Opici ano, nebo ne?
Skrz naskrz blogosféru se v současných dnech šíří reakce na Monkey Island Special Edition. Pro ty, kterým hra zatím uniká a nic o ní neví, jen připomeňme, že jde o remake téměř dvacet let staré adventury. Původní verzi vydalo studio LucasFilm Games a scénáristovi a programátorovi Ronu Gilbertovi vydláždila cestu mezi legendy herního vývojářství. Společně s ním na hře pracovali i Dave Grossman (Sam & Max) a Tim Schafer (Psychonauts, Brütal Legend). Zpětně je jasné, že hra ani nemohla být propadákem, když za ní stojí konstelace vývojářů s výrazným rukopisem. Jenže tehdy to taková střelba na jistotu nebyla. Až po vydání se zjsitilo, že hlášky, dialogy, problémy, příběh, logika adventurních problémů a absurdní nápady udělaly ze hry instantní legendu, ke které se neustále vracíme, ať už ve vzpomínkách nebo v inspiraci (zlé jazyky tvrdí, že podstatná část Pirátů z Karibiku je okopírována podle Monkey Island). Anebo v remaku.
V RSS čtečce a v Twitteru rozhodně nesleduji celý český herní underground. Aniž bych tedy chtěl paušalizovat, mám pocit, že Čechům se staronový Monkey Island nelíbí. Na výstupech, které mám k dispozici se nedá nepovšimnout, že nejsilněji své negativní názory vyjadřují lidé, kteří hráli Monkey Island ještě v devadesátých letech. Padají argumenty o špatně zvolené animaci, nepromyšleném ovládání, mimoňovité grafické stylizaci a nepříjemném dabingu. Jako by se uctívané modly dotkly rouhačské ruce a oprášily ji, takže září víc a je přístupnější novému publiku, které třeba nemělo to štěstí a roku 1990 nebylo na světě nebo tahalo kačera. A jakoby to bylo špatně. Jakoby pro oldschool hráče byly hodnoty minulosti moderním zpracováním zničeny (přitom obsah a hádanky zůstávají totožné). Je to pravda?
Klasických her byla přepracována celá řada, většinou úspěšně. Věnujme se na místo nich samotnému principu remaku: ve hrách jde o překlenutí technologické propasti, která vznikla v průběhu let mezi původním operačním systémem a dnešními Windows nebo konzolemi. Těžko můžete, drazí staromilci, po dnešních hráčích chtít, aby hráli staré dobré kusy pod DOSboxem nebo jiným emulátorem a ještě před tím trávili desítky minut probíráním hromad abandonwaru, než najdou funkční verzi. Nemluvě o vrtkavém legálním statutu abandoware typu Monkey Island. Je to jako chtít po člověku, který se rád podívá na film, aby se díval na hodnotné černobílé filmy, když existuje remake, který si zachovává základní poselství. Takovou torturu obvykle podstoupí pouze student filmových věd nebo filmový fanoušek a pro všechny ostatní jde o dokonalý způsob, jak jim staré dobré kusy znechutit. Proto buďme rádi, že existuje například Iliadisův Poslední dům nalevo, který si zachovává obdobné morální poselství jako Bergmanův Pramen panny.
Tajemství Opičího ostrova je díky osvětové snaze LucasArts nyní dostupné všem hráčům na Windows a Xbox 360. A jako herní publicisté říkáme: výborně! Součástí naší práce je hodnocení nových her v kontextu herní historie. Trochu přímočaře řečeno, hodnocení dnešních her stojí na ramenou her z předchozích dekád. Je mnohem příjemnější vědět, že při srovnávání moderní adventury s Monkey Island mají čtenáři možnost bezproblémově si hru zahrát a ne si jen přečíst „humor mohutně čerpá z absurdních situací a dialogů poprvé prezentovaných Ronem Gilbertem v Monkey Island.“
Negativní názor české blogovací scény naštěstí nesdílí celý svět. Na Metacritic se skóre vyšplhalo na devítku s nejnižším hodnocením 80 od GameSpotu. O hodnotě průměrného čísla na Metacritic lze bez problémů vést debaty, pravda je ovšem taková, že na něj producentské firmy dají a (mimo jiné) na něj berou ohled při rozhodování, zda se pustit do dalšího obdobného byznysu. Znamená to, že LucasArts udělala dobrý krok a grafickým stylem se trefila do vkusu recenzentů a potažmo publika. A tím se i odhaluje ono zastřené tajemství Opičího ostrova. Jaké je? To je jednoduché: i dvacet let po vydání nepřestává bavit a získává nové fanoušky. Má proti tomu snad někdo něco?
