Retroboom
Každý týden čteme v novinkách na Hreji i jinde, že se rozpíná nová bublina – retro bublina, kterou podle všech příznaků začal nedávno nafukovat Guybrush Threepwood v remaku svého prvního dobrodružství. Když se budeme držet hodně při zemi, prodalo se Monkey Island SE pro tři formáty (Windows, Xbox 360, iPhone) přes padesát tisíc kopií, což na tak okrajový projekt není zanedbatelný počet. Reálná čísla budou několika násobně vyšší. Po takovém úspěchu si většina producentských firem náhle vzpomněla na archiválie, i když na ně několik desítek let padal prach. Některé z nich zareagovaly svižně a vydaly portfolia svých klasických titulů na Steamu, jiné o tom zatím pouze hovoří. Najednou k vlastní herní historii obrací usměvavou tvář a říkají: podívejte, co tu ještě máme a co můžeme vydat. Udělejte: jé! Předpokládám, že redakce Retro Gamer, britského časopisu, který se snaží už řadu let informovat o tom, jaké bývaly hry v minulém století, je zaskočená a nevěřícně juchá od rána do večera. Obsah jejich plátku náhle působí prakticky pro širší skupinu a už není jen bedekrem pro herní archeology. Když se na prohlášení producentů podíváme blíže, zjistíme že oni samotní už nemají dost jasno v tom, co by vlastně chtěli znovu vydávat a omezují svá prohlášení na věty typu „staré hry jsou pro nás důležité.“ Děkujeme pěkně, to jste nám toho moc neřekli.
Nejistota, která za podobnými proklamacemi stojí je pochopitelná. Hodnotné hry z minulého století se definují těžko. Subjektivně je pro každého „starý dobrý kus“ něco jiného, podle toho, jakého roku se narodil a jaké má vzpomínky. Příslušníci stejné věkové kategorie se na retro zážitcích obvykle shodnou – pro někoho jsou to třeba igráčci, Vlk a Zajíc, žvýkačky Pedro anebo Čtyřlístek. Jakmile ale mluvíte s člověkem o deset let mladším/starším, jsou retro hodnoty posunuté. Herní producenti to z toho důvodu nemají jednoduché. Musí zdůvodnit před všemi věkovými kategoriemi, proč danou hru znovu vydávají. Sice mají v šanonech údaje o prodaných kusech, ale také ví, jak se jednou úspěšné nápady vesele recyklovaly, takže dnešní vydání staré hry s největší pravděpodobností jen potvrdí, že základní hratelnost mnoha žánrů zůstává víceméně stejná a jen se na ní nabaluje grafické a hudební pozlátko. Klasických her, které by stály za remake nebo opětovné vydání zase tolik není. Možná několik desítek, ale do tisíců počet rozhodně nepůjde, pakliže se omezíme na PC scénu a vynecháme konzole. Producenti tedy stojí před děsivým úkolem: co máme znovu vydat?
Odpověď je jednoduchá: hry s nápadem. Opičí ostrov je dobrým příkladem. Ta hra se nestala slavnou kvůli tomu, že by šlo o jednorázový prodejní hit, ale protože byla tak propracovaná a vtipná, až vstoupila do všeobecného povědomí a odkazují se na ní všichni hráči – a nejen oni. Vedle Pacmana, dobrodružství Lary Croftové nebo Prince z Persie se stala ikonickou nadčasovou záležitostí. A teď, kolik her v takovém společném kulturním prostoru objevíme? Zkuste se nad tím schválně zamyslet a v diskusi odůvodnit, proč má vámi zvolená hra kandidovat na remake nebo alespoň na opětovné vydání. A tak to vidí i samotní producenti. Neberme proto oficiální mudrování o remacích a starých hrách funkčních pod Windows moc vážně. Mohou přinést zklamání víc, než nadšení. A to je ta bublina, o které byla řeč na začátku.
Nechci znít negativně, proto si dovolím předložit jiný a značně nerealizovatelný návrh, jak pracovat s herní historií tak, aby skutečně někomu k něčemu byla. Vedle PC scény, která se dlouhou dobu na neoficiální úrovni sama o retroscénu starala (abandonware, DOS Box), existuje oblast příliš neprobádaná: konzolové retro. Zpětná kompatibilita mezi konzolemi není úplně stoprocentní, stejně jako nejsou vyčerpávající katalogy stáhnutelných starých klasik. Není výjimkou, že když si chcete zahrát starou hru, musíte si sehnat i několik generací starou konzoli. Navíc existuje velký počet lidí, kteří hrají jen na PC. Kvůli takovým problémům zůstávají konzolové hitovky s nápadem ležet na smetišti dějin. Pravá síla znovu vydávaného retra by tedy mohla být v multiplatformovitosti (tfuj, to je slovo), kdy se staré konzolovky opět objeví ve virtuálních obchodech nejen pro majitele konzolí, ale i pro ty, kteří pracují pod Windows nebo MacOSem nebo Linuxem. Ostatně, poslední dvě skupiny nejsou zanedbatelné a kupní síla jejich uživatelů ještě není pořádně využita. Co si o tom myslíte vy?
