Do války jedině se strategií
Fotografie zmrazí do jednoho jediného obrázku reálný čas a prostor. Příklad? Po sto letech vypadá krajina v místech, kde stávala vodní elektrárna ve Vyšším Brodě úplně jinak – ale díky dochovaným černobílým popraskaným obrázkům máme důkaz, jaká byla tehdejší podoba místa, zalesnění nebo počet domů. Oproti kresbě, do které se vkrádá mnohem větší autorský vliv, dokumentární fotografie nelže – zachycuje, dokumentuje, udržuje. Dokonce lépe než video, protože z fotky je okamžitě jasné, o co jde, zatímco ty rozklepané záběry z Chorvatska, když jste byli s rodinnou na dovolené, se prostě nedají ukoukat. Dobrá fotka navíc nabízí možnost interpretovat vyfocené, domýšlet si, jak vypadá to, co nebylo vyfoceno, anebo si prostě jen tak představovat, co bychom na vyfoceném místě dělali. Jisté je, že v případě Mayi Alleruzza by toho moc nebylo a zřejmě bychom nevylezli z pod postele. Alleruzzo totiž fotí pro agenturu AP dění v Iráku a většinu svého času tráví na americké základně nebo na výjezdech s vojáky. Ve fotkách vedle sebe staví napětí bojové akce, neodvratitelné neštěstí a úmrtí, stejně jako způsoby, jak se s válečným peklem vojáci vyrovnávají.
Na této fotografii z třicátého června zabírá večerní náladu v ubikaci prvního praporu páté pěchotní jednotky. Z popisky se dozvídáme, že vlevo je dvaadvacetiletý specialista Decamp, vpravo pak neznámý voják a oba hrají videohry. Brzy budou z Iráku staženi v rámci odsunu vojsk a vrátí se za svými rodinami. Je vidět, že oba hrají strategie (ani přes detailní zkoumání jsme v redakci nepřišli na to, jaké) a jsou solidně hardwarově vybaveni. Decamp pomalu usíná, jako by hru znal nazpaměť a jen si projížděl některé mise. Cynik by mohl říci, že jde o zbytečný výcvak z vojenského prostředí – pravda je jinde. Tahle tuctová fotografie totiž opět vyvolává na mysl otázku, kde všude mohou být videohry k něčemu dobré. Americká armáda o nich ví své, nejen díky propagandistické America's Army. Nedávno navštívila americké základny delegace herního Microsoftu, která zásobuje vojáky konzolemi Xbox 360 a nejnovější hrami. Na blogu Majora Nelsona se o tom ostatně můžete dočíst více. Zpět na ubikaci. Decamp a jeho kolega hrají strategie na PC. Jsou pro ně vítaným únikem od nepříjemné irácké reality. Sami znáte, jakým způsobem dokáže hra pohltit a vyčistit hlavu od nepříjemných pocitů. Na chvíli se v nich ztratí, zapomenou na napětí před akcí a nervozitu, s jakou procházejí úzké uličky čtvrtě, kde byly hlášeny nepokoje.
Alleruzzova fotografie připomíná, že videohry obsazují místa, která byla vyčleněna knihám, psaní deníku nebo sledování filmu. Pro vojáky jako Decamp mají hry ohromnou hodnotu v tom, že se v nich nejen odreagují, ale mohou chvíli přemýšlet nad taktickými problémy jednotek ve fantasy království nebo nad konverzačními problémy v adventurách – a to je učí i nové šablony přemýšlení o situacích nebo styku s místním obyvatelstvem. Ostatně, bylo by zajímavé zjistit, kolik amerických vojáků v Iráku hraje na Xbox 360 Gears of War – skoro bych si tipnul, že naprosté minimum, protože kdo se jednou ocitl ve válce, zřejmě nemá moc potřebu jí ve volném čase virtuálně prožívat. Druhým důvodem je snadné vytěžení lineárního obsahu, zatímco ve strategiích nebo logických hrách lze neustále nacházet nové způsoby řešení problémů.
Fotografie vycvaknuté jako pokus o dokumentaci nějaké aktivity odkrývají, kam všude se hrám podařilo vmáčknout. Vidíme je v rukách horolezců při výstupu na osmitisícovku, ve vědeckých pracovištích uprostřed brazilských pralesů, na ubytovnách levných pracovních sil nebo klidně i na parníku s internetem, který prý stále brázdí vody indických řek. A není to tak přirozené, jak se možná z pohledu globalizovaného člověka zdá. Aby se hra dostala na nějaké místo, musí překonat tisícovky kilometrů, nejen v letadle, často autobusy, auty, v karavanách, na lodi nebo pěšky, opečovávána jako jeden z největších pokladů zavazadla, protože CDčko nebo cartridge slibuje desítky hodin zábavy ve světě, který je tak rozdílný od toho domácího. Videohra je tak jedním z mostů mezi tady a teď a vzdálenou Evropou nebo Amerikou. Decamp a jeho kolegové o tom ví své a možná se jednou dočkáme dní, kdy bude vození Nintenda DS nebo PSP do cizích krajů zcela přirozenou záležitostí.
