Ke zvážení: kulturní odpovědnost Prince of Persia
Napadlo vás při hraní posledního Prince of Persia titulu, že by bylo pěkné, kdyby hlavní hrdina nevypadal a nehovořil jako průměrný skoro-dospělák z USA či Evropy, ale jako skutečný obyvatel Persie dané doby? Napadlo vás, že by hry – jakkoli zábavné a skvěle udělané – nemusely vždy upřednostňovat abstraktní a fantastické motivy, ale že by mohly přijmout jistou odpovědnost a zobrazovat své náměty v reálné a nijak neupravené podobě?
I když to nenapadlo vás, na mysl to přišlo Sethu Schieselovi, který své myšlenky shrnul v zajímavé úvaze na webu New York Times. Přestože plně uznává kvality Prince of Persia a nesnaží se zpochybňovat fikci samotnou, ptá se velmi zvídavě: „Co si máme myslet o Princi z Persie, který hovoří a chová se jako sedmnáctiletý puboš trávící volný čas v nákupních centrech? Co si myslet o Princi z Persie s modrýma očima, plně poangličtěnými grimasami a opálením, které nachytal během jarních prázdnin? To hry bereme až příliš vážně, když se musíme se znechucením odvrátit od podobných charakterizací? Je třeba přiznat, že se nová Prince of Persia hra nechlubí jakoukoli historickou ani kulturní autentičností. Hra je zasazena do fantastické magické říše a nejde o ztvárnění jakéhokoli reálného místa. Zbavuje to však hru jakékoli odpovědnosti?“
Pan Schiesel se nad těmito problémy zamýšlí zejména s ohledem na dlouhou tradici romantizování Islámské kultury v literatuře i filmu a vědění v zájmu Západní politické a vojenské hegemonie, což postupně vytvořilo zcela zkreslený obrázek o fungování Islámského světa. A právě s ohledem na tuto smutnou skutečnost se dostává k závěru, že ani hry by se neměly, stejně jako všechna ostatní média, zcela distancovat od společenské odpovědnosti týkající se podávání nezkreslených informací.
Rozhodně to je zajímavý náměť k přemýšlení, ať už se s pohledem pana Schiesela ztotožňujete, nebo ne. Každopádně, když už se zmiňujeme o reálných podkladech poslední Prince of Persia hry, nenechte si ujít obsahově odborné, ale srozumitelné a čtivé pojednání Aleše Smutného o Zoroastrismu, což je náboženství, jehož mytologie příběhem prince a Eliky prosvítá na každém kroku.
