Bodycount

Bodycount.
Název, který slibuje, že si s počítáním mrtvých protivníků rozhodně nebudete stačit s deseti prsty... a že se k tomu možná bude hodit i nějaká supervýkonná kalkulačka.
Název, který dává jasně najevo, že před sebou nebudete mít žádnou sofistikovanou záležitost, žádný logickou adventuru, dokonce ani žádný simulátor speciálního, ve stínech se ukrývajícího soldáta, ale ryzí řežbu.
Je to název, který slibuje jatka. A na rozdíl od politických stran tahle hra své sliby plní. Tedy... k těm jatkám... nečekejte kečupové orgie, kdy musíte chodit v holinkách, aby vám nenasákly ponožky krví a neumřeli jste na nachlazení. Protivníci umírají sice efektně, ale čistě a úhledně mizí a nechávají po sobě jen náboje a body. Což je asi dobře, protože pokud by zůstávali, tak by to kolem vypadalo jako ve filmu 300 – taky by se z nich dala postavit pěkná barikáda.

První rána do černého

Zatím jsme dostali na podívání jen několik levelů, ale jako ochutnávka ze hry to úplně stačilo. Člověk si udělal jasno o atmosféře i o tom, co je na hře nejdůležitější: Že se v ní dá skoro všechno rozstřílet. Sloupy, dveře a v některých případech i stěny. A samozřejmě, protivníci. A je to správně efektní. Třísky, sklo, kusy betonu, hlína – všechno létá vzduchem a vytváří efektní koláže. Radost pro oko (pokud vás tedy do něj nějaká ta tříska nebodne).

Jinak je hra poměrně lineární FPS. Máte jasný cíl a obvykle jednu nebo dvě cesty, jak se k tomu cíli dostat... a v cestě desítky protivníků. Tím cílem je obvykle někoho sejmout, něco něco zapnout, prostě nic, o čem byste museli nějak hluboce filozofovat. Pokud má hra nějaký příběh, tak nám ho preview verze moc nepředvedla... nebo jsme ho v rachotu výstřelů přeslechli. A co jinak cestou děláte? Střílíte. Nic jiného. Střílíte a občas se kryjete.

To ale zdaleka neznamená, že by Bodycount byla nudná hra. Naopak. Stojí za ní tvůrci legendární hry Black, kteří se s tím nepárali a prostě stvořili Black verzi Turbo. Hra má všechno, čím ve své době ohromil Black. Skoro absolutně zdemolovatelné prostředí, efektní exploze a ryzí uspokojení ze střelby. A to je u stříleček základ.

Snad jen absolutní herní nováček může tvrdit, že není nic těžkého na tom, udělat „primitivní střílečku“. Naopak – není nic těžšího. Ve chvíli, kdy jen jdete a střílíte, neděláte nic jiného... a ani po hodině hraní vás to nezačne nudit, naopak, dáváte si další a další levely, tak je vidět, že se to povedlo. Základem stříleček je to, abyste si střelbu opravdu užili. Aby vám zbraň drnčela v rukách, abyste měli uši zalehlé od výstřelů a abyste měli pocit, že držíte opravdu silný kvér a ne nějaké plastikové flusátko. Abyste měli pocit síly. To tu je a v plné polní. Ano, je to jednoduché, ale má to drajv, tempo a masivnost.

Oživlé terče útočí!

Druhou potřebnou ingrediencí k vytvoření dobré střílečky jsou protivníci a jejich umělá inteligence. Ti v případě Bodycountu sice pobíhají jako fretky a elegantně kloužou do krytu, ale v reálu by se jim nepodařilo dostudovat ani zvláštní školu. Sice se vám snaží vpadnou do zad, ovšem s oblibou napochodují do míst, kam míří hlaveň vaší zbraně a kde padlo už deset jejich kolegů. Na druhou stranu tuhle stupiditu vyvažují počtem a zuřivostí.

Po chvilce začnete přemýšlet o tom, jestli je tahle jejich přímočará útočnost skutečně chybou tvůrců. Díky agresivnímu způsobu boje protivníků nedochází k nudným krycím přestřelkám, kdy vykukujete zpoza překážek jako krtkové se škytavkou a trvá vám dlouhé minuty, než protivníky konečně sejmete. Takhle jsou souboje mnohem dynamičtější. Musíte nejen stále střílet, ale i být pořád v pohybu a měnit místa svého úkrytu. Jinak se druhé sezóny Walking Dead nedožijete.

Jedním z dalších fíglů pořádné FPSky jsou demolice. Samozřejmě, musí tu být efektní výbuchy, to se rozumí samo sebou, ale pokud chcete zabodovat, musíte přihodit i likvidaci okolí. Není nic trapnějšího, když po sobě pálíte s gangem plně vyzbrojených gaunerů – a v místnosti se nepohne ani lísteček. Už původní Black vám dal možnost otvírat dveře jednou ranou z brokovnice... tady už ani nemusíte hledat dveře. Stěny domů ve slumu se dají snadno odstřelit. A nejenom ty. A nejen se dá skoro všechno rozbít, ale dokonce to při tom i super (a poměrně věrohodně) vypadá.

Co nám v ukázce vadilo, bylo málo zbraní. V cvičné verzi byl na hraní jen samopal a brokovnice, což není nic moc. Jasně, na útočníky to obvykle stačilo, ale když jste chtěli nějaký pěkný výbuch, museli jste se trefit do sudu s benzínem, nebo za čím se to mizerové obvykle kryjí. Někdy mám pocit, že výcvik počítačových záporáků prováděla sebevražedná divize Al-Kaidy. Pak už máte jen granáty a nášlapné miny... a samozřejmě, pro souboje na blízko i nůž. Ovšem to byla jen preview verze. Je docela možné, že se v kompletní verzi tvůrci víc předvedou a vyrukují nejen s příběhem (ne, že bychom ho nějak extra potřebovali), ale i s pořádnou hromadou zbraní. Něco se proslýchá o možnosti leteckého náletu... a to bychom si opravdu neradi nechali ujít.