Stáhnout hru (71 MB)
Hodnocení4

Hush

Datum vydání: 24. 2. 2008
Autor: Jamie Antonisse a Devon Johnson
Žánr: Simulátor
Multiplayer: Ne
Ovládání: klávesnice: psaní předepsaných slov.
Jazyk: angličtina

Info o hře

Dneska se nebudeme bavit.. konvenčním způsobem. Ne, dnes nasadíme tvář zasmušilých starců a trošku zvážníme.. konvenčním způsobem. Budete-li namítat, pobíhat po pokoji a hulákat na mě se slovy: „že si chcete jako hrát konvenčním způsobem“, přivedete sami sebe, mě a tady tu malou do hrobu. Ptáte se proč? Tak buďte hezky tiše a já vám to povím.
Pššt… malá, spi. Jsi statečné dítě, tohle už nějak zvládneme. Jenom neplač.
Rwanda teď zažívá drsné časy a tak jako kdekoliv jinde to nejvíce odnášíme my, obyčejní lidi. Hutuové proti Tutsijům, smrt si vybírá svou daň. Krev nám tu teče proudem a pogromy jsou takřka na denním pořádku. S mojí holčičkou se schovávám, kde to jen jde. Přes den nejčastěji v polorozpadlých chatrčích – člověk má sice nepatrnou, zato alespoň nějakou šanci, že se ho tu nepřátelská milice nebude pokoušet hledat. V noci pak jsme neustále na pochodu. Za těch pár let jsem se naučila, že ve válce je pohyb to nejdůležitější. Jakmile zkoprníte a zůstanete ležet na jednom místě, máte smrt takřka zaručenou.
Jak už jsem říkala, po nocích se snažíme s malou přesouvat na bezpečnější místa a sem-tam se i riskantně pokouším přiblížit k vyhlazeným vesnicím. Když máte hlad nebo žízeň, jsou vám ta všudypřítomná, po hnědých mazlavých cestách poházená, rozkrájená těla, některá ještě dohořívající za ranního deště, prostě úplně putna. V takovýchto situacích, i když jsem stále bdělá opatrnosti, jdou stranou i vojenské patroly, které se možná toulají kolem. Důležité je přežít, a to se nám zatím daří. Viď, maličká? Já vím.. já vím.. ale pššš…
Vídám vesnice, kam jsem chodila pro ovoce a zeleninu, jak je bezohlední vojáci vypalují do posledního domu. U toho se smějí z plných plic a čekají, jestli náhodou někdo nevyběhne z hořících tlam smrti. Za těch pár let jsem už několik takových nešťastníků viděla. Ať už se jednalo o mé známé, přátele či zcela cizí tváře. Ke všem jsem cítila nevyslovitelnou lítost. K ženám především. Může být snad potupnější smrti, když vás znásilní šest upocených údů a pak vám vpálí dávku ze samopalu přímo tam?
Zvuk střelby se ozývá nepravidelně. A megafony – to když vojáci pročesávají okolí. Tyhle okamžiky nesnáším. I malá se při tom děsí – musím jí zpívat ukolébavku. Pěkně potichu. Jako teď. Pro dnešek končím.. jdou sem hlídky.