A jde se na load…
Nutnost nahrávat uloženou pozici přichází ve hrách každou chvíli. Někdo vás zastřelí, zbavíte se klíčového předmětu, urazíte důležitého spojence, vyhodí vás z trenérské lavice, musíte odejít od počítače nebo – v nejhorším případě – vám hra spadne. Funkce save/load představuje v některých titulech naprosto nezbytnou součást, někde ale zcela absentuje, nebo je přítomna jen v omezené podobě. Co z toho je lepší? Představme si pro ilustraci dvě modelové situace.
Situace A: Potichu se plížím křovím, schován před zraky nepřátelských hlídek, jen občas opatrně vykouknu, jak daleko je ještě můj cíl. Srdce mi tluče jako o závod, klepou se mi ruce, ale žene mě vidina splněného úkolu, oddychu a nové výzvy. Slyším projít skupinu vojáků okolo, přikrčím se, chvíli počkám a pak pokračuji. Teď už nemůžu udělat chybu! Objekt je skoro na dohled, vytahuji svoji pistoli s tlumičem a připravuji se zamířit. Najednou mi ale do očí zasvítí nějaké světlo, slyším výstřel a pak už nic. Sakra! Tak zase celé od začátku, no hurá…
Situace B: Potichu se plížím křovím, schován před zraky nepřátelských hlídek, jen občas opatrně vykouknu, jak daleko je ještě můj cíl. Takhle před koncem by byla škoda to zkazit, save. Slyším projít skupinu vojáků okolo, mohl bych je zkusit dostat taky a ulehčit si práci… Počkám, až se přiblíží ke mně, save. Zamířím, prvního vojáka nekompromisně skolím ranou do hlavy, rychle otočím hlaveň na dezorientovanou zbylou dvojici a sadou přesně mířených výstřelů je pošlu k zemi rovněž. Výborně, nikdo si snad ničeho nevšiml, save. Plížím se dál, o poznání klidnější, s vědomím, že už by mi nikdo neměl zabránit v úspěšném vykonání mise. Blížím se ke svému cíli, pomalu vytahuji pistoli z pouzdra, když tu najednou uslyším zezadu důrazný výkřik: „Zahoď tu zbraň!“ A jde se na load…
Podobnými situacemi si jistě prošel téměř každý hráč. Kterou z variant ale preferovat? Je zřejmé, že situace A nabízí více napětí, ale i následné frustrace, zatímco u B je tomu přesně naopak. Mimo to však nabízí B o něco více zábavy – vědomí bezpečí pramenící z jistoty uložené hry svádí hráče k pokusům o provádění odvážných manévrů, které rovněž přinášejí solidní dávku vzrušení, avšak ne za cenu znechucení a nutnosti opakování delších úseků v případě neúspěchu.
Ano, lze namítnout, že varianta A je daleko podobnější skutečnosti a dokáže donutit hráče chovat se tak, jako kdyby se tím křovím plazil on sám. Také lze namítnout, že k hardcore simulacím nemožnost ukládání patří – avšak tady už budu protestovat. Ať si je hra klidně hardcore po všech stránkách, ale možnost ukládání by měla obsahovat pokaždé. Pokud si chce někdo hrát na drsňáka, navolí si nejtěžší obtížnost bez jakýchkoliv savů, prosím. Ale ani ta přidaná hodnota napětí navíc mi nestačí k tomu, abych hře odpustil, že mě bude zbytečně mučit opakováním přehnaně obtížných úseků, kde mohu zemřít třeba i bez vlastního přičinění. Kolikrát jsem kvůli tomu proklel i tak skvělý počin, jako byl Flashpoint? Proklínal jsem rovněž spoustu dalších titulů, kde mě chvilková nepozornost – či nutnost odejít od počítače – nutila vracet se na místa, která už jsem pětkrát, šestkrát skoro prošel.
Když už hráče v tomto ohledu omezovat, tak aspoň za předem jasně stanovených podmínek a podle odvahy každého jednotlivce. Zvolením obtížnosti by mělo jít například určit množství uložených pozic na úroveň, aby si každý mohl vybrat takovou výzvu, jaká mu vyhovuje. Hospodaření se savy se posléze stává novým, poměrně zajímavým prvkem, který vás nutí pouštět se do určitého rizika, ale bez hrozby opakování delšího úseku mise.
Notně to souvisí i s tematikou penalizace za smrt ve hrách, o níž se před časem rozepsal Pavel Dobrovský. Pokud tvůrci vymyslí způsob, jak hráče smrtí zastrašit, ale ne zdeptat, mohou mu s klidným svědomím nechat v ukládání volnou ruku a raději přemýšlet nad jinými možnostmi, jak vzbudit v hráči napětí a úzkost – pokud jsou žádané a ne uměle vytvářené přehnaně náročnými podmínkami. Proto se ptám spíš jinak: proč stále vycházejí hry bez možnosti ukládat? Vyhovuje to takhle někomu?
