Battleborn - dojmy z bety
Otevřená beta nové multiplayerové hry od Gearboxu běží na PlayStationu 4 už několik dní a od středy se do ní mohou přidat i hráči na PC a Xboxu One. Má cenu se do Battleborn zajímat? Na to vám možná odpoví kolektivní dojmy naší redakce.
Battleborn, hra, která v mých očích původně zapadla. Hra, kterou odhalilo studio, jež stojí za skvělou sérií Borderlands, a které příliš často nové IP neoznamuje. Hra, která od svých duchovních předchůdců měla vytěžit to nejlepší a poučit se z předešlých nedostatků. Těmito větami bych Battleborn popsal. Hra, které se to povedlo tak napůl, dodal bych po svých dojmech z bety jedním dechem.
PŘÍBĚHOVÁ ČÁST? BORDERLANDS TROCHU JINAK
Začněme hezky popořadě. Ačkoliv společnost Gearbox oznámila svůj Battleborn téměř rok před oficiálním odhalením Blizzardího Overwatche, podařil se jí husarský kousek, na který asi příliš pyšná nebude. Nedokázala zaujmout. A myslím, že je to škoda, neboť i přes sílu a věhlas společnosti Blizzard si Battleborn dokáže jít vlastní cestou, poněvadž se zdaleka nejedná o čistokrevnou MOBA akci, nýbrž nabízí i určitou přidanou hodnotu, kterou Overwatch nedisponuje. Totiž příběhovou část. Zcela upřímně, ta mě na hře zajímá mnohem více než ta druhá - arénová, k níž se ale pochopitelně také dostanu, a proto má v mých uších Battleborn zvučnější jméno než nejočividnější konkurence. Než ale budu hodnotit jeho kvalitu, řeknu, že je to právě série Borderlands, díky které mě ona část zajímá. Inspirace komiksově stylizovanou sérií je vidět na hony daleko a některé scény fanouškům vykouzlí příjemný pocit déjà vu, neboť hlavně tyto mapy silně evokují pocit, že jste tady už někdy byly. Nejedná se o kopii v negativním slova smyslu, naopak, díky tomu při hraní Battleborn budete propadat dojmu, že navštěvujete důvěrně známá prostředí. To si takhle vykračujete jednou z map po úbočí ledovce, přičemž vás téměř okamžitě napadne, že ta scéna jako by z oka vypadla úvodu druhých Borderlands. Jenže, tu očividná podobnost končí a ve zbytku si z ní bere jen náznaky a myšlenky.
Musím se přiznat, že myšlenka jedné zvolené postavy a několika stupňů upgradu během jedné seance se mi zalíbila.
Tam, kde býval otevřený svět, je v Battleborn koridor, v němž se příběhové mise odehrávají. Ty trvají přibližně půl hodinku, během které se maximálně pětice hráčů snaží dobrat kýženému cíli - stejně jako ve zmiňované předloze, i tady s rukou na srdci říkám, že ten cíl je vedlejší. Nebo lépe řečeno slovy jednoho rčení, samotná cesta je cíl. Ta je lemována klasickými bossfighty, hromadou dalších nepřátel a - světe div se - poměrně rozlišným prostředím. I když s klidným svědomím mohu říct, že mě dvě mapy u hry držely poměrně dlouho, nedovedu si představit, kolik by jich výsledná verze musela obsahovat, aby mi s postupem času nepřišla stereotypní. Dvacet? Deset hodin zábavy? Snad více? Méně? Jak si v tomto ohledu Battleborn povede, nám pravděpodobně definitivně ukázala beta - v seznamu příběhových misí nalezneme jen 8 položek. Já vím, já vím, vývojáři jasně deklarovali, že příběh tu bude hrát druhé housle, ale pokud další mapy nebudou přibývat ve formě bezplatných updatů, hra pro mě své kouzlo ztratí. Minimálně tím upadá ona výhoda oproti konkurenci, o které jsem mluvil výše, což mi přijde jako druhá, možná fatálnější chyba.
PROTI LIDEM? NIC PRO MĚ
Tam, kde Borderlands sázely na diverzitu zbraní, Battleborn sází na diverzitu samotných postav. Musím se přiznat, že myšlenka jedné zvolené postavy a několika stupňů upgradu během jedné seance se mi zalíbila (na každém stupni si vyberete ze dvou, přičemž je jedno, jaký si zvolíte jako předešlý) a rozhodně se jedná o způsob, jak hráče nutit hledat svého favorizovaného Battleborna a jeho následnou kombinaci upgradů. Kolik já jich vyzkoušel! Jenže co se zdá jako devíza hry by v budoucnu mohlo představovat problém. Jakmile totiž tu svou kombinaci naleznete, prakticky není kam dál se posunout. Což o to, příběhové mise na základní obtížnost výzvu nepředstavují - zde vyvstává otázka, jak moc těžké budou s odlišným nastavením - tudíž můžete vcelku pohodlně zvolit jednu z dalších postav a hurá experimentovat, ale v PvP aréně nebudete chtít pokoušet štěstí jenom proto, abyste si obměnili zážitek. Tam budete chtít mít k dispozici to (pro vás) nejlepší, a v tu chvíli neexistuje moc variant, jak si hru ozvláštnit.
Co se týče samotných PvP soubojů, i ty trvají do půl hodiny. Možná bych si je představoval o trochu kratší, neboť zvrátit misky vah mi přišlo poměrně obtížné. Navíc, hra vás nepřipojí do rozehraného souboje, a vy zároveň nemůžete odejít, abyste se připojili jinam, což se sice zdá vzájemně logické, ale pro mě velice nepraktické. Co se ale týče samotných soubojů, těm rozhodně nechybí šťáva. Byl jsem příjemně překvapený, jak dlouho trvá nějakého Battleborna upižlat - stejně tak i vás - tudíž odpadla nutnost neustálého dobíhání na bojiště. Jenže jak už to tak bývá, alfou a omegou všeho jsou vaši spoluhráči. Tam, kde Borderlands sázeli na lokální co-op či online multiplayer s přáteli, v Battleborn se v PvP o vítězství uchází dva týmy po pěti, přičemž oba týmy se musí zaplnit bezezbytku a vy tak málokdy budete v kontaktu se všemi. Zaplní se nějakými nemehly? Půl hodiny trpíte. Odejdete? Do nové hry se nepřipojíte. Smůla. I z těchto důvodů se zdá být jasné, že hraní ve zdejších arénách nebude nic moc pro mě, to ale upřímně nebylo nikdy. Po očku budu sledovat, jak si povede příběh, a samotné PvP by mi bylo zpestřením. A když se odmyslím od těch více méně drobných nedostatků, zpestřením docela příjemným.
Tak předně – ze všeho, z čeho čouhá termín MOBA, se mi dělá mdlo a rovnou přestávám dávat pozor na zbytek popisu. A kromě toho mi název Battleborn přijde ve stínu jmen jako Battlefront, Battlefield a Bloodborne jako opravdu špatný vtip. Protože ale některým lidem prostě neumím říct ne, nechal jsem se zlákat do otevřené bety a protože mě veškeré informace o této hře dosud míjely, přistupoval jsem ke svému zážitku s otevřenou myslí. Bohužel se ale neopakuje situace s předběžnými dojmy ze skvělého Doomu a můj čas strávený v dílku rozporuplného studia Gearbox nebyl moc příjemný.
VĚŠTÍM DALŠÍ NEÚSPĚCH
Jakkoli si multiplayerová klání nebo spolupráci dokážu vyloženě užít a díky novým kamarádům se mi otevřely herní rozhledy dosud netušené, Battleborn se do mého playlistu jistojistě nezapíše. Důvody jsou prosté a není jich mnoho, ale o to více jsou zdrcující. Nelíbí se mi grafika, no, spíše mi přijde opravdu odporná. Nelíbí se mi plejáda postav, které mi hra nabídla k vyzkoušení. Nedokázal jsem mezi nimi nalézt jedinou, která by mě svými schopnostmi dokázala uspokojit. To je hluboce spjato s pocitem ze střelby, který je prostě nijaký. I s největším nasvaleným borcem, který v medvědích tlapách třímá obří rotační kulomet, jsem měl pocit dětské flusačky na papírové kuličky, kterými jsem v mládí terorizoval spolužačku Maškovou.
Největší a nejzásadnější důvod, proč si Battleborn nevyslouží víc mojí pozornosti, tkví ale v tom, že té hře chybí „to něco“. Snaží se být vtipná jako Borderlands a s kolegou Vojtou jsme dospěli k názoru, že vlastně nechápeme, proč Gearbox tvoří nové IP, když by tohle docela dobře mohly být Borderlands 3.
Jenže Borderlands, to je prostě jiný kafe. Když jsem prvně spustil jejich první díl, přivítala mě geniální skladba Ain’t no rest for the wicked, vtipné intro, dostatečné ujetí protagonisté a ještě ujetější protivníci. Humor produkovaný Claptrapem se tu sice snaží různé postavy různě replikovat, ale prostě to není ono. Berte to třeba jako zmlsanost přežraného hráče, ale o to právě jde. Trh je multiplayerovými veselicemi přímo přesycen a o náš zájem se hlásí plejáda daleko zajímavějších i osobitějších titulů. Mám trochu obavu, že se bude Battleborn další kapitolou v knize „Naše slavné prohry“, kterou Gearbox už několik let úspěšně dává dohromady.
Do otevřené bety Battlebornu jsem vstupoval s krátkou zkušeností s kooperativním režimem před mnoha měsíci na Gamescomu. Že mi v té podobě Battleborn přijde snad ve všech ohledech jako evoluce Borderlands, jsem tehdy psal ve svých dojmech z hraní. Příběhové co-op mise pro pět hráčů mají rychlý spád, trvají tak akorát dlouho, sem tam po hráčích požadují spolupráci v rámci týmu, ale vzhledem k tomu, jak rychle se parta pohybuje z lokace do lokace a jeden boss střídá druhého, možná si ani nevšimnete, že náplň hry není zase nijak příliš objevná či inovativní. Ostatně humor, tempo a osobitost zdědil Battleborn právě po Borderlands, jen RPG prvky vyměnil za principy MOBA her.
NEJSOU TU ŽÁDNÉ VOSY
Tento týden však vidím Battleborn ze zcela jiného pohledu a jsem překvapen. Takřka nadšen. Kompetitivní složka hry klame vzhledem, a pokud k ní budete přistupovat, jako k tradičnímu PvP mutliplayeru v FPSkách, budete zklamáni. Co Battleborn nabízí, je taková rychlejší MOBA z pohledu první osoby, která je díky dobře navrženým postavám stravitelná pro nováčky i veterány žánru. Dva hratelné módy potvrdily, že se nejedná o žádné deathmatche, ale o vcelku (pro vybraný žánr) klasické průniky do základen nepřátel podpořené pravidelně se spawnujícími moby. Hráči se pak nesnaží protivníky primárně zabít, alespoň ne ze začátku, ale spíše je postavit do situace, ve které jim vhodné použití unikátních skillů zasadí vysoké zranění a donutí je se stáhnout. Později si už jdou hráči po krku, aby vynuceným čekáním na respawn zabitých hrdinů dočasně oslabili nepřátelskou obranu či ofenzívu, a měli tak čas na splnění svých úkolů.
Při samotném hraní může zpočátku rychlost a změť barevných efektů na obrazovce způsobit, že se ve hře ztratíte.
Všechno stojí a padá na tom, jak dobře dokážete za svoji zvolenou postavu hrát a zda dokážete fungovat jako tým. V multiplayerovém maglajzu s náhodnými hráči si lze zahrát dobře, ale jste odkázáni na štěstěnu, jaké spoluhráče vám přidělí a matchmaking často namíchá týmy s úplnými začátečníky, kteří běhají po okolí a nevědí, co dělat, a zkušené hráče, kteří jdou tvrdě za cílem. To ovšem není žádné překvapení - od otevřené bety nelze čekat nic jiného. Už beta však nabízí možnost vytvořit soukromou partu a postavit se jiné hotové partě a při hře tak dát vyniknout taktizování, znalosti specifik jednotlivých hrdinů a rychlému úsudku. Při samotném hraní může zpočátku rychlost a změť barevných efektů na obrazovce způsobit, že se ve hře prostě ztratíte a nebudete vědět, co se vlastně kolem vás děje. Naštěstí pravidla každého režimu jsou jednoduchá, takže můžete pořád hrát efektivně, sbírat body pro váš tým a pomalu se učit, co dělá to či ono. Během dvou tří zápasů byste měli být ve hře jako doma.
HRDINOVÉ PRO KAŽDÉHO (A PŘEDEVŠÍM PRO MĚ)
Pro neznalé Battleborn kategorizuje všechny hrdiny podle jejich ideální role ve skupině, typu útoku a také podle toho, jak obtížné je za ně dobře hrát. Já si velice oblíbil houbovitého bojovnka Miko, za kterého se hraje snadno, léčí sebe i ostatní a dokáže potrápit protivníky svými otrávenými kunai, ale užil jsem si hru i za robotického gentlemana Marquise, který ve své vycházkové holi ukrývá jak příruční pistolku, tak ostřelovačku, a ze své buřinky vytahuje mechanické sovičky. Další hrdiny si postupně odemykáte hraním a plněním bezpočtu různých úkolů, které jsou specifické pro herní režimy i pro jednotlivé postavy. Ve výsledku pak zpočátku ani nejste tolik zahlceni vysokým počtem hratelných postav, ale získáváte si k nim přístup, jak se zlepšujete ve hraní těch základních.
Je až legrační, že jsem předpokládal, že mě Battleborn bude bavit v coopu, ale nakonec jsem se našel v PvP a vím, že se do konce otevřené bety do něj ještě vrátím. Dlouho jsem vyhlížel, do jaké MOBA hry bych se pustil a nakonec mě zřejmě nejvíce chytilo toto first person pojetí od Gearboxu. Ne, Battleborn nebude nijak přelomový nebo objevný, v PVP to je prostě MOBA klasického ražení s nezvyklou kamerou. Ale hra je to dobrá, taková prostě akorát a mně přesně nabídla to, co jsem už pár let mezi hrami hledal.
