Hry potřebují lepší příběhy než porno
I samotní hráči dokáží mnohdy poměrně sebekriticky přiznat, že ani po několika dekádách vývoje počítačových her nepřisuzují producenti dostatečnou důležitost zápletce, příběhu ani scénáři. První nesmělé krůčky má svět videoher dávno za sebou a přitom navzdory fantastickému technologickému pokroku stále přešlapuje v mnoha ohledech na místě. Hudba, dabing, obsazení, výprava, zvukové efekty – v tom všem dnešní hry mnohdy snesou srovnání s elitní hollywoodskou produkcí.
HERNÍ PŘÍBĚH JE RACHITICKÉ DÍTĚ
Navzdory tomu jsme nepochopitelně rezignovali na vysoké nároky, pokud jde o příběh. Jistě má už dnes nezastupitelnou úlohu ve většině tradičních titulů a hráči i recenzenti jej zdánlivě podrobují nelítostné kritice. Ve skutečnosti jsme ale všichni nevědomky příběhu ve hrách snížili laťku očekávání, jako by šlo o neduživého chlapce, který se během tělocviku schovává v rohu a doufá, že na něj nepřijde řada. Příběhům ve hrách měříme docela jiným metrem než těm primárním očividným aspektům, jako je technické zpracování, u nějž se nesmíříme s ničím horším, než jsou vysoké produkční nebo alespoň estetické hodnoty.
Hráči i vývojáři přirozeně lobují za to, aby i mainstreamová média a všeobecné veřejné mínění pohlíželo na videohry coby rovnocennou formu umění.
Jistě byste mohli namítat, že se každoročně urodí alespoň pár výjimek, které hrám dělají dobrou reklamu, bavíme-li se o vyprávění. Kolik z těch nejlepších by ale opravdu sneslo srovnání s klasikami stříbrného plátna? Rádi se necháváme okouzlit alespoň zárodky a náznaky originálních zápletek ve snaze uniknout realitě. Pravdou totiž zůstává, že tváří v tvář skutečnému autorskému mistrovství, ať už jde o literaturu či film, zůstávají i ty nejpůsobivější a nejchválenější herní příběhy plytké, bez fantazie a zoufale neoriginální. V soudní při o zralost her se stávají nechtěně korunním svědkem, jehož výpověď při křížovém výslechu odhalí, jak moc příběh ve videohrách zaostává za filmem i komiksem.
PRÁVO NA VÝJIMEČNOST
V našem diskusním pořadu Otázky redakce věnovanému tématu sexu ve hrách jsme se znovu dotkli jedné zásadní ožehavé otázky, přičemž nešlo o samotnou interaktivní erotiku. Na přetřes opět přišlo často skloňované téma rovnocennosti her a filmů, respektive schopnosti vyprávět dospělé příběhy a zpracovávat vážná až kontroverzní témata, která jsou vlastní životopisným nebo dokumentárním snímkům. Hráči i vývojáři přirozeně lobují za to, aby i mainstreamová média a všeobecné veřejné mínění pohlíželo na videohry coby rovnocennou formu umění. Ale i filmy či komiksy musely dlouhá léta bojovat o své uznání a právo zpracovat látku, která byla dříve výlučně vlastní klasické literatuře.
O tom, že už hry dozrály natolik, aby se mohly bez vyvolání kontroverzních ohlasů vyjadřovat k otázkám homosexuality, genocidy, lidských práv nebo jiným náročným tématům, musíme přesvědčit zbytek populace my sami. Videohry ale musí splnit kritéria a přestát zkoušky, jimiž budou podrobeny. Navzdory honbě za stále realističtějšími tituly jsme se realitě v otázce příběhu nepřiblížili zdaleka natolik, jak bychom si asi přáli. Není to paradox, možná je to právě přirozená snaha vývojářů napodobit co možná nejvěrněji skutečnost, která odvedla naši pozornost od palčivější otázky.
JE TO POŘÁD JENOM ZÁBAVA
Hry, jakkoli bezpochyby ještě učiní další zajímavé a důležité kroky směrem k naplnění vize fotorealistické grafiky, nemusí nikomu dokazovat svou technickou vyzrálost. Nikdo, ba ani nehráči, nepochybuje o tom, že dokáží vykouzlit světy a scény, které mohou být už dávno tak drsné, oslnivé, věrné nebo autentické, až se tají dech. Otázkou je, jak s touto magií z jedniček a nul naložíme. Ti, kteří nehrají, neustále pochybují o tom, že ji dokážeme využít k něčemu většímu, než je pouze pobavení sama sebe.
Videoherní průmysl se tak bezpochyby ocitl na dalším z mnoha rozcestí. Je nejvyšší čas začít se soustředit na děj. Opravdu soustředit, ne se spokojit s béčkovou produkcí, která by nebyla hodná ani kanadského televizního sci-fi, které se točí ve východní Evropě. Nikdo zaujatý nevezme hry na milost, protože příští rok nebo za pět let budou vypadat ještě lépe a bude se v nich objevovat více známých tváří. Nebo protože mají skvělý soundtrack, pohádkově rozlehlý svět a k tomu fungující virtuální ekosystém. Coby hráči máme přirozenou tendenci hodnotit jakýkoli titul komplikovanější optikou než je pouze grafika, pouze hudba, pouze příběh. Ten spletenec průměrných složek často navzdory elementární logice tvoří nadprůměrný výsledek.
I PORNO SI ZASLOUŽÍ DOBRÝ PŘÍBĚH
Nezúčastněný pozorovatel se tedy nezabývá interaktivní podstatou hry a její svobodou, nezajímají ho veličiny, jako hratelnost, herní mechanismy nebo level design. Ty se jej vůbec nedotýkají, nepromlouvají k němu a on hru vnímá primární optikou vyprávění. Takový člověk dokáže obnažit příběh hry v jeho ostudné nahotě a ukázat na něj prstem jako na hlavní problém. Dokud nedokáží hry skutečně konkurovat literatuře a filmu v této zásadní otázce, nemohou dospět. A my se nemůžeme divit, že je nebere společnost zas tak vážně...
