Aliens: Colonial Marines

Když vidíte tu dětskou radost v očích Randyho Pitchorda, který vám představuje nejnovější počin svého studia Gearbox, dá vám hodně práce se alespoň neusmívat. Je čemu. Lidé z Gearboxu totiž vždycky chtěli pracovat na nějaké hře, spojené s univerzem vetřelců. Aliens: Colonial Marines se snaží stylizovat do pokračování druhého filmového dílu, což fanoušci mezi vámi jistě dávno rozklíčovali ze samotného názvu. První a třetí film totiž byly skvělé psychologické thrillery, obohacené o potvoru s kyselinovou krví. Dvojka však byla nefalšovaný akční film, kdy tým vesmírných renegátů stojí s nabitými pulzními puškami a Vasquezovou v čele proti armádě vetřelčích zabijáků s pořádně ostrými zoubky. Pokud byste dnes chtěli udělat film se stejnou „zápletkou“, tak by buď nefungoval (Vetřelec: Vzkříšení, ehm, ehm), nebo byste se u něj od začátku do konce smáli. Jak z toho ven? A co takhle počítačovou hru…

Šup do báně

Stylový stánek ve tvaru uzavřeného přepravního kontejneru z filmové tetralogie dokázal pojmout pouhých dvanáct odvážlivců. Mezi nimi jsme se mačkali i my a napjatě sledovali, co že na nás má Gearbox po těch letech a několika kompletních předělávkách připraveného. Hned na začátku jsme si ale prožili malý šok. Úvodní animace, kdy vesmírná loď mariňáků vylétává zpoza planety ozařované měsíčním svitem, totiž vypadala naprosto příšerně. Ošklivé modely, hrubé hrany a problikávání textur. Randy Pitchford prezentaci okamžitě zastavil, udělal vtípek o technickém vybavení losangeleského herního svatostánku a okamžitě poručil pustit nikoliv pre-alpha demo, nýbrž prakticky finální verzi. Rozdíl byl poznat na první pohled. Jemňoučká grafika, výborné světelné efekty a do toho Pitchfordův přednes o animačním enginu, který byl vytvořen speciálně pro tuto hru. Neměli jsme důvod mu nevěřit.

Jeho slova se dále potvrzovala u nehratelné sekvence, kterou jsme ale už měli možnost sledovat pohledem hlavního hrdiny. V ní jsme se spolu s dalšími kolegy mariňáky tísnili uprostřed transportéru, který se blížil ke spřátelené základně na neznámé teraformované planetě. Okamžitě po přistáni jsme zjistili, že něco není v pořádku. Dveře do odletové místnosti byly sice otevřené, ale vypadalo to spíše, že se jimi něco prorvalo, než že by někdo usilovně mačkal tlačítko. Rychlý průzkum okolí a svícení podvěsnou baterkou do tmavých koutů, což byly po vypadnutí elektrického proudu skoro všechny, jsme objevili první důležitý prvek. Detektor pohybu se v předchozích vetřelčích (a predátořích) hrách vždy zobrazoval na spodním okraji obrazovky automaticky. V Aliens: Colonial Marines ho ale budete muset speciálně vyvolávat stisknutím k tomu určené klávesy. To ovšem znamená, že v ruce budete mít právě jenom detektor pohybu, přičemž zbraň v té chvíli bude neaktivní. Stejně jako s baterkou ve třetím Doomu se tím vývojáři snažili ještě umocnit hustou atmosféru, což jim vyšlo parádně. Náhodné mrknutí na skener totiž odhalilo jak čtyři bílé tečky (vaši kolegové),tak jednu červenou, blížící se obrovskou rychlostí ventilačním systémem. Asi, protože škrábání vetřelčích pařátů se rozléhalo celou základnou. Navíc hustý déšť, zkrápějící poničenou střechu celé budovy, pořádné orientaci v prostoru také nenapomáhal. Ani nemluvě o kapkách, které stékaly přes obraz.

Hop a je tu… vetřelec

Když se poprvé objevila vetřelčí hlava v otvoru mezi trubkami a vojáci spustili salvu „tam někam“, jednalo se o regulérní záplavu ostrých zoubků. Vetřelci vylézali doslova ze všech možných směrů a drsní chlápci umírali jeden po druhém. Spásný úprk za metrová železná vrata s posledními přeživšími a zprovoznění vysílačky se seržantem na druhé straně se ukázalo být jenom chvilkovou výhrou. Jeden adrenalinový průběh chodbou, druhý, třetí, světlo oranžového majáku, ozařující tři hladké protáhle hlavy a tep letí zase o sto procent nahoru. Z posledních sil jsme se doplazili k poslednímu přátelskému stanovišti, kde nás čekaly spásné bedny s náboji a rozkaz od velitele, že toto místo, Alamo, musíme udržet za každou cenu. Po chvilce nastavování pozic mobilních kulometných hnízd se začaly červené tečky opět přibližovat. Tentokrát jich bylo více než obvykle. Asi tak třicetkrát víc, než všech bílých teček. Bylo naprosto jasné, že lidé nemají sebemenší šanci. Přesto jsme se do boje s kyselinovou přesilou pustili se vší parádou. První tři jsme sundali v rychlém sledu za pomoci podvěsné brokovnice. Před dalším nás uchránila věž rotačního kulometu a posledního rozmačkaly stotunové dveře, podlehnuvší náporu šumivé hmoty z padlých zubatců. Povel k ústupu do hangáru se zdál jako dobrý nápad, obzvlášť, když jsme několika granáty naštvali k nepříčetnosti deset metrů vysokou potvoru s krunýřem místo hlavy.

Jde o hlavu

Přeživší mariňáci se nasoukali do robotických skeletonů s plamenometem v jedné a brokovnící v druhé paži. Na nás místo nezbylo. Naštěstí. Dočkali bychom se totiž pouze hrdinské smrti v černé řece, která se po žlutých polorobotech přehnala. Spolu s dalšími dvěma kolegy jsme spadli do nočního bahna, plného vraků vesmírných lodí. Pohled na polorozbořenou laboratoř s vysypanými vzorky facehuggerů raději přecházíme bez povšimnutí, stejně jako červené radarové kontakty, které z ní vycházejí. Ťapkání po blátivých cestičkách je až podezřele klidné. Občasné zapípání detektoru nás sice vyděsí, ale vetřelci si udržují bezpečnou vzdálenost od hlavní našich rychlopalných kanónů.

Najednou se ale jeden červený bod oddělí a namíří si to přímo k nám. Pekelný dusot nevěstí nic příjemného. Obrovská rána a na scéně se objevuje něco mezi predátorem a triceratopsem. Náboje přímo mezi oči mu vůbec nic nedělají, co teď? Nezbývá nic jiného, než se dát na útěk. Tak pohotové reflexy bohužel neměl náš jediný zbývající kolega mariňák, kterého obrovská potvora rozmačkala v zubech…nebo co to vlastně bylo. Chvilka skákání přes překážky, než nás ta obluda chňapne do pracek…nebo co to vlastne je, a souká si nás přímo do dvojitého vetřelčího chřtánu. Zatmívačka, logo Aliens: Colonial Marines a už nás Randy tlačí ven ze sálu. Po cestě nám ještě stihne říci, že celou hru budeme moci odehrát ve čtyřčlenné kooperaci. „Jako v Left 4 Dead?“, ozve se z hloučku novinářů. Randy se zatváří, jako kdyby právě spolkl citron, a do zvídavého nešťastníka máme v tu chvíli chuť si dloubnout deštníkem. Místo toho ale sdílíme kolektivní nadšení – tohle totiž nemůže dopadnout špatně.