Méně exotické impotence!
Hry umožňují únik od každodenních povinností, odpočinek od pracovní únavy a podporují zaobírání se novými tématy nebo přemýšlení o souvislostech. Takový výrok se nedá popřít, jen mu chybí pořádná popularizace. A těžko popularizovat hry, za jejichž hraní se podle rozhovoru s psychiatrem Jeraldem Blockem v Boston Journal lidé stydí více, než za sledování internetového porna. Společenský tlak je zřejmě pro určité jedince neúnosný a své hobby si berou do temných koutů svých domovů a baví se o něm jen s předem ověřenými kamarády. Přitom hry otevírají jak fyzické schopnosti, tak ty intelektuální. V neposlední řadě bourají kulturní bariéry mezi náboženstvími. V Second Life vzniká projekt poučné virtuální poutě do Mekky, za cíl mají autoři odkrýt roušku tajemství, která pro obyčejné lidi hadž obestírá. Hry mají velké možnosti. S podivem proto sleduji, jak se nepouštějí do zobrazování cizích krajin a jejich obyčejů. Ne snad, že by vývojáři měli za poslání vysvětlovat rozdíl v nejrůznějších přístupech k životu, stačilo by, kdyby jen používali své enginy, vývojářské pomůcky, peníze a oči dohromady. Aby příběhy svých her zasazovali do interaktivních dokumentů.
Až na několik výjimek se nám na herní stroje dostává zoufale málo realistických prostředí z jiných kontinentů. Dominuje několik prostředí, které v různých variacích vypadají stále stejně (New York, Los Angeles, Londýn, rozličná a přitom stále stejná bojiště druhé světové), ale jen málokdy pronikneme pod kůži Afriky nebo islámských zemí nebo Sibiře nebo Jižní Ameriky. Jako cestovatel a herní publicista zároveň vidím v nejrůznějších koutech světa prostředí jako stvořená pro využití v nějaké hře. Jako příklad podařené symbiózy uvedu alespoň Prince z Persie nebo Tomb Raider či některé lokace z Hitman a Vietcong. Ne snad, že by desítky jiných her hráče nezatahovaly do exotických zemí, ale neumí vystihnout pointu jejich současné podoby. Namísto toho stereotypně zobrazují blízkovýchodní země, Afrika je pro ně jen pár kamenů, stromů (jen občas se podobají akáciím nebo baobabům) a hromada agresivních nepřátel a třeba tropické ostrovy jsou jak z jedné šablony.
Stovky tisíc lokací po celé planetě mají své ojedinělé genius loci, které počítačové hry nezobrazují. Přitom je tak nesmírně lákavé jen tak si v době realistické trojrozměrné grafiky prohlížet všechny ty divy téměř na dotyk blízko – a klidně si je i fotit a pořádat si na Flickru z nejpovedenějších fotek (opakuji: z nejpovedenějších fotek) alba. Jenže to by do těch her, které jsou zasazené do současnosti, muselo jít trochu více snahy a v daném stavu věcí je pozadí jen doplňkem akce, které se podřizuje. Obvykle nebývá čas na zastavení a zírání po krajině, tudíž se do ní neinvestuje tolik času a peněz. Pakliže by vývojáři měli úspěšně vytvářet otisky dneška, museli by jim naopak uzpůsobit hratelnost - a tím pádem buď celou hru dělat od začátku znova, nebo ji udělat otevřenou, a to vyžaduje stokrát více energie, než standardní vypalovačka, která se vyvíjí rok a půl. Jisté naděje můžeme vkládat třeba do Far Cry 2, která podřízenost hratelnosti prostředí splňuje teoreticky na jedničku.
Co se týče zemí, kde panuje na západě tolik nepopulární islám, je jejich realistické zobrazování koketováním s nekorektností. Tohle prostě není dneska v módě, nechat hráče pobíhat třeba ve fenomenální Káhiře nebo Heratu. Není tak úplně košer zobrazovat fantastické mozaiky íránských mešit anebo se podívat do Mekky. Jako by někde existovala filozofie, že tohle hráči nebo kritici nemají rádi, že jsou přece uvyklí na těch svých standardních dvacet reálných lokací, když už je tedy musíme dělat a nenarveme jim nějaký prototypální fantastický svět, vysoké hory na východě, oceán na západě, planiny na jihu, jóó a ty ledovce na severu. Samozřejmě, společenské postavení her není tak dobré, aby si někdo dovolil provokovat třeba tím, že ukáže, jak se v „chudém třetím světě postiženém chorobami a diktátory“ vlastně dají najít pěkná místa a příjemná atmosféra. To by mohl být jeden z argumentů, proč tedy raději nevystrkovat hlavu příliš vysoko.
Na druhou stranu, hry, stejně jako jakékoliv jiné umění, nemají být impotentní ve směru realističnosti současných lokací v zemích mimo evroamerickou společnost, mají se rvát za své právo a snažit se zaujmout tím, že ukáží dobře něco, co jsme ještě neviděli. Úplně stačilo, že by byly tak trochu dokumentární.
