Další díly, další chmury
David Cage nedělá pokračování svých her. Nedočkali jsme se Nomad Soul 2 ani Fahrenheit 2 a zdá se, že ani Heavy Rain nečekají další díly. Pravda, ani jedna z Cageových her nebyla instantním hitem, na druhou stranu jejich prodeje v horizontu několika let rozhodně nejsou zanedbatelné. Co tedy Cage vede k tomu, aby šel proti pravidlu, že na úspěch se navazuje pokračováním? Vždyť je to v herním průmyslu tak běžné. U některých sérií z válečných prostředí už ani pořádně nevíme, kolikátý díl právě hrajeme, a mnohokrát zoufale bušíme hlavou do stolu při nutnosti znovu v recenzi opakovat jinými slovy to, co jsme napsali u hry původní. Stejný motiv, podobné prostředí, stejný obsah, stejní hrdinové a trochu jiná grafika, protože doba postoupila. Scénáře jsou si podobné, dokonce jsou recyklovány i „jůůů“ momenty, takže nakonec nutně docházíme k závěru, že je to jako číst jednu a tu samou knihu, kterou autor každých pár let přepíše a tiskárna ji hodí na trochu lepší papír. A, upřímně řečeno, i když se na Mass Effect 2 těším jako malé dítě, jsem si skoro na sto procent jistý, že půjde jen o vylepšenou verzi (stejně jako u Assassin's Creed 2) původní hry. Před podobným nebezpečím varoval loni vývojáře Gore Verbinski, což je o to kouzelnější, že sám stojí za trilogií Piráti z Karibiku. Zdá se, že v tom bodě ale herní průmysl už je.
A právě v tomto směru má David Cage co říci – nepíše pokračování, protože pro něj je každá hra uzavřeným dílem, do kterého investoval maximum kreativity. Tak by to v ideálním světě bylo u všech. Osudy hlavních hrdinů a herního světa jsou pro Cage uzavřené, nedá se k nim vrátit, protože by se pak rozbil pečlivě vystavený scenáristický domeček z karet. Namísto toho Cage zkoumá interaktivitu a v každé hře jí nahlíží z trochu jiného úhlu, bourá mýty o zažitých žánrech a v podstatě filozofuje o trojúhelníkovitém vztahu hráče s avatarem a s herním světem. Pod tímto drobnohledem vidíme, že Fahrenheit je filozofickým pokračováním Nomad Soul, stejně jako Heavy Rain navazuje na filmové techniky aplikované již ve Fahrenheit. Přitom je každá z uvedených her odlišná v příběhu i protagonistech. Podobných lidí, kteří nesekají hry jako Baťa cvičky, je pochopitelně mnohem více, ačkoliv jsou stále v menšině. Na Cageovi se to akorát dobře ilustruje.
Momentálně v redakci vládne Overlord 2. Ano, hra je to zábavná, ale je to re-imaginace dva roky staré původní hry. Studio Triumph tím sklouzává do smyčky (pojmenované Verbinskim) vyprofilované firmy, která umí dřenit jen jeden typ her (předtím Age of Wonders). To je past, které se vyhnul například George Lucas v původní trilogii Hvězdných válek, když na každý díl vypustil jiného režiséra. Anebo, když společně se Stevenem Spielbergem nechali na Indianu Jonesovi pracovat jiné scenáristy – díky tomu je každý díl jiný, přitom ho spojuje charismatická ústřední postava. Nebylo by proto řešením obsahově nevýrazných pokračování přehazovat značku hry mezi různými kvalitními vývojáři? Jeden díl by udělal David Cage, další Peter Molyneux, pak by nastoupil Ken Levine, a tak dále? Možná jsme svědky něčeho podobného v tolik diskutovaném Max Payne 3, který namísto finské Remedy vyvíjí britská Rockstar. Po oznámení se celkem předpokládaně zvedla vlna nevole, protože půjde o jinou hru, než jakou před lety napsal Sam Lake.
Čemu tedy lidé od Rockstar čelí? Mají v ruce odkaz jedné z nejlepších příběhových stříleček. Četli recenze. Chápou, co na původních hrách fungovalo. Vytáhnou z nich esenci Maxe Payne a zpracují jí po svém. O tom, že ve studiu sedí schopní vývojáři, snad nikdo nepochybuje. Bylo by pro ně urážkou otrocky kopírovat cizí nápady a jen se vézt ve vlaku, který spustila Remedy. Dá se předpokládat, že ze hry vytvoří něco jiného – pozor, ne lepšího nebo horšího, prostě něco jiného. A to pro hráče, lidi, kteří jsou neustále konfrontováni s novinkami v hardwarovém nebo softwarovém pokroku, přeci nemůže být zlé.
