Ti, kteří padli a znovu vstanou
V hPodu jsme minulý pátek rozebírali (téměř) jistou smrt Duke Nukem Forever. Hra byla oficiálně ohlášená v dubnu 1997 a vzbudila velké očekávání, protože její předchůdce Duke Nukem 3D se o rok dříve stal instantním hitem, a to nejen díky trojrozměrnému zpracování, ale také díky drsnému vyjadřování a chování hlavního protagonisty. Duke Nukem měl osobnost, na rozdíl od bezejmenných mariňáků a akčních střelců konkurence. Tím v očích hráčů získal konkrétní obrysy a ne nadarmo se objevoval na montážích vedle ostatních slavných osobností virtuálních světů, jako je Mario nebo Lara Croftová. Více jak desetileté čekání na jeho další velkolepý výstup se nyní rozplynulo jako pára nad hrncem. Licenci sice drží v rukou producenti z Take-Two, ale to není záruka, že se na projektu bude v dohledné době pokračovat. A bylo by to vůbec rozumné? Za jednu dekádu se hra stala předmětem nekonečných (a nudných) vtipů, které jí srážely na kolena, aniž by někdo viděl hratelnou verzi nebo se o hře vědělo něco víc, než že „se na ní pracuje.“ Navíc platila nepravdivá úměra času a kvality, která říká, že čím déle se na hře pracuje, tím spíše půjde o převratný titul. Hráči jsou po vydání zákonitě zklamáni, protože si sami naslibovali modré z nebe. John Romero s Daikatana by o tom mohl vyprávět své.
Zrušení DNF ale vypovídá o selhání dvou hlavních protagonistů vývoje: George Broussarda a Scotta Millera. Ukažme si na ně prstem. Broussard, který je svými kolegy označován za manažera se schopností špičkově optimalizovat zábavnost hry, se na svém Twitteru k celé kauze nevyjadřuje, dokonce od začátku měsíce víceméně mlčí. Má proč – jeho budoucnost v herní branži nevypadá růžově. Sice se může uchytit jako konzultant nebo organizátor herních konferencí, ale důvěru si bude získávat těžko. Nejen že nedotáhl vývoj DNF do konce. Udržoval v lidech dojem, že se hra skutečně dokončí, přestože musel realisticky vidět, že to není možné. Zdiskreditoval se před případnými zákazníky i obchodními partnery. Jeho vlastní kariéra nijak zářná není – poslední gól dal roku 2006 jako výkonný producent Prey. Do povědomí se sice dostal již s Duke Nukem 3D, ale celkově jeho aktivity spočívaly v povídání o věcech, které se nerealizují. Jako politik by se možná uchytil lépe než jako vývojář. Na rozdíl od produktivních (anebo minimálně inspirativních) povídálků jako jsou Peter Molyneux, Cliff Bleszinski nebo David Jaffe, byl Broussard skutečně k smíchu.
Scott Miller se oproti tomu ve veřejném hledáčku objevil pouze několikrát a po každé to stálo za to. Poprvé při budování alternativních metod distribuce v Apogee (později 3D Realms) a podruhé několik let poté jako autor blogu Game Matters, který je stále zajímavým čtením, byť zůstává neaktualizovaný. S Apogee/3D Realms zaznamenal největší úspěchy v době, která byla otevřená revolučním změnám, a to jak v oblasti distribuce a produkce, tak v samotném zpracování her. Millerův hlavní problém byl v domněnce, že má patent na rozum a nedělá chyby. Kdyby šéfoval celému hernímu světu, bylo by vše plynulé, nikdo by neutrpěl ztráty a vše by běželo jako po másle. Alespoň tak působil. Samotný fakt, že stejně jako Broussard nebyl schopen odhadnout náročnost vývoje moderního titulu, dokazuje pravý opak. Kdybychom si dále hráli se slovíčkem „kdyby,“ pak by Miller svého času klidně mohl otevřít obchod podobný Steamu a vydělat na tom majlant. Ovšem to by nesměl být zaslepený vlastním kázáním. Samozřejmě, měl řadu vedlejších aktivit, například založení skupiny Gathering of Developers, která zprostředkovávala kontakty mezi velkými producenty a nezávislými vývojáři, ale to vše jaksi vzalo za své. Zdá se tedy, že Scott Miller má už nejlepší léta za sebou.
Společnost Take-Two nese na DNF fiasku také svůj podíl. Nedokázala se chopit pevněji otěží vývoje a slepě důvěřovala jak Millerovi, tak Broussardovi, což se jí nakonec vymstilo. Není pravděpodobné, že by vývoj hry zastavila jen tak z plezíru. Je pravděpodobné, že již delší dobu probíhaly zákulisní konflikty, o kterých se časem dozvíme, které finálně vyvolaly pracovní stop. Naděje nicméně přežívá. Stopka není totiž tak definitivní. Dnešní doba nahrává návratům ztracených nebo nerdovských fenoménů. V jiném byznysu se takové zmrtvýchvstání povedlo Peteru Jacksonovi s Pánem prstenů a J. J. Abramsovi se Star Trekem. Duke Nukem Forever nebo alespoň samotná značka může být vytažena z firemního portfolia za několik let a práce na ní se může ujmout zkušené studio, které ji přivede k nebývalé veřejné slávě. A půjde o úplně jinou hru. Otázkou tedy není, jestli o Atomového vévodu někdo stojí. Otázkou je, kdy bude Take-Two o hru stát a komu ji svěří. Napadají vás kandidáti?
