Herněfikace reality
S překvapením často zjišťuji, jací nejrůznější lidé se přiznají, že hrají hry. Obvykle potichu, když jsou si jistí, že nikdo jiný jejich vyznání neuslyší, než ten, který se před chvílí potichu přiznal, že se psaním o hrách živí. Potvrzují tak domněnku, že hráčů je mnohem více, než kolik jich kolem sebe reálně vidíme, a že hry se skutečně promítají do všedního života pracujících lidí starších pětadvaceti let. Že hrají hudebníci, literáti, novináři, výtvarníci a vůbec povolání, která mají něco společného s vytvářením dalších mediálních hodnot, není nic podivného – prostě žijí ve světě, se kterým přímo komunikují a je v jejich zájmu mu rozumět. Ale že hrají úředníci z ministerstev, doktoři, právníci nebo marketingoví zaměstnanci a další, které s hrami přímo neasociujeme – to už mírně překvapí. Zejména, když budeme domýšlet, jakým způsobem ovlivňuje hraní jejich přístup k životu a řešení problémů.
Ještě před tím, než jsem začal psát tento text, měl jsem připraven jiný, ale pak v mírné prokrastinační chvilce jsem zabrousil na stránku Jane McGonigalové, což je herní teoretička, autorka z oblasti alternativní reality (kombinace herní mechanismů a reality, podobná LARPům) a vývojářka normálních her. „Chci, aby byla roku 2032 udělena Nobelova cena za herní design,“ potvrzuje, jak vážně to s hrami myslí. A bez debat jde také o hodně pěknou ženu. O tom, že hry jí život ovlivňují, se nedá po pročtení jejího životopisu diskutovat – a je to přirozené.
Krátký návod, jak pojmout psaní knihy, který uveřejnila na svém blogu, je velmi podnětný. Jednoduše by se dal přeložit jako „herněfikace reality“. McGonigalová v současnosti píše knihu zaměřenou na počítačové hry. Mělo by jít o zajímavé dílo, až za přibližně rok a půl vyjde. Jenže psaní knihy se liší od psaní textů a přednášek, na které je zvyklá. Proto se podívala na svůj pracovní život a řekla si, že všechno je jen hra. Na autorský proces aplikovala pravidla jednoduchých akčních her a z psaní si udělala průchod abstraktní střílečkou složenou z písmen, odstavců a kapitol. Knihu nepíše jak soubor navazujících kapitol, ale začíná tou, na kterou se cítí nejlépe připravená – říká jí „první úroveň“. V koridorech první úrovně se pohybují nepřátelé - jednotlivé bloky textu. „Myslím si, že posledních pár odstavců bloku Přežívá nejšťastnější bude to nejtěžší, takže je přeskakuji a začínám s Paradoxem Halo. K bossovi se vrátím, až zabiju ostatní bloky,“ říká. Nikdo netvrdí, že psaní knihy má být lineární záležitostí a zvlášť dnešní doba s informačními vstupy na všech stranách se linearitě vzpírá. A tak McGonigalová projektovala herní mechanismy na aktivitu, která je úplně mimo herní svět.
Může to k něčemu být i v jiných oborech? Samozřejmě, když píšete space operu, tak linearitu potřebujete, jinak se vám postavy budou chovat jako v experimentálních hypertextových podivnostech Umberta Eca. Ovšem při psaní odborných textů se autor takovým způsobem nejen zabaví, ale také přijde na spoustu nových významů a myšlenek tím, jak se bude pohybovat po jednotlivých úrovních své knihy. A ano, i nudná úřednická práce, která závisí na opakovaném plnění podobných úkolů se může stát zábavnější, když si lidé budou představovat, že se s problémy potýkají herním způsobem. Dokud bude výstup správný, nezáleží na tom, jak ho dosáhnete. Mám tušení, že když si dnešní úkoly rozvrhnu jako souboj s nepřáteli v Doom, bude to mnohem zábavnější a nakonec večer najdu přechod do další úrovně. Anebo se vyhnu duchům a zbaštím všechny žluté kuličky.
Nejde o až tak novátorský přístup. Často stačí pouhé šachy, kde kameny představují problémy, aby člověk dokázal vymyslet, jak s nimi zatočit. Podmínkou je smysl pro fantazii a ochota šlápnout mimo zvykem vymezené mantinely, aby to celé fungovalo – a to je přesně to, co nás zpětně učí hry. Řešit (ve hře vizualizované) problémy, které jsou de facto extrémně závažné, jen je zlehčuje výrok „jde o hru.“ Neříkám, že hned máte začít přemýšlet o drcení na zkoušky jako o hře. Říkám, že jde o vtipný nápad, nad kterým stojí za to se pozastavit a třeba pro něj vymyslet herní pravidla. McGonigalová možná zjistí, že psát knihu jako střílečku ve skutečnosti nejde. Sama říká: „Psát knihu je mnohem těžší, než hrát počítačovou hru.“ Ale samotná teorie je chytlavá, že? A vtipná. Smajlík.
