Hra versus její veřejný obraz
i Zdroj: Hrej.cz
Call of Duty: Infinite Warfare Článek Hra versus její veřejný obraz

Hra versus její veřejný obraz

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

16. 9. 2016 10:30 8
Reklama

Začíná mi neuvěřitelným způsobem vadit, jak PR oddělení Activisionu komunikuje zatím poslední díl série Call of Duty: Infinite Warfare. Přijde mi, že tím nesmyslně devalvuje evidentně (z dojmů Vojty i Pavla) dobrou práci jejích tvůrců a v podstatě si samo může nejen za palce dolů pod každým dalším trailerem na YouTube, ale také za neustále narůstající počet nesouhlasných komentářů všude, kde se onen obsah objeví. Včera se na sociálních sítích objevil obrázek, který propaguje přítomnost Conora McGregora, zápasníka UFC. Proti UFC vůbec nic nemám, jeho virtuální podobu považuju za jediného pravého nástupce boxerské série Fight Night. Je to však od Activisionu až příliš očividná sázka na jednu demografickou skupinu a, pokud bychom chtěli být doslovní, otevřené přiznání, že jim začíná docházet dech.

NA ÚVOD PÁR FAKTICKÝCH INFORMACÍ

Jsem fanouškem série Call of Duty dlouhá léta a jednotlivé díly jsem bránil i tehdy, kdy byl celosvětový konsenzus spíše na straně kritiků. Hrál jsem skutečně všechny díly, ať už z pracovních nebo osobních důvodů, a za celou dobu existence značky jsem zaznamenal jen dva, které bych označil jako špatné. Black Ops II pro neskutečně zmatenou kampaň a Black Ops III za... téměř všechno. Statisticky je tedy více než pravděpodobné, že i Infinite Warfare bude spadat do kategorie těch lepších. Vůbec poprvé si vyzkoušíme otevřený boj ve vesmíru s plynulým přechodem ke klasické střílečce. Z grafického hlediska se snad konečně posuneme o výrazný krok kupředu. To ovšem zjistíte až ve chvíli, kdy máte to štěstí a hru si skutečně zahrajete. Většina komunikace navenek je cílena na ty, kteří Call of Duty svými peněženkami dovedli tam, kde se ocitla dnes. A ne, není to náhoda.

Zvykli jsme si, že Call of Duty symbolizuje pytel Doritos a litry Mountain Dew, vřískající děcka v multiplayeru a příběh, trvající pět hodin.

Je to tím, že série neví kudy dál? Určitě ne. Je možná trochu konzervativní a bojí se jít do minulosti. Stejně jako se před vydáním prvního Modern Warfare tvůrci snad všech stříleček na světě zaklínali druhou světovou válkou a až nečekaný úspěch jim otevřel oči. Ale navenek působí stále stejně, což se zákonitě odráží i na její marketingové kampani. Tam hledejme zakopané jádro pudla. Tam hledejme důvod, proč na Call of Duty nadáváme a Battlefield vynášíme do nebes. Hra samotná, ať už je dobrá nebo špatná, nemá s veřejným lynčováním ze strany hráčů příliš společného. Zvykli jsme si, že Call of Duty symbolizuje pytel Doritos a litry Mountain Dew, vřískající děcka v multiplayeru a příběh, trvající pět hodin. Nemusí to nutně být pravda, ale pokud hru chcete prodat přes existenci virtuálního avatara skutečného sportovce (mimochodem, podruhé za sebou) a zcela očividně se nehodící trailery na disco zombíky, nabíháte si na hořící pohrabáč.


Tam, kde Battlefield 1 zabodoval s rytmicky i tematicky (všimněte si textu písně) pasujícím remixem Seven Nation Army od kapely White Stripes, se Call of Duty samo střelilo do nohy odpudivým remixem Space Oddity od nedávno zemřelého Davida Bowieho. Tam, kde si Battlefield 1 vystačil s prostou ukázkou něčeho, co jsme doposud v takto kvalitní grafice nikdy neměli možnost vidět (první světová válka), se Call of Duty spolehlo jen na absolutně vyčpělé záběry na výbuchy a umírající nepřátele, které byste s klidem mohli zaměnit v traileru na libovolný díl. Logicky se pak nemůžeme divit, že většinový dojem se pak soustředí na sdělení „dejte mi jen remaster Modern Warfare a zbytek si klidně nechte“.

V ČEM JE PROBLÉM?

Série Call of Duty absolutně ztratila ksicht a většinový hráč nemá možnost od sebe několik posledních dílů příliš odlišit. Anebo je to účel a naopak se ho snaží namířit blíž těm, kteří do ní každoročně sypou miliony dolarů, byť s klesající tendencí? Byl by to zcela legitimní krok. Jenže historie usvědčuje právě Activision z toho, že podobným způsobem dovedl na samotné dno série, které mu dříve přinášely astronomické zisky – Guitar Hero a Tony Hawk. Také je skvěle rozjel. Také narazil na jejich strop. A také zkoušel všechno možné jen proto, aby je ještě nějakou chvíli udržel při profitabilním životě. Pravda, Call of Duty se přece jen nachází trochu jinde a i několik příštích let „dojíždění“ by mnoha lidem zajistilo pohádkové příjmy.

Nemyslete si, Battlefield jako série má také máslo na hlavě.

Letošní rok považuji za zlomový a v podstatě jako logické vyústění všeho, na co si fanoušci obou sérií stěžovali několik posledních let. Nemyslete si, Battlefield jako série má také máslo na hlavě a je to pouhý rok od doby, kdy jsme nadávali na tragický Hardline. Oceňuji proto už jenom tu odvahu, která stojí za pokusem celou sérii restartovat, ale ne „tak trochu“, nýbrž z gruntu, od podlahy. Pokud Battlefield 1 otevře ostatním vývojářům oči a oni zkusí na oplátku být odvážní namísto slepého kopírování, mohli bychom se dočkat něčeho skutečně nového. Nebo alespoň starého, ale v hodně pěkné grafice. Pokud je moje úvaha mylná a nové Call of Duty, o němž si myslím, že vůbec nebude špatnou hrou, zase triumfuje, nečekejte dva roky temna. Jen to asi nebude taková zábava.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama