Ztracené příběhy z The Last of Us Part II
Už je to nějaký pátek, co vyšlo pokračování The Last of Us. Dílo Neila Druckmana a jeho týmu se nevyhnulo kontroverzi a hráče rozdělilo do dvou nesmiřitelných táborů. Hru zkrátka můžete milovat, nebo nenávidět, občas se dokonce zdá, že nic mezi tím neexistuje. S jistotou ale můžeme říct, že má potenciál probouzet v lidech silné emoce. Určitě by byla by věčná škoda věnovat hře pouze recenzi.
Autorům se nedá upřít velký talent pro vyprávění. K tomu ale nevyužívají pouze nervy drásající filmečky. Skvěle například pracují s prostředím. Při prozkoumávání opuštěných bytů je mnohdy zcela jasné, co se na místě asi dělo, třeba díky rozmístění nábytku a dalších drobných předmětů. Důležitou roli hrají také vzkazy.
Právě jejich prostřednictvím se často dočtete o dalších lidech a jejich, většinou nešťastných, osudech. Některé jsou krátké, jiné na sebe navazují. Mnohdy jde o nečekaně vtipné historky, jindy na vás skrze ně dolehne tíživost okolního světa. Během putování ale není vůbec těžké vzkazy přehlédnout, což je podle mě velká škoda. Proto jsem pár krátkých příběhů vybral.
V článku se záměrně vyhýbám zásadním spoilerům, nebudu prozrazovat nic z hlavního příběhu. Zmíněna ale budou konkrétní místa, tedy lokality a budovy, v nichž byly vzkazy nalezeny. Pokud jste tedy ještě nehráli a nechcete si nechat vyzradit ani tyto detaily, raději si článek nechte na jindy.
A začneme na veselé notě, což tedy bohužel neznamená, že by šlo o příběh se šťastným koncem. Na ně asi scénáristé neměli náladu. V Seattlu se brzy dostanete do banky, v níž se nachází trezor o velikosti menšího obývacího pokoje. Pokud si dáte práci a porozhlédnete se po přístupovém kódu, čeká na vás malé překvapení. V první řadě se zde povalují hromady peněz, ty jsou vám ale v postapokalyptickém světě úplně k ničemu. Narazíte ale také na kostlivce navlečeného v neprůstřelné vestě. Ze zápisků je pak jasné, že jde o bankovního lupiče.
K pokusu o loupež došlo v době, kdy byla místní policie zaneprázdněna nakaženými. S nápadem přišel Neal, jeden z kamarádů autora vzkazu. Přibrali k sobě dva další kumpány a vyrazili zkusit štěstí. Neal měl pravdu, na příslušníky policie skutečně nenarazili. Překvapili je ale nakažení. Události tedy nabraly trochu jiný směr. „Jednoho z nich jsem odtrhnul od Kyla a skoro jsem přišel o ruku, jak mě pokousal. A pak mě tady moji parťaci zavřeli,“ nestačil se divit pokousaný nebožák.
Že ho kamarádi hodili přes palubu, pochopitelně vnímal jako velkou zradu. Patrně si neuvědomoval, že ani jinou možnost neměli, netušil, co bude následovat. Dokonce si připravoval výpověď pro strážníky. „Policajti tu budou co nevidět. Jestli mám jít ke dnu, stáhnu s sebou i své „kamarády“. Novinářům i v televizi řeknu, že Kyle Peters, Leon Travis a Neal Grant jsou zrádci.“
K tomu se ale samozřejmě nedostal. Velmi brzy začal pociťovat následky kousanců. „Potím se jako prase. U kousanců je ruka celá zarudlá a zčernalá,“ popisuje nešťastník. Pak už i jemu samotnému došlo, co se s ním děje. „Sakra. Takhle se to stane? Měním se v jednoho z nich?“
Na to ale bandita nechtěl přistoupit. V poslední větě napsal, že radši odejde jako chlap. Brokovnice v jeho ruce naznačuje, jaký si k tomu vybral způsob.
V Seattlu ale žijí i dobré duše. Některým lidem skutečně záleží na dobrých vztazích, dokonce se zajímají i o své sousedy. Při návštěvě jednoho z bytů můžete natrefit na sérii vzkazů od obyvatelů dvou bytů. V těžké době jsou rezidenti nadšeni, že našli někoho, komu mohou věřit.
„Slečně z vedlejšího bytu – tady Sam a James. Žijeme v 302. Nevěděli jsme, že tu ještě někdo zůstal. Nemusíš se nás bát, slibujeme. Nechali jsme ti u dveří čerstvě upečenou pochoutku.“
„Děkuju za ten kukuřičný chleba. Mamka říkala, že vám mám dát tuhle flašku vodky. Doufám, že bude dobrá. Proč jste neodjeli autobusem jako všichni ostatní? Jmenuju se Julia, mamka je Heidi.“
„Kde jste našly tuhle vodku? To je kvalita! Zůstali jsme, protože jsme slyšeli strašidelný povídačky od dalších sousedů. Lidé jsou odkázáni sami na sebe, vzájemně se okrádají a zabíjejí. Radši to zkusíme tady. Dej vědět, kdybyste s mamkou něco potřebovaly.“
„Ještě jednou děkuju. Zkusím se venku podívat po něčem na ten váš kukuřičnej chleba. Byl fakt skvělej. Je to od vás hezký, že jste nabídli pomoc s mojí mamkou, možná se bude hodit. Jdu teď ven sehnat něco užitečnýho. Dnes večer už klidně zaťukejte.“
„Jizvy si všimly Jamese, jak na střeše vaří. Zastřelily ho. Dva jsem zabil, jeden ale utekl. Nechávám odemčeno, v trezoru je pár drobností,“ stojí v posledním vzkazu od Sama. Soused na útěku také doporučil, aby Julia s Heidi sbalily to nenutnější a rychle zmizely. Jizvy se totiž mohly každou chvílí vrátit.
„Nemůžu nechat mamku samotnou. Zabarikáduju dveře a budu doufat v nejlepší. Věci jsme ti nechaly v trezoru. Stejně nejsem schopná nic trefit. Jestli se dostanou dovnitř, prostě se vzdáme,“ naposledy odpověděla Julia.
Při obhlídce si můžete všimnout, že jsou dveře bytu 204 stále zavřené. Možná Julia s Heidi zůstaly naživu, možná se stále v tichosti ukrývají před agresory. Za dveřmi je ale příliš podezřelé ticho.
Při průzkumu pobřeží brzy narazíte na ztroskotanou loď, do níž se můžete vplížit boční trhlinou. Jako úkryt by kocábka posloužila jen těžko, všude se tu totiž hemží nakažení. S trochou štěstí se můžete dostat až do kapitánské kajuty, kde najdete člověka, který několikatunový kolos kormidloval naposledy. V ruce svírá kuši, mezi žebry mu trčí zaseknutý šíp. O podrobnostech poslední plavby vypovídá lodní deník.
10/2/13
08:20 – Opustili jsme San Diego, kurz nastaven na Vancouver. Agresivní davy se během nakládky snažily dostat na loď, evakuace ale byla úspěšná. Na palubě je 35 duší. Velí kapitán. A. J. Malidore.
10/3/13
14:50 – Dva pasažéři si stěžovali na mořskou nemoc, byla zřízena provizorní ošetřovna na nejnižší palubě, aby si mohli odpočinout.
10/4/13
13:38 – Proběhlo radiové spojení s přístavem ve Vancouveru. Zatím dobré zprávy, žádné známky infekce v populaci.
10/5/13
07:30 – Pasažér Barnes zmizel z ošetřovny. Posádka se rozptýlila, aby ho našla.
10/5/13
14:50 – Pasažér Barnes nalezen. Bylo zjištěno, že neměl mořskou nemoc, byl infikovaný. Pasažérka Josephine Roberts zasáhla, hodila ho/to přes palubu.
10/5/13
19:05 – Žádost slečny Roberts, aby byli všichni znovu vyšetřeni lodním medikem, byla zamítnuta. Potřebné přístroje beztak nemáme. Její další požadavek ohledně vydání zbraní byl také zamítnut. Nenechám se kvůli paranoie vtáhnout do katastrofy.
10/6/13
18:35 – I přes protesty byli další pasažéři, kteří si stěžovali na různé indispozice (bolesti hlavy, zažívací potíže, závratě), umístěni na ošetřovnu do podpalubí.
10/6/13
20:17 – Vizuální kontakt s pobřežím Seattlu. Proběhl pokus o radiové spojení kvůli dotazu na možnost doplnění paliva, ale žádná odpověď. Pokračujeme.
10/6/13
21:00 – Všichni na ošetřovně byli popraveni. Ti lidé nebyli infikováni. Tohle je chladnokrevná vražda. Nikdo se nevylodí, dokud nenajdeme zodpovědné jedince.
10/6/13
Podezření se prokázalo, byla to Roberts. Oba jsme na sebe vystřelili. Nedovedu si představit, že přežije. Jestli tohle vytáhnu, pravděpodobně do několika minut vykrvácím. Stočím to k pobřeží, aby se všichni na palubě dostali na pevninu.
Přístav je zavřený. Musíme tu zůstat. Za dveřmi slyším nakažené. Měla snad pravdu?
Záchranná operace se tedy zvrtla v neštěstí. Kapitán navíc patrně, aniž by to sám zamýšlel, přivezl nakažené až do Vancouveru. Možná se právě on postaral o výrazné rozšíření nákazy. Za sebou by tak zanechal velmi smutný odkaz.
Někde v Seattlu, kde si příroda pomalu bere zpět, co jí kdysi dávno patřilo, odolává agresivnímu břečťanu několik prázdných apartmánů. V jednom z nich prožil poslední minuty života milující manžel, který by pro svou choť došel až na konec světa. Na posledních řádcích prosí o pomoc.
Pokud někdo najde tento vzkaz...
Moje žena Paige na mě čeká ve starém konferenčním centru přímo naproti pivovaru. Prosím, vezměte jí tyhle medikamenty. Je těhotná a bez nich by mohla zemřít.
Myslel jsem si, že to zvládnu, ale ztratil jsem příliš krve. Běžel jsem lesem, když jsem najednou uslyšel zapískání. A pak mi šíp provrtal bok. Schoval jsem se tady. Myslím, že jsem v suchu. Už to stejně nemůže být horší, nemám pravdu? Začíná mi být zima. V nemocnici jsem sebral všechny tyhle léky, měl jsem vzít i krevní vaky. Špatnej vtip, to je jedno. Ona vám řekne, že dělám blbý vtípky pořád.
Jestli najdete Paige, řekněte jí, že jsem odešel v pokoji. Řekněte jí, že doufám, že obě prožijí šťastný život. Řekněte jí, že ji miluju.
A řekněte jí, ať tomu prckovi nedává jméno po mně, jestli to bude kluk! Ať mu dá jméno, které jsme vybrali spolu.
Simon Vickers
Pokud se pokusíte najít Paige, musíte nejdřív vymyslet, jak se dostat do prostor naproti pivovaru. Nejsou totiž zrovna dobře přístupné. Jde tedy o parádní úkryt. Na tabuli jsou poznačeny potřebné medikamenty a další věci, například prášky proti bolesti, vitamíny nebo teploměr. Přeškrtnuté obvazy a bandáže napovídají, že už je jich připraveno dost. Pár se zřejmě chystal na blížící se porod. U spacáků natrefíte také na další vzkaz.
Simone,
doufám, že si tenhle vzkaz nikdy nepřečteš. Doufám, že ho budu moct zmuchlat a spálit až se k nám vrátíš.
Už je to... Já vlastně ani nevím, kolik je to hodin, co jsi odešel. Šla jsem tě hledat, ale všimli si mě ti zahalení lidé. Křičeli na mě, že jsem hříšník, pak začali střílet.
Utekla jsem zpátky a zabarikádovala jsem dveře. Slyším jenom déšť, ale bojím se, že tam pořád jsou. Mám snad utéct? Nebo mám zůstat? Jsem celá ztuhlá.
Moc mě mrzí, že jsem onemocněla. Je mi líto, že jsem tě nechala jít do nemocnice samotného. Mrzí mě, že jsem nezůstala schovaná, jak jsi mi říkal. Jestli se mi něco stane, chci abys věděl, jak moc tě miluji.
Prosím vrať se. Strašně se bojím.
Paige
Paige nicméně na místě nenajdete. Podařilo se jí utéct? Dokázala si zajistit potřebné léky a dostat se do bezpečí? Nebo jí patří tělo, které leží pod nedalekou oprátkou?
Na závěr si přečteme krátký dopis pro Santu. Psaníčko se povaluje v šuplíku v jednom z polorozpadlých baráků kdesi v Jackson County.
Milý Santo,
Tento rok jsem byl hodný. Mohu prosím dostat velkého psa?
Chci, aby pohlídal mého taťku, když chodí na lov. Taky by mohl chránit náš dům před příšerama. A mohl by tu se mnou být, když se taťka zavírá v ložnici.
Těžká doba pro děti, jen co je pravda. Proč se ale táta zavírá v jiné místnosti? To vzhledem k předchozím příběhům už asi víte.
Nebylo to veselé čtení, to máte pravdu, svět The Last of Us ale zkrátka veselý není. Ani trochu. Možná jste i vy narazili na podobné vedlejší minipříběhy, které vám vyrazily dech, ať už přímo v této hře, nebo někde jinde. Možná je ani po letech nedokážete vymazat z hlavy. Pokud ano, pochlubte se s nimi v komentářích.
