Hype z pohledu matematiky
Modelová situace: je oznámena hra X, na vývoji se podílí slavný vývojář Y a distribuce se ujala zavedená firma Z. Do vydání zbývají dejme tomu dva roky, ale už teď visí na jinak pustých oficiálních stránkách sympatická upoutávka, naznačující potenciál λ. Jak zareaguje herní novinář? Ten už to má všechno zautomatizované. Dobře ví, že vývojář Y má v portfoliu nemálo důležitých titulů a firma Z zainvestovala do rozpočtu hry podobně nemálo milionů. Herního novináře tedy zcela přirozeně zajímá, jak s takovými zdroji Y naloží a jestli Z projeví dostatečnou odvahu přijít s něčím zajímavým a neotřelým, lákavým (jak ostatně naznačuje upoutávka). V následujících dvou letech pak proběhne obvyklý rituál preview — rozhovor — preview — recenze a na jeho konci čeká číslo, které může být dost dobře nižší, než se v den oznámení doufalo. Na něčem takovém ale doopravdy nesejde a v kontextu předchozího mediálního pokrytí nehraje kritické přijetí X roli, vždyť jde přece o běžný proces, kterému herní novináři říkají práce.
Hráči tomu říkají "hype".
(hype, tedy umělé nadnášení tématu, nafukování bubliny, neprávem rozdmýchaná očekávání — jen a pouze ze strany distributora a herní kritiky, pochopitelně, protože ti se spikli za cílem navzájem si pomoct k zisku / reputaci)
Ale co je propána nenormálního na výraznějším referování o X, když si dotyčný titul výjimečné postavení zaslouží skrze jednoduchý "propočet" Y + Z = λ? Je zcela pochopitelné, že herní médium bude podstatně ostřeji a tím pádem i obezřetněji (!) sledovat X s lákavějším profilem, vyšší hodnotou λ, než aby se snažilo o nějakou pofidérní vyváženost, která existuje tak možná ve vlhkých snech parlamentní mediální komise. A pojďme rovnou vypadnout z abstraktní roviny: tohle se samozřejmě týká všech upovídaných Molyneuxů a Wrightů, ovšem ne pro samotnou jejich upovídanost, ale pro prachobyčejný fakt, že mají často doopravdy co říct. Vůbec přitom nezáleží, jestli svých slov na konci vývojového procesu dostojí. Když osobnosti herního průmyslu aktivují mluvidla, je úkolem zodpovědného herního novináře, aby byl v doslechu.
Odkud se pak berou hráči, kteří si z nějakého pochybného důvodu vždycky ochotně a s gustem zpětně kopnou do hry s vysokou hodnotou λ, když se chuděra týden po vydání nestane instantní klasikou a nebaví nás všechny do posledního fanouška zcela odlišného žánru? Jsou to právě vysoká očekávání takových hráčů, která v nich samotných generují strašáka jménem hype — až takhle jednoduché to ve skutečnosti je a stejně tak jednoduché je hodit radši vinu naším směrem. Když herní server přebírá tiskovou zprávu, říká tím snad "ano, přesně takhle to za dva roky bude"? A když herní novinář vyrazí udělat rozhovor s Willem Wrightem, znamená to, že on sám od Spore čekal třetí příchod Krista? Ne, to všechno spadá do poslání herní kritiky, kterým není nic jiného, než smysluplně (aneb kriticky) pokrývat daný obor. Informovat. Zůstává jenom na vás, jak se s předkládanými informacemi poperete, jak si je interpretujete v kontextu vlastních preferencí, vlastního uvažování.
(což bývá ostatně i problém a zásadní nedorozumění v recenzích: recenzent správně neříká, co si máte o hře myslet vy, ale co si o ní myslí on, ergo negativní kritika automaticky neznamená zápor)
Je potom s podivem sledovat v lepším případě jen rozmrzelé reakce hráčů, spílajících mimojiné i herním novinářům, když hra X nesplní jejich horečnatá λ². Ono ² není totiž nic jiného, než hráčem samotným dodaná interpretace mediálního pokrytí X.
Tedy hype.
