Kde jsou herní knihovny?
„Historie je úložiště velkých událostí, svědek minulosti, příklad a učitel pro současnost a kontrolor budoucnosti,“ řekl Miguel Cervantes, autor Dona Quijota. Ano, lidská civilizace historii vždy ctila a zakládá si na ní. Na nejrůznějších místech vznikly knihovny, muzea nebo depozitáře, které jsou buď obecné, anebo se vztahují ke konkrétnímu oboru lidské snahy. Skrz zakonzervovanou historii se nejen můžeme poučit, jak říká Cervantes, ale pomůže nám pochopit i doby dávno minulé a v mnohých lidech podnítí kreativní reakci. Historie nás ostatně obklopuje a nebýt válek, byla by její přítomnost mnohem silnější.
Instituce jako knihovny dlouhodobě shromažďují knihy, ať už v tradiční formě nebo v elektronickém formátu, aby i generace, které přijdou za dvě stě let, mohly pohlédnout do historie na dnešní dobu a dozvědět se něco víc. Archivaci si zaslouží prakticky cokoliv, včetně počítačových her – jenže v Národní knihovně sekci počítačových her nepotkáte, přestože mají letité kousky co říci k tomu, jak hráči uvažovali a uvažují. Dědictví rozvoje interaktivní zábavy u nás tedy nikdo oficiálně neuchovává. A to je chyba.
Žádná veřejnoprávní instituce se trvale nevěnuje archivování herních produktů. Přitom by mohly spadat i do programů Národní knihovny nebo Státní technické knihovny, na jejichž internetových stránkách ovšem zmínky o hrách nenaleznete. Stejně tak hry ignorují muzea – dokonce i ty technická, která mají ke hrám blíže. Muzeum hry v Jičíně po zadání „strategické“ vyvrhne hry Mlýn, Vrhcáby a Ovčinec, tedy hry společenské, nikoliv softwarové. Překvapivé je, že ani hardware minulých dekád není nikde výrazně zastoupen, a to je jeho vystavení mnohem jednodušší, než stojany s hrami. Do České republiky nikdy ani nezavítala jedna z putovních výstav věnující se hrám alespoň na malém prostoru. Jedinými veřejnými náplastmi na tuto bolístku pak bývají přednášky věnované hrám nebo jejich přesahům, případně výstavy jako je Transgenesis, kde se ale nesetkáme s hrami, jako spíše s jejich modifikacemi. Veřejnost tak vlastně ani nemá šanci dozvědět se o tom, že existuje něco jako herní historie, a pro informace musí sahat k internetu nebo jednotlivcům.
Mezi námi existují sběratelé se soukromými archívy, které obsahují tisícovky herních titulů, řazené buď podle data vydání nebo žánru. Jenže nejde o veřejně dostupné databáze, které by byly odborně spravovány. Na internetu nalezneme desítky katalogů se stovkami tisíců titulů, ovšem údaje se rozcházejí – na příklad datum vydání jedné hry pro jednu platformu může být na třech serverech jiné. Člověk potom začíná toužit po uceleném archívu, který obhospodařují odborníci, aby se mohl alespoň na něco spolehnout.
Jako hráči víme, že historii máme, ale je těžké se v ní orientovat a datovat jí. Soukromé archívy anebo přístupné databáze vedené fanoušky nejsou odpovědí. Připomíná to situaci, kdy jsme uprostřed údolí Omo v Etiopii zničehonic potkali Francouze s tlustými knihami. Vyprávěl, jak už desítky let jezdí do Oma a konzervuje jazyky jednotlivých kmenů (v Omu jich žije neuvěřitelné množství) a sleduje jejich vývoj. Na otázku, proč celé dílo nepředá antropologům či etnologům odpověděl, že když to zkusil, akademická obec ho vyštvala. Přezírání výsledků, kterých dosáhne jednotlivec, se nemusí odborníkům vyplatit - jak v případě Francouze z Oma, tak u počítačových her.
Měl by veřejně dostupný archív počítačových her vzniknout na odborné úrovni? Jednoznačně ano. Vznikne archív, na který se můžeme spolehnout, co se týče údajů, lidé v něm zaměstnaní budou pracovat na aktualizaci údajů a rozšiřování sbírky a v neposlední řadě se jím přispěje k lepšímu pochopení vývoje her jako interaktivního umění. Pakliže by Češi pospíšili, mohli by držet i jedno z evropských prvenství a přilákat tak studenty nových médií z celé Evropy. Jenže to je přehnaný optimismus – ze začátku by úplně stačilo, kdyby se prosadila expozice s hrami, kterou by doprovázely workshopy, semináře a panelové diskuse. Odborníků z řad vývojářů máme v České republice hodně, tak proč se o něco podobného nezasadí? Brát hry pouze jako byznys je jedna věc, druhou je rozšiřování povědomí o hrách mezi veřejnost – nejen, že se docílí zlepšení herní gramotnosti, ale zpětně se snaha může promítnout i do vyššího zájmu o hry na pultech.
