ArmA 2 – první dojmy

Není náhodou, že se nejúspěšnější českou hrou stala právě Operace Flashpoint. Zpracovávala atraktivní, ale nepříliš často vídaný žánr komplexní válečné simulace, a to takovým způsobem, který nadchnul jak „obyčejné“, tak hardcore hráče. I když šlo o relativně obtížnou záležitost, trpělivě u ní vydrželi i lidé, pro něž zelená není nejoblíbenější barvou. Jedním z důvodů bylo i vnitřní kouzlo Flashpointu, kterým si získal především české hráče: ačkoliv se totiž konflikt odehrával na fiktivních ostrovech, krajina místy velmi okatě připomínala české prostředí, zejména v datadisku Resistance. Hra měla nenápadný, ale přesto zajímavý příběh a pracovala s jednotlivými charaktery, díky čemuž se s nimi hráč mohl snadno sžít. Právě toto vnitřní kouzlo postrádala první ArmA, kde hráč bojoval jako anonymní hrdina uprostřed neznámých končin, v konfliktu, jehož podstatě mohl jen těžko porozumět. ArmA zkrátka působila spíše jako ukázka technologie, navíc ještě ne úplně dodělané, což mělo za následek vydání několika obrovských patchů. Ale tou správnou záplatou, která konečně vyplní touhy všech fanoušků Flashpointu po důstojném nástupci, bude podle všeho až ArmA 2. Betaverze, obsahující tutoriál, dvě singleplayerové mise a čtyři úrovně z kampaně, mě v tom jenom utvrdila.

Jenom procházet se krajinou Černarusi, kde se nová ArmA odehrává, by byl výjimečný zážitek. Bohatá vegetace, barevné listí stromů, pobíhající fauna a malebné vesničky tvoří nádherné podzimní scenérie, kvůli nimž jsem si občas připadal jako turista, který má neustále tendence fotit okolní prostředí. Nádherné vizuální ztvárnění se však odráží i v nárocích na hardware – hra sice bude vypadat pěkně i na průměrném počítači, ale pokud chcete zapnout úroveň detailů na „High“, připravte si raději pořádné dělo. Nároky ale rozhodně mají své opodstatnění: Černarus má úctyhodných 225 kilometrů čtverečních, a jak již bylo řečeno, je velmi hustě pokryta vegetací, lesy a mnoha dalšími objekty, které dají zabrat i výkonným strojům.

Komplexnější než kdy dříve

Už tutoriál naznačuje, že ArmA 2 bude velkolepější ve všech směrech. Kromě základních činností typu běhání, plížení, střílení a řízení vozidel se v něm totiž hráč bude učit i seskok s padákem, přenášení zraněného a především: velení větším skupinám vojáků a stavění základny. Nebojte se, ArmA je pořád především válečný simulátor, tvůrci se však pokusili přinést konfliktům větší komplexnost a uvěřitelnost zapojením většího množství bojových sil. Hráč už zde nemusí velet jen svojí skupině, ale hned několika oddílům najednou, přičemž jejich ovládání není nikterak složité a probíhá víceméně podobně jako udílení rozkazů vlastní jednotce. Zprvu mi tento prvek přišel jako mírné překombinování konceptu hry, nicméně je třeba uznat, že skupinám stačí zadávat jen základní příkazy a ony už se o sebe v rámci možností postarají samy. Otevírají se tím zajímavé taktické možnosti, kdy nemusíte spoléhat jen na předem naplánované pohyby vašich spojenců, ale daleko lépe s nimi můžete útoky koordinovat. Rozhodující bude, nakolik velení více skupinám autoři využijí v celé kampani – jako zpestření několika větších bitev by bylo rozhodně zajímavé. Podobné je to i se stavěním základen (rovněž velmi jednoduchým a spíše schematickým – žádnou komplexnost připomínající RTS nečekejte): pokud ho nebude příliš, jako občasné oživení přijde vhod. A jak funguje v praxi? Postavíte si několik základních budov (kasárna, továrny) a z nich si posléze za peníze můžete nakupovat nové jednotky. Když dojdou zdroje, je nejvyšší čas vyrazit do akce a znovu si „přivydělat“ zabíjením nepřátelských vojáků (což ale nemusí být zas tak jednoduché).

Morální dilemata

Nejvíce dojmů ve mně zanechala čtveřice misí z kampaně. Ukazuje totiž důraz na příběh, variabilitu misí a k mé obrovské radosti i silné prvky nelinearity, což slibuje jedinečné zážitky. Konkrétně: první úroveň nabízí vcelku klasickou noční operaci, během níž je třeba s malou jednotkou vojáků vyřadit komunikační stanici. Už během úvodního přeletu na místo výsadku ale poznáte, jak moc si ArmA 2 dává záležet na vtažení hráče do příběhu. Členové jednotky Razor, která vás bude provázet celou hrou, spolu často komunikují, komentují aktuální dění a zapojují i hráčovu postavu, seržanta Coopera, jenž tak není pouhou němou figurkou, která by uměla zahlásit jen „Roger!“. Další příjemná překvapení přijdou v průběhu mise, kdy se vás hra několikrát otáže, jak chcete vyřešit nějakou ožehavou situaci. Necháte vybombardovat vesnici, i když je zde nebezpečí, že zabijete nevinné civilisty? Zkusíte zachránit rukojmí, nebo se budete věnovat jen hlavnímu cíli vaší mise? Prozradíte svému veliteli přítomnost skladu zbraní v jedné z místních vesnic, i když tím naštvete její obyvatele? Hra vás nutí dělat rozhodnutí, s jejichž následky se dříve nebo později budete muset vypořádat – a za to jí nadšeně tleskám.

Druhá mise navazuje přímo na tu první a zahrnuje nepříliš výjimečné tažení dále do Černarusi, okořeněné několika přestřelkami s nepřátelskými vojáky. Zajímavé věci se znovu začnou dít od třetí úrovně: v ní dostanete velkou řadu úkolů, jež můžete plnit v libovolném pořadí. Jde však o úplně odlišný zážitek než u prvních dvou misí – některé úkoly jsou totiž civilnějšího rázu a vyžadují spíše průzkum a komunikaci s místními obyvateli. Ta měla být jedním z hlavních taháků Army 2, zatím však na mě působila spíše rozpačitě: rozhovory někdy nefungují vůbec, a když už, tak znějí poměrně zvláštně. Z úst civilistů vycházejí slepené sekvence slov, které mi navíc málokdy skutečně pomohly. Ale nápad je to určitě zajímavý, a pokud se tvůrcům povede dotáhnout, mohou být informace o nepřátelích, počasí či lokaci, kde se právě nacházíte, velmi cenné. Tvůrci navíc implementovali i užitečnou možnost využití transportního vrtulníku, který vás v misi přepraví odkudkoliv na jakékoliv jiné místo, díky čemuž odpadají zdlouhavé přesuny. Zcela odlišný zážitek pak nabízí i čtvrtá mise, která ukazuje, jak v praxi fungují výše zmiňované nové prvky: velení více skupinám jednotek a stavění základny. Navíc dává tušit, že kampaň by mohla obsahovat velmi zajímavé příběhové zvraty… Ale podrobnosti raději prozrazovat nebudu.

Česká stopa

Něco málo o ději však utrousím. Tentokrát zdaleka nepůjde jen o přímočarý konflikt Západ versus Východ s případnou účastí partyzánů. Frakcí zde bude daleko více a svoji roli, jak už bylo řečeno, sehrají i civilisté. Jejich náklonnost k jedné ze dvou hlavních stran nemusí být samozřejmá a můžete ji ovlivnit svými činy, především plněním vedlejších úkolů. Našince určitě potěší, že na Černarusi narazí rovněž na mnoho česky mluvících obyvatel, čímž se ArmA 2 opět vrací ke kořenům Flashpointu a Resistance.

Ne úplně ve všech ohledech mě však beta Army 2 nadchla. Slibovaná dobře fungující umělá inteligence je zřejmě zatím stále ve vývoji, jinak bych nemohl: a) bojovat v první misi proti nepřátelům, jež do mě nevystřelí, ani když stojím pět metrů před nimi, b) čekat několik minut na nástup vojáka do vrtulníku a pozorovat, jak se neustále zasekává o jeho zadní část ve snaze dostat se dovnitř, c) trpět jako velitel tanku, kde zejména řidič je schopný vyhovět mému přání až po několikátém rozkazu. Rovněž mě moc nepotěšilo, když při smrti jednoho z členů týmu Razor se mise ihned ukončila, a to dokonce bez možnosti pokračovat z uložené pozice! Chápu, že každý voják z této jednotky má zřejmě velký význam pro celou kampaň, ale pokud by smrt jakéhokoliv člena znamenala pokaždé konec mise, byla by laťka obtížnosti skutečně velmi vysoko.

I přesto nepochybuji o tom, že ArmA 2 bude výjimečnou hrou. Nedostatky s AI se snad ještě podaří vychytat, čímž odpadne jediný větší zápor, kterým betaverze trpěla. Jinak ve mně zanechala naprosto úžasné pocity – od příběhu přes grafiku, nelinearitu, různorodost, až po ono vnitřní kouzlo, kterým mě dokonale vtáhla. Společně s chystaným vydáním Mafie 2 se tak českým hrám znovu začíná blýskat na lepší časy.