Pište o hrách, noviny!
Vrátím se v dnešním komentáři k tématu, které jsem několikrát opatrně nakousl v jiných textech, a to sice, proč se kulturní komentátoři neherních periodik nevěnují počítačovým hrám. Na kulturní mapě současnosti mají hry své nepřehlédnutelné místo, nejen mladá generace se z nich těší stejně, jako z dobrých filmů, knih anebo televizních seriálů. Samozřejmě, na úrovni každodenního člověka ještě hry neprorazily společenskou bariéru, tím pádem se v masových médiích vynechávají, protože by šly tak trochu proti kolektivně zažitým kulturním hodnotám. Přímočarých důvodů by se dala najít jistě celá řada, ale to nemám v úmyslu – chtěl bych připomenout, co to znamená „rozumět hrám,“ a jak toho dosáhnout, aniž bych vykřikoval, že jedině herní novináři toho jsou schopní. Bohužel to tak trochu pravda je, protože trvalá negace herního průmyslu ve velkých médiích se účinně postarala o vznik samostatného, silného a sledovaného segmentu mediálního trhu, který sice působí jako „zájmový,“ ve skutečnosti má početné stálé čtenáře a dokonce i osobnosti výrazně ovlivňující jejich názory.
Martin Bach se nedávno rozhodl zjistit, jak si na tom stojí české týdeníky a deníky, co se týče znalostí kulturních a lifestylových redaktorů o hrách. Když už mu nějaká odpověď přišla, zněla asi takhle: „S takovými prkotinami nás neotravujte, nemáme čas.“ Je škoda, že lidé, kteří se vyjadřují k většinovému vkusu, nejsou ochotni akceptovat staronového hráče na poli. Jim Rossignol, autor knihy This Gaming Life a spoluautor blogu Rock, Paper, Shotgun, se snaží najít odpověď, proč se podobné reakce vůbec objevují: komentovat nebo recenzovat hru znamená investovat do ní mnohem více času, než v případě filmu a je mnohem složitější pochopit kvalitní hru než film nebo řekněme průměrnou knihu. Nestačí sledovat, jak někdo hraje, a podle toho vyvodit, zda jde o dobré dílo, podobně jako nejde posoudit film podle sledování diváků v kině. Ten, kdo se chce ke hrám vyjadřovat, se do nich musí zapojit – a pochopit každou z nich individuálně jako autorské dílo. Pro popis čehokoliv potřebujeme slova. A v tom už je ten problém, nikoliv v investovaném čase, ale v hodnotícím slovníku, který je složen z nestandardních pojmů. Uveďme alespoň jeden příklad: hratelnost. Slovo, které vystihuje, jak zábavné je hrát – a proč. Podle mého vnímání soubor vlastností (obtížnost, zábavnost, délka atp). Hratelnost je vlastní hrám, stejně jako „motivace pokračovat ve hraní.“ S tím si standardní kulturní komentátor neví rady. Nezná to.
Svalovat vinu na nedostatek času, neochotu hrát nebo vyděděnost her z kulturního prostoru je příliš jednoduché. Jedním ze skutečných problémů je absence společných kritických hodnot, které by hry sdílely s filmovými či literárními díly. Ano, hry v sobě obsahují filmové a literární linie, ale jen na nich nestojí. Absorbují do sebe na první pohled neslučitelné disciplíny, jako je třeba sochařství a sociologie. V případě extrémně kvalitních kousků, jako jsou čerstvá pokračování Fable nebo Far Cry, jsou hry dokonce hodny měsíc dlouhé analýzy! Proto se na hru bude dívat jinak redaktor herního časopisu, sochař, sociolog nebo vedoucí kulturní rubriky v novinách. Stejně jako v případech televize či filmu je potřeba vynalézt a sjednotit hodnotící slovník, který by dokázal hry obsáhnout a přiblížit běžným čtenářům. Něco takového tu bohužel stále není. Proto se komentáře zaobírající se hrami obvykle soustředí na něco snadno analyzovatelného (prodejní úspěch, vlna násilí přičítaná hrám atp) anebo zobecňují herní žánry do klouzání po povrchu.
David Wolman v časopise Wired mluví o strachu, který „inteligentní elita“ cítí z moderních technologií, jako je internet. Wikipedia prý oslabuje paměť. Blogy z nás dělají do sebe zahleděné blbce. Instantní messengery zase zabíjí schopnost komunikovat. Multitasking a hraní ničí schopnost koncentrace. Wolman se všem takovým názorům vysmívá. V mé interpretaci Wolman říká, že nikdy nebyly informace přístupnější, nikdy se lidé nemohli tak silně veřejně projevovat, nikdy nebyla komunikace rychlejší, nikdy nebyli schopní dělat tolik věcí zároveň nebo se poučovat skrz hraní. Strach kritiků z moderních technologií je daný tím, že jde o něco, co tak úplně nezapadá do způsobu, jakým přijímali informace ve svém životě a jaký hodnotový žebříček mají. Teprve, až se toho strachu zbaví, tak budou schopni prozkoumat i hry a zprostředkovat jejich závažnost čtenářům kulturních rubrik v časopisech a novinách. Zbavit se strachu a stanovit si hodnotící slovník – poměrně složitý úkol, ale času je na to dost. Proč nezačít třeba hned?
