R.I.P. online her
Mám rád smrt online her. Ne, nechápejte to špatně: rozhodně nepřeji nikomu, aby jeho oblíbené MMORPG odešlo do věčných digitálních lovišť. Všechny ty desítky hodin investované do vytváření avatara, sbírání cenných předmětů, všechna ta přátelství, veselé i smutné chvilky – to vše je najednou nenávratně pryč a to je strašlivá rána pro někoho, kdo zasvětí byť jen několik hodin týdně hraní. Po určitém čase se totiž zdá, že prostředí online hry je součástí subjektivní reality stejně jako ranní čtení novin nebo chození do kina. Její vnitřní rytmus ovlivňuje reálný život jednotlivce a následné zrušení ho může pěkně rozhodit. Je to něco jiného, než když dobrovolně odejdete ze hry, protože na ní objektivně již nemáte čas anebo vás přestane bavit. To je rozhodnutí, které je podloženo vaší vlastní úvahou, ne tím, že někde někdo vytáhne kabel a zanechá několik stovek až tisíců hráčů na suchu. Sám jsem si takový šok prožil v případě fantastické Earth & Beyond a byl účastníkem uzavření Sims Online a Asheron's Call 2. Přesto mám rád smrt online her.
Uzavření online hry se dá přirovnat k výměně zámku ve skautské klubovně. Najednou se dovnitř nikdo nedostane a historie, kroniky, fotky zůstávají uvnitř na nástěnce. Od správce objektu jde o krok podložený třeba tím, že mu pronájem klubovny nevydělává nebo že chce kapacitu využít pro něco jiného. A jakmile rozhodnutí padne, mají návštěvníci možnost sejít se naposledy a ještě si popovídat. V případě online her to znamená obvykle veliká srocení v hlavním komunitním prostoru, rychlé vyměňování kontaktů, proklamace ve smyslu „rozeběhneme hru na vlastním serveru a budeme jí platit“, tančení a veselení, jako by se konec světa nedal oddálit a šlo by o poslední možnost pořádně si užít. Hráči jsou obvykle rezignovaní, protože ví, že nic nenadělají. Nicméně jejich přátelské vztahy se přenášejí do dalších online her, kde spolu opět questují a užívají si virtuální svobody. Proto mám rád smrt online her – ukazuje, že komunita formovaná v perzistentním světě je trvalejší než samotný kyberprostor.
Smrt online hry je signifikantní i pro herní vývojáře. Online hry, ať už si to přiznáme nebo ne, jsou stále mladým žánrem, který se ještě pořádně nevyklubal. Chyby v designu jsou řešené za pochodu nebo podle hráčských peticí, nikdy ale neukazují na fundamentálně špatně položené základy. Teprve když odejde jedna MMORPG, naskýtá se příležitost analyzovat kudy se příště skutečně nevydávat. U Matrix Online můžeme začít zajímavou poučkou: licence pro udržení popularity nestačí. Ve chvíli, kdy je ve vývoji Star Trek Online a The Old Republic, je to pořádná facka jejich autorským týmům, které určitě okamžitě analyzují, co se stalo špatně a mohou se ještě z chyb Matrix Online poučit. Licence je ošemetná věc a její popularita mezi lidmi není přímo úměrná k tomu, kolik lidí bude licencovanou hru hrát. Například licence Conana také neuspěla tak, jak se čekalo a The Lord of the Rings Online těží především z předchozích zkušeností svých vývojářů, méně pak z profesorského kopírování tolkienovského světa.
Licence jsou mezi MMORPG ožehavým tématem. Většina z nich je vázána k jasně danému světu a ke konkrétnímu pohybu postav skrz příběhové peripetie. Nejen to. Každý fanoušek chce hrát za jednoho z hlavních hrdinů, proto jsou všechny licencované online hry, které vsází pouze na to, že dostanete pod ruku možnost ovládat jednoho z „klonů“ (třeba takového Nea nebo Trinity) předem odsouzeny. Zdá se, že majitelé licencí na potenciální hity jsou si toho vědomi: například online hru Harry Potter Electronic Arts neplánuje, protože pak by každý chtěl být Harry a ne jedním z anonymního davu, co obývá Bradavice. A ono je to tak lepší. Ne vše patří do online her, natož do normálních her, stejně jako ne každá skvělá hra je rovnou vhodná pro přepracování do knihy nebo filmu. Když se na to souhrnně podíváte, jsou pak smrti online her dobré i pro takovouto lacinou poučku.
