Proč mít dvě jména?
Šestiletý Christer ze Švédska prožívá právě teď dny, na které nikdy nezapomene. A nejsou to veselé dny. Král Harald V. odmítl jeho žádost o oficiální změnu jména na Sonic X s vysvětlením, že by koruně nevadilo, kdyby jeden Švéd pobíhal po krajině s praštěným jménem, ale že je Christer ještě příliš mladý na rozhodnutí, kterého by později v životě mohl litovat. Za dvanáct let, až bude Christer plnoletý, to může zkusit znovu a král Harald nebo jeho následovník mu změnu jména posvětí. Malou útěchou pro smutné dítě může být balík plný tematických předmětů (zřejmě hodně nafukovacích ježků), který v reakci na celou kauzu poslala Sega.
Změny jména nejsou nic až tak neobvyklého. Tiger Woods se jmenoval Eldrick Woods, Muhammad Ali byl Cassius Marcellus Clay, Alan Alda se narodil jako Alphonso D'Abruzzo. V paměti mi dodnes občas vykoukne vzpomínka na české rodiče, kteří někdy v devadesátých letech chtěli přejmenovat své dítě na „Džejár,“ podle postavy ze seriálu Dallas.
Na Christerovi ze Švédska je vidět jiná věc: chce mít na dokladech (až je bude mít) napsáno, že se jmenuje Sonic X, protože mu už nestačí vystupovat tak na diskusních fórech a nechat si tak říkat od kamarádů. Chce být oficiálně Sonic. Kdyby se mu to povedlo a stal se třeba politikem, mohli bychom v novinách číst: „Ministr průmyslu Sonic X požaduje zvýšení dotací zlatnickému průmyslu.“ Anebo: „Sonic nesouhlasí s islámskými radikály.“ Mnohem lepší by bylo, kdyby se Christer stal sportovcem: „Sonic skončil třetí v běhu na sto metrů.“ Nebo diplomatem: „Sonic a italský ministr zahraničí Mario se setkali na bilaterálním jednání.“
Je tu i druhá strana mince. Kdyby Christer dosáhl svého, mohl by se zatraceně divit. Sonic by najednou nemohla být přezdívka, pod kterou se skrývá, když participuje v žabomyších válkách na diskusních fórech nebo běhá po Azerothu – všichni by věděli, o koho jde. Musel by si vymyslet jinou přezdívku, pod kterou by maskoval svojí identitu, již tak pozměněnou novým jménem. Sonica by mu už nikdy nikdo neodpáral, stejně jako tetování Vladimíru Franzovi, který má sice tělo zdobené jako mimozemšťan a je na to jaksepatří hrdý, ale občas vypadá v dopravních prostředcích (hlavně ve špičkách) příšerně nervózně.
Přezdívky jsou (nejen) pro hráče extrémně důležitou součástí virtuálních životů. Pakliže jsou přejaté z filmů, her, komiksů nebo knih, tak jimi majitelé vyjadřují sympatie k postavě, případně, že se sami cítí jako daný virtuální hrdina. Mají tu samou funkci, jako když jsou vymyšlené: chránit soukromí a budovat alter-ega či brány do jiného světa, kde se můžeme projevovat jinak vzhledem k naprosto odlišným událostem okolo. Jde o unikátní jména, která se pojí s charakterovými rysy svého majitele a často se prosmyknou do reality, kde na ně nositelé slyší více, než na občanské jméno.
V záplavě generických jmen jsou přezdívky i nutností pro rozlišení konkrétních lidí. Martinů jsou milióny, ale Blixů už bude jen pár desítek a třeba Janchorů je pouze několik. Ostatně, drtivá většina soukromých blogů má v adrese přezdívku svého autora, který se stejně podepisuje pod jednotlivými příspěvky a nikoho už moc nezajímá, jak se ve skutečnosti jmenuje. Pro publikum jsou důležité názory a přezdívka se tak stává unikátním trademarkem pro konkrétní myšlenkové pochody vyjádřené v blogspotu. Jde o návrat ke kořenům, kdy příslušník kmene dostával unikátní jméno podle situace, při které se narodil nebo podle vlastních činů. Intelektuálové by zřejmě dodali, že také jde o snahu vyčlenit vlastní ego z davu lidí – proč ne.
Christer svým způsobem vyhrál, i když to vidí jinak. Mluví se o něm jako o „Sonicovi ze Švédska“, ne jako o Christerovi. Možná je to tak pro něj lepší, protože najednou se mu splní sen, který měl: lidé ho budou brát jako Sonica, a když nebude chtít, tak bude prostě a jednoduše Christerem. A nebude muset odpovídat na otázky: „Sonic? Co je to za blbé jméno?“ Prostě je fajn mít oboje dvoje, jak občanské jméno, tak přezdívku. A když jedno začne unavovat, tak se překlopit do druhého.
