Letos si (zase) koupím Call of Duty
U série Call of Duty jsem proseděl stovky hodin a nemám problém to přiznat. Od prvního do posledního, hrál jsem úplně všechny díly, většina z nich mě v rámci možností bavila a téměř vždy jsem si je kupoval hned v den vydání, tudíž jsem za ně v průběhu let vysolil celkem dost peněz. Byl to pro mě vždy jakýsi rituál.
S každým dalším dílem ale ubývalo kamarádů, kteří si hru kupovali spolu se mnou, abychom se následně mohli setkat na multiplayerových bojištích a naopak přibývalo těch, kteří se na mou vášeň začali dívat skrze prsty. „Ty si kupuješ Kolofdjůty jo? Seš magor, taková blbost. Si to stáhni, ne? Vždyť to je hra na pět hodin,“ zněly nejčastější reakce, kterých se mi dostávalo. V případě posledního dílu s podtitulem Ghosts už ani toto nepřišlo – celá série už evidentně nikoho z lidí v mém okolí nezajímá a nestojí mu tedy ani za posměšek. Pár vytrvalců si přesto do té hry s tím čoklem sem tam kopli, intenzita urážek a rádoby vtipných poznámek nejen na mou adresu, ale adresu všech, kdo mají Call of Duty stále rádi, nicméně pozvolna odeznívá.
CO JE VLASTNĚ JINAK?
U Black Ops II jsem jim chtěl téměř dát za pravdu. Singleplayer byl z důvodu rozdrobenosti a nekonzistentnosti zápletky dle mého vůbec nejhorší v celé sérii a multiplayer mě držel jen proto, že jsem si prostě zvykl. Za ty roky se v mých očích Call of Duty přetransformovalo z počítačové hry do funkce jisté potřeby. Vím zcela přesně, co od ní můžu čekat a zbytečně nefňukám nad tím, že grafika by opravdu potřebovala facelift. V podstatě pasivně přijímám všechny výtky mých kolegů, že příběh je o ničem, že grafika stojí za prd, že zvuky zní jako z kýblu a že multiplayer je pořád bez vozidel a bez destrukce. Se vším zcela souhlasím, ale stejně letos hraju znovu. A bavím se u Ghosts jako už dlouho ne. Možná je to zapříčiněno nízkým očekáváním po odstrašujícím minulém dílu, ale daleko víc je to díky mixu bezmyšlenkovitého příběhu s předvídatelnou zápletkou a opravdu povedeným multiplayerem v takové míře, jako se to v mých očích povedlo naposledy u prvních Black Ops.
Kde je tedy ten propastný rozdíl, který deklamují snad všichni herní kritici, které znám?
Ze všech stran slyším, že Call of Duty by jako značka buď měla zaniknout, nebo se změnit v něco kvalitnějšího. Nikdo samozřejmě nezapomene přihodit, že jednička byla super, ale ostatní díly už za moc nestály. A já se ptám, vysvětlí mi někdo konečně, v čem se tak liší Call of Duty 1 a Call of Duty: Ghosts? Obě mají příběh, který lze v pár řádcích sepsat na list toaletního papíru, obě hráče vrhají do situací, které by se nikdy, nikde a za žádných okolností nemohly stát, obě se spoléhají na skripty a obě mají super multiplayer. Kde je tedy ten propastný rozdíl, který deklamují snad všichni herní kritici, které znám? V tom, že Call of Duty 1 byla první a ještě se tento postup nestihl okoukat? V grafice, která už tehdy nebyla žádnou technickou špičkou? Proč se teď nadává, zatímco dříve jsme úplně to samé vynášeli do nebes?
JE JAKÁ JE
Samozřejmě lze namítnout, že problém tkví právě v opakování – v tom, že se za těch deset let nic podstatného nezměnilo. Jenom výbuchy jsou větší a už nebouchají nálože dynamitu, ale atomovky ve vesmíru. Fajn, to beru. Pohledem fanouška mi však nepřijde OK brát další díly Call of Duty počínaje prvním Modern Warfare jako standardní hry, jakkoliv to může znít podivně. Z mé strany jde o jasný produkt. Do posledního detailu vybroušený produkt, který vychází vstříc potřebám několika milionů hráčů a evoluci žánru přenechává na jiných. Tam, kde většina recenzentů vidí odbytou grafiku, já vidím plynulost šedesáti snímků na vteřinu.
Namísto plytké zápletky zase akční jízdu, která zahrnuje tajné vojenské operace, mise ve sněhu, misi s odstřelovačkou, misi ve vozidle (asi v letadle, letadla jsou teď in) a misi, kterou vyřešíte nějakým gadgetem. Multiplayer zase vnímám skrz množství zbraní, které jednu po druhé zkouším a hledám tu, která bude nejvíc vyhovovat mému stylu. V podstatě si jen odškrtávám, zda tam je vše, co jsem čekal a sám pro sebe hodnotím, zda mě bavilo dané činnosti plnit. Nezajímá mě, jestli jsem to tisíckrát dělal v jiných hrách – proto jsem si přece Call of Duty koupil, protože vím, že tam tohle bude a chci to zažít znova, když jsem takovou kampaň naposledy hrál před rokem.
Argumenty, že tato série by se měla snažit o něco „lepšího“ tedy moc nechápu. Proč chtít od každé hry, aby posouvala hranice? To jich není už teď dost? Z hlavy dovedu vyjmenovat deset stříleček, které přispěly do žánru něčím novým, ať už z technického či designového hlediska a vyšly/vyjdou letos nebo příští rok. To není úplně nejhorší skóre. Žánr se posouvá dál i bez pomoci jedné hry, která na hráče může působit jako dinosaurus těsně před vyhynutím. Pro ty, kteří každý rok dobrovolně vysolí patnáct stovek, jde o určitou jistotu, stejně jako že Michael Bay nenatočí film, ve kterém někdo pomalu vychází z hangáru. A přesto vedle Baye mohou existovat (a vydělávat!) filmy jako Gravitace nebo The Social Network, které jsou diametrálně odlišné – trh se přítomností jednoho finančního hegemona nekazí. A to ani přesto, že se jistě najde spousta chytrolínů, kteří se ho pokusí napodobit.
Activision má koneckonců ve své stáji World of Warcraft, který pohledem nezaujatého hráče nabízí od roku 2004 pořád to samé. Možná i proto nejsou Bobby Kotick a jeho melody boys přístupni změnám – protože to funguje jak po stránce byznysu, tak po stránce herní. A teď mluvím opravdu jen o těch hráčích, kteří si Call of Duty kupují. K čemu nám je srovnání Call of Duty s BioShock Infinite, které ve většině případů vychází pouze z toho, že se v obou hrách střílí do lidí? Call of Duty už dávno spadlo do vlastní škatulky her a osobně si myslím, že nebýt Battlefieldu 3, vystačilo by si ještě pár let s postupným vylepšováním grafického enginu, jehož základy hledejme v dobách Quake III: Arena. A hráči by byli i tak spokojení. I já jsem…
