Lesk a bída hudebních her
Herní a hudební průmysly opět zpívají jednu společnou árii – vychází hudební hry, ať už původní anebo pokračování těch předešlých, a zdá se, že lidé mají neutuchající chuť poskakovat po pokoji s plastovými imitacemi hudebních nástrojů nebo se kroutit nad karaoke systémy. Žánr, který se masivně rozvíjí od první Guitar Hero, je teď nejsilnější – a nemohou za to jen přicházející Vánoce. Nástroje se zdokonalují, stejně jako karaoke systémy, a vývojáři nacházejí jasnou cestu, přes kterou šíří další obsah – ať už stahovatelný nebo konkrétně zaměřený na vydávání theme-packů jednotlivých kapel. Mohli bychom se zaradovat, že do herních lesů opět zafoukal svěží vítr z hor, ovšem mnozí z nás v něm čenichají pachuť hniloby. Onen nakyslý zápach je daný samotnou podstatou hudebních her – umožnit lidem, aby hráli své oblíbené písničky nebo je zpívali. Jenže, jak definovat „oblíbenou písničku“? Podle jakého metru? Pomohou průzkumy mezi zákazníky nebo analýza hitparád singlů a desek z minulých dekád? A jsou pak výsledky dokonalou prezentací toho, co lidé skutečně chtějí?
Odpověď se skrývá na dvou pólech celé herně-hudební škatulky. Její rozvoj se dá rozdělit mezi hardwarovou evoluci a obsahovou nabídku. Na hardwaru je vždy co vylepšovat a upravovat, ať už jde o přidávání funkcí anebo lepší ergonometrický design pro příjemný pocit v rukách. Když máte v rukou kytaru z Guitar Hero: World Tour je nabíledni, že to už není ta čínská plastová hračka z jedničky. Tlačítka jsou jednoduše nahmatatelná, trsátko nevydává klapací zvuk a celkově se kytara drží mnohem více jako skutečná. Periferie se dají zlepšovat do nekonečna v závislosti na feedbacku od uživatelů nebo na nových interních nápadech. Nástroje jsou padesáti procenty celého herního zážitku. Bez nich by to nešlo. Lidé tedy chtějí zlepšené nástroje a dostávají je. Proč pak někteří z nich cítí hnilobu?
Protože obsah. Obsah. První hudební tituly vytěžily hitovky hudebního průmyslu více než dobře a v podstatě se nenašel člověk, který by neznal alespoň pět písniček. Profláklé songy známých kapel potěšily každého, kdo je slýchal v rádiích nebo vídal jejich videoklipy v televizi. S tím, jak přibývalo datadisků a dalších titulů, bylo v nich hitovek méně a méně. Práva na herní distribuci jednotlivých písniček se váží ke konkrétnímu titulu, konkurence je tedy nemůže přebírat (což je bolestivé zejména u Harmonix vs Neversoft, tedy Rock Band vs GH: World Tour) a od těch samých interpretů používá jejich druhořadé hity nebo obecně neznámé písně. Když do redakce Levelu dorazila hra LIPS, koukali jsme všichni do základní nabídky se stále menším a menším zájmem. Ani redakční hudbofil Grygar nedokázal říci, co by znal natolik, že by to rád zpíval. Duo Tomáš Krajča & Petr Poláček u GH: World Tour kvílelo, když vidělo, že procento pro ně zajímavých písniček je minimální, a já osobně si World Tour zkusil jen na chvíli, abych se velmi rychle vrátil za bubny Rock Band. Nejde samozřejmě o reprezentativní vzorek, ale o chování několika lidí, kteří sledují hudební průmysl, mají zkušenosti a nenacházejí v nových hudebních titulech satisfakci.
Obsahová propast hudebních titulů se rozevírá pokaždé, když vyjde nová hudební hra. Nintendo si to uvědomilo včas a jejich Wii Music se tváří jako evergreen na několik měsíců nebo i let. Největší problémy proto ucítí žabomyší válečníci z firem Harmonix a Neversoft, případně Sony a Microsoft (SingStar a LIPS), i když tam situace není pro SingStar tak tragická díky dlouholeté existenci série a velké nabídce stahovatelného obsahu. Zkusme se ale podívat, kudy by šel pád do obsahového maelstromu obejít. LIPS to trochu naťukla, ovšem nedokonale. Pakliže mají lidé rádi konkrétní písničky, ale ve hře je nenajdou, měl by být dopilován systém přehrávání vlastní hudby. Hra by pak musela čerpat z databáze (buď online nebo pravidelně aktualizované offline) a doplňovat šablony pro nástroje a text pro zpívání. Nejde samozřejmě o propagaci pirátského kopírování hudby – software by dokázal rozpoznat, zda je nosič originální nebo ne a podle toho by se zachoval. Samozřejmě, důvod proč si novou hudební hru koupit, by pak byl zanedbatelný, a to velké firmy nedopustí. Škoda. Kdyby to tak dopadlo, mohly by společnosti veškeré síly upřít na zdokonalování periferií, vytváření theme-packů nebo distribuci nezávislých kapel. Druhou možností by mohly být odlišné verze pro lokální trhy – jenže to by zase znamenalo přílišnou investici do práv definování herní šablony. Možnosti jsou veliké, strach z neúspěchu také, ale ten pach hniloby – ten může sílit.
