Mass Effect Článek Zpětné zrcátko: Mass Effect

Zpětné zrcátko: Mass Effect

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

25. 1. 2010 23:26 4
Reklama

Často se argumentuje odstupem jako podmínkou adekvátního zhodnocení určitého díla. Jeho kvality by měly přestát zkoušku času a promítnout se i do současnosti. Je určitě rozdíl, zahrát si hru v období, kdy kolem ní krouží hráčský i mediální zájem, a naopak po delší době, často ve zcela novém rozpoložení a kontextu. Právě tohle jsme se rozhodli vyzkoušet u příležitosti vydání druhého Mass Effectu: vrátit se k prvnímu dílu a nechat ho působit znovu a jinak. Jak? Z následujících řádků snad vykřešeme nějaké odpovědi. A pozor: při jejich hledání se nevyhneme prozrazování děje.

Pro spoustu z nás byl Mass Effect živou vodou na tkáň znavenou stereotypem mečů a magie, pro spoustu dalších hráčů jen pohlednou zábavou se sklonem ke stereotypu blasterů a... magie. Ta hra se vzpouzela, ale pořád nedokázala tak úplně vystoupit ze stínu předchozích hitů od BioWare, především Knights of the Old Republic. Sám jsem v ní strávil týden s minimem spánku na pohovce ve staré redakci Next Levelu a vedl potom s jeho šéfredaktorem Faridem Starmanem dlouhou debatu nad hodnocením. Hezké časy. Chtěl jsem být přísný, ale musel si přiznat, že mě hra okouzlila. Dokáže to i napodruhé?

Druhé první dojmy

Hned první, co mě udeří do očí, mě ve skutečnosti udeří do ušního bubínku: Mass Effect využívá nezvykle syntezátorový hudební podkres, ze kterého jen občas vystoupají majestátní orchestrální motivy. Je to lehce retro a kupodivu zároveň velice osvěžující – kolikrát vás do hry uvede zaměnitelné burácení stohlavého orchestru (fantasy), respektive burácení orchestru s moderní bicí linkou (válka)? Mass Effect si vystačí s minimalistickým bubláním, které kompletuje náladu situace, a když už si hudba zavolá na pomoc smyčce, má to svůj důvod a je to velice působivé.

Shepard – ten můj zošklivený velikánskou jizvou přes tvář – stojí u okna do vesmíru (naštěstí ne dokořán) a přes obraz slyšíme hlasy, rozebírající Shepardovu minulost (kterou jste si sami vybrali). Je to perfektní úvod: decentní a přitom už od začátku navozující silné pouto mezi hráčem a hrdinou. Paluba kosmické lodi Normandy bzučí očekáváním stejně, jako vaše hlava. Dáte řeč s navigátorem a dostane se vám informační omáčky, která takhle napodruhé klouže do krku jako ta nejlepší svíčková. Znát ale vesmír a události Mass Effectu dopředu, se ukáže být dvousečnou zbraní: jakékoliv napětí z vývoje příběhu je pryč a strach, obklopující neznámého nepřítele, působí jako prázdná ozvěna.

Politické pikle

Nevadí, galaxii je potřeba zachránit i tak. Jak? Samozřejmě hrubou silou. Znám spoustu lidí, kterým nadšení z KOTORu kalila tahová povaha soubojů, ale i když zastávám zcela opačný názor, příklon k vyloženě akčnímu pojetí mě v Mass Effectu nikdy netrápil. Systém krytí je funkční a umožňuje dění na obrazovce „zpomalit“; stejně tak používání jednotlivých schopností a  udílení příkazů dalším členům oddílu nepředstavuje velkou překážku, byť někdy jejich umělá inteligence vyvádí psí kusy. Není to žádná vysoká škola taktiky, ale není to ani bezmyšlenkovitá výplň času mezi postrkováním příběhu dopředu. Jedu nepřáteli jako nůž máslem a neohlížím se zpátky. K nebi stoupá tajemná kosmická loď a Saren, legendární spectre (agent s pravomocemi nadřazenými ostatním bezpečnostním složkám – v podstatě rytíř Jedi, jen s biotickými schopnostmi místo Síly), právě zradil galaktickou OSN.

Konečně se ocitáme na Citadele, obrovské multikulturní stanici, která napoprvé brala dech, ale napodruhé už zdlouhavé pospíchání mezi jejími patry oddaluje to skutečně zajímavé. Politické čachry kolem lidské kandidatury do čehosi na způsob Rady bezpečnosti jsou jedním z pilířů hry a je napínavé sledovat, jak se odtud vinou nitky jinak spíš detektivního příběhu. Hra posouvá obraz lidstva ve sci-fi za obvyklou cynickou bagatelizaci, aniž by nás ale jakkoliv idealizovala – pokud toužíte po obraně veskrze „člověčích“ hodnot, musíte se za ně se Shepardem aktivně postavit. Skvěle napsaná je postava vyslance Udiny, který je na pohled klasickou kariéristickou sviní svinutou, ale jeho jednání má logiku a kromě samolibosti následuje i skutečný zájem o blaho své rasy. Skoro je mi líto, že nemůžu všechny zásadní rozhovory a události absolvovat v rámci několika za sebe řazených scén. Plnění vedlejších úkolu tu v podstatě jenom rozmělňuje drama a doopravdy by asi nehrozilo, že bude Shepard ztrácet čas s tolika malichernostmi, zatímco je nejdřív lidstvo a potom i celá Galaxie v ohrožení. Některé snahy o odlehčení pak působí spíš jako přebytečný balast.

Kosmická prokrastinace

Ale budiž, v rámci herní scény jde pořád o balast na vysoké úrovni. Jako nastavovaná kaše tu doopravdy začnou chutnat teprve nepovinné vedlejší mise, které sestávají z opakujících se úkolů (což by nevadilo) a opakujících se způsobů, jak tyto plnit (což je záhy problém). Stávají se tak zábavou pro pedanty, kteří chtějí mít vše na talíři vyzobáno do posledního drobečku, a je otázka, jestli se při takovém zobání vůbec baví. Osobně si znovu labužím jen při pročítání informací o jednotlivých planetách, ke kterým můžete buď přímo zaletět, nebo si je alespoň prohlédnout na mapě soustavy, ale přijde mi to zase jen takové nakousnuté – chtěl bych pestřejší spektrum možností, jak s vesmírem Mass Effectu komunikovat, jak ho zkoumat. Když objevím skrytý artefakt, hra mě místo vysokorozpočtové produkce odbude suchým textem.

Jasně, pořád přece zůstává dospělou pohádkou o zachraňování světa, ne vesmírným simulátorem. Podružné detaily tak alespoň doplňují skládačku způsobem, který nadchne každého wikipedistu. BioWare svou plánovanou trilogii rozvíjejí s odvahou, neuvěřitelnou pečlivostí a nakažlivým nadšením pro nové světy.

Happy end

Na palubě Normandy takových světů navštívíte hned několik. Dychtivě pospíchám na Noverii, abych se znovu setkal s hmyzí královnou rachnidů. Volba, jestli necháte přežít posledního zástupce zabijácké rasy, patří spolu s pozdějším rozhodováním o osudu členů posádky k momentům, kdy BioWare triumfují: elegantně vmanipulují hráče do napínavé situace a nechají ho rozseknout ji po svém. Jak? Zase nedokážu odkliknout završení genocidy další mimozemské rasy a tiše doufám, že se mi za to rachnidé v budoucích pokračováních odmění.

Finále, nastartované objevem proteánského Strážce na Ilosu, mě pak znovu připoutá k monitoru a potvrdí statut Mass Effectu jako grandiózní space opery, která si nezadá s tím nejlepším v (nejen) interaktivní zábavě. Ilos už sice není tím fascinujícím odhalením celého příběhu, ale samotná bitva o Citadelu má pořád takové grády, že ani napodruhé nepůsobí Shepardovo hollywoodské zmrtvýchvstání hloupě. Obětuji lidskou flotilu, abych zachránil Radu, protože oplácet jim, že ONI na nás celou dobu kašlali, by mi přišlo jako slabost a prohra. Lidstvo nemá právo vládnout celé Galaxii jen proto, že se jeden člověk stal mezihvězdným hrdinou.

Za tu možnost jím virtuálně být ale Mass Effectu – znovu – v pozoru salutuji.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama