Virtuální ženevské konvence
Každý týden jsme několikrát vystaveni zprávám, které sdělují kritický pohled rodičů na hry jejich ratolestí. Rodiče mají pochopitelně strach, že hry ublíží morálnímu a fyzickému vývoji jejich ratolesti, bojí se, že naruší jejich psychiku natolik, až se z nich stanou neovladatelná vraždící monstra na ulicích, a některá občanská sdružení brojí i proti odhaleným anatomickým detailům mužských a ženských těl. V pořádku, žijeme v tolerantním světě a akceptujeme názory druhých, i když jsou podivné, alespoň dokud nezačnou významně ovlivňovat veřejné mínění nebo zákony. Proto mě ve víru všech těch jednostranných filipik překvapil příspěvek otce třináctiletého Ewana, který provedl nečekaně konstruktivní tah, co se týče hraní Call of Duty 4: Modern Warfare. Vynechme na chvíli fakt, že hra má americký rating M, tedy od sedmnácti výš, a že v případě online hraní nikdo nezodpovídá za její obsahovou „čistotu.“ Neustávajícím prosbám „to chci hrát“ nakonec otec podlehl a povolil svému potomkovi hraní za jediné podmínky: budeš se chovat podle ženevských konvencí a tvoji kamarádi taky, jinak máš po hraní.
Ženevské konvence definují od roku 1949, jak se má voják nebo válčící stát chovat ve válce. Nedodržování konvencí je považováno za válečný zločin s dopady na stát nebo jednotlivce a vede až k soudnímu řízení. Jde vlastně o pravidla války, mezi jejichž základy patří například: „Způsoby a prostředky vedení boje nejsou neomezené - musí zaručit omezení následků útoku jen na vojenské cíle a nesmí působit nadbytečné útrapy a zranění.“ Anebo: „Povinnost vždy rozlišovat mezi objekty a osobami civilními a vojenskými - útok je přípustný jen proti vojenským osobám a objektům.“ Více se dozvíte na příslušných místech na internetu, třeba zde.
Válečné hry rozhodně nemůžeme klasifikovat jako něco, co se striktně drží Ženevských konvencí. To dobře ví i onen zmiňovaný otec, který se shodou okolností vyzná v historii válčení, protože pracoval pro několik vojenských muzeí. Věděl tedy, že Call of Duty 4 se snaží zobrazit válku se všemi jejími neduhy. „Je v ní hodně střílení a vyhazování věcí do vzduchu, ale toho bylo celkem dost i během druhé světové,“ uznává. Ano, realistické akce je ve hře neuvěřitelně mnoho, ale ty ostatní věci, které se týkají chování na bojišti při hře více hráčů, mají už k realismu a pravidlům války hodně daleko. A bylo by špatné, kdyby si třináctiletý Ewan myslel, že tak to skutečně chodí v jakémkoliv moderním ozbrojeném konfliktu. V jednom rodičovském přikázání tedy tatík dokonale skloubil dohromady výchovnost i zábavnost hraní, a pakliže je synátor vnímavý, tak se dozví víc o pravidlech světa, ve kterém žije. Televizní zpravodajství z válečných zón na něj pak bude mluvit srozumitelnějším jazykem. Z mého pohledu jde tedy o jeden z případů, kdy se rodič zachoval nad rámec obyčejného zakazování a vyřešil problém kreativně. Bohužel se to nestává často.
Multiplayerové hraní se neřídí etickými hodnotami reálného světa, spíše se (až na profi týmy) podobá jedné velké anarchii, kdy je povoleno téměř vše. Ve virtuálnu se zákony našeho světa skrývají v mlze na obzoru a taková bezprávná země je samozřejmě mnohem líbivější, než pravidly svázaný reál. Má to smysl – hry by v opačném případě byly tak realistické, že by se staly nehratelné. Dovedete určitě vyjmenovat desítky her, které by díky implementaci Ženevských konvencí ztratily zábavnost (mimochodem, aplikují se i na mimozemské konflikty typu Halo?). A nejsou to jen Ženevské konvence. Nikoho by přeci netěšilo hrát Civilizaci, kde se v určité chvíli dostanete do nutnosti diplomaticky uzavřít ekonomicko-politickou smlouvu s okolními mocnostmi a následně si vyžrat zhroucení subsystémů. To by nebyla hra, která by oslovila širokou veřejnost. Proto je z pohledu trhu lepší ignorovat zákony a nabízet zábavu. Na druhou stranu, z pohledu rodičů je praktické pochopit, o čem hry jsou a jak je využít k poučení svých ratolestí.
Tak mě napadá... nebyl ten rodičovský tah náhodou tak vychytralý, že by synkovi znemožnil COD4 hrát?
