Mluvit o videohrách jako o oblasti, kde je třeba řešit ekologický dopad působí na první pohled jako nemístná provokace. V době, kdy netušíme, jak to bude s alternativními pohony u aut, s globáním oteplováním, výrobou energie a zásobami ropy je rozebírání ekologického dopadu výroby a provozu konzolí nebo počítačů opravdu zanedbatelnou drobností. Priority jsou jasné – ve chvíli kdy nemám co jíst, neřeším že nemám elektřinu, ve chvíli kdy nemám elektřinu, neřeším, že nemám na čem hrát hry. Přesto je ale prakticky jisté, že vztah videoher a životního prostředí bude do budoucna velmi důležitým tématem. Nikoliv pro politiky nebo ekologické aktivisty, ale v prvé řadě pro obří herní firmy, od Microsoftu a Sony, přes Nintendo a EA až pro prodejce typu Wall-Mart nebo GameStop. Všechny tyto společnosti nám chtějí prodávat své konzole a své hry ve světě, kde se všechny jim podobné velké nadnárodní korporace snaží ohromit veřejnost svými citlivými ekologickými postupy. Na stránkách firmy Shell se dočtete že „ochrana životního prostředí je nedílnou součástí podnikatelské činnosti Skupiny Shell“, Nike uvedla v lednu tohoto roku první „zelené“ boty a eco-friendly menu už Američany nepřekvapí ani u McDonalda.

Nebudeme si nic nalhávat, tyto firmy nežene cestou za ekologickými produkty nic jiného než snaha o zvýšení prodejů – být ekologický znamená jít s dobou. Možná i proto překvapuje, jak se k této věci stavějí herní firmy. Největší máslo na hlavě mají přitom samozřejmě ti největší z největších, tedy first-party společnosti Sony, Nintendo a Microsoft. Po celém světě se prodají desítky miliónů jejich konzolí, nad ekologickými dopady jejich výroby a provozu se ale pozastavuje jen málokdo. Paradoxní přitom je, že zatímco se většina průmyslových odvětví snaží ekologii řešit a snižovat nároky na životní prostředí, herní průmysl jde přesně opačnou cestou. Ilustračním příkladem je spotřeba energie. Zatímco první PlayStation měl během hraní příkon 6 W, PlayStation 2 již „sežral“ 30 W a první Xbox již 70 W. Skutečný skok ale přišel se současnou generací konzolí (s výjimkou Wii, které je zhruba na úrovni PSOne) – Xbox 360 si během hraní vezme za hodinu ze sítě celých 165 W a PlayStation 3 až 200 W (nová revize má ale prý být již o něco úspornější). Pro srovnání, PC na tom nejsou o mnoho lépe a při plném výkonu přesahují i s monitorem 200 W. Samozřejmě, jde o výkonné stroje s několika jádrovými procesory, nicméně když k těmto hodnotám ještě připočtete 150+ W odebíraných metrovou LCD televizí, dostaneme se odhadem na nějakých 15 korun propálených během 10 hodin hraní. Hrajete pět hodin denně? Pak to máme 225 korun měsíčně a 2700 korun ročně. To už je na jednu novou hru a náhradní ovladač navrch. Dobrá, jde o placení za službu, bez elektriky se prostě hrát nedá, nicméně řada odborníků na ekologii se pozastavuje i nad poměrně vysokým odběrem energie u konzolí v pohotovostním módu. Průměrná spotřeba zdánlivě vypnuté konzole (a pozor, PlayStation 2 je na tom v tomto směru stejně jako next-gen systémy) činí 17,5 kWh ročně (při ceně 5 Kč za kWh jsme na 88 korunách). To možná vypadá na první pohled směšně, ale uvědomte si množství takto „vypnutých“ konzolí po celém světě. Podle studie provedené na zadání britské vlády v roce 2006 je pouze herními konzolemi ve stand-by módu ročně promrhána elektřina za 70 miliónů liber.

A nejde jen o elektřinu. Greenpeace nedávno publikovalo studii nazvanou „Špinavé hraní“ (stáhnout ve formátu PDF, v angličtině), kde poukazuje na to, že herní konzole jsou vyrobeny mimo jiné i z nebezpečných a ekologicky těžko likvidovatelných materiálů. Kromě PVC jde například i o ftaláty, beryllium nebo brom. Organizace sice hned uznává, že se všechny tři firmy snaží o omezení výskytu těchto látek, ale vzhledem k tomu, že se herní konzole vyrábějí jak na běžícím pásu a mají celkem jasně omezenou životnost po jejímž uplynutí většinou končí na smetištích, představují dosti velkou zátěž. Navíc, herní konzole jsou jedna věc, a hry samotné jsou věc druhá. Plastové krabice, tlusté manuály a další nezbytnosti jsou ve svém množství možná stejně tak zatěžující jako hardwarové komponenty. Uvádí se, že výroba obalů 101 miliónů her prodaných v USA za rok 2007 odpovídá v přepočtu na emise více jak 9000 automobilům.

Až na pár výjimek se zatím herní firmy o ekologii příliš nestarají a velmi kuriózní je, že tlak na ně nevyvíjejí jen ekologicky uvědomělí spotřebitelé, ale i neherní firmy, které jsou součástí distribučního řetězce. Americký gigant Wall-Mart byl před léty považován ekology za zosobnění zla – plastikové tašky zdarma, igelitové pytlíky, neekologická balení, apod. Firma se dodnes snaží ze sebe tuto nálepku setřást a jednou z jejích posledních aktivit je i „Green Gaming Summit“, do kterého zatáhli i většinu velkých herních firem. Na jejich víkendovém setkání se mimo jiné dohodlo budoucí omezení plastových „DVD krabiček“ ve prospěch prodeje her ve snadno recyklovatelných papírových pošetkách. Wall-Mart rovněž hodlá s výrobci konzolí spolupracovat na konceptu snižování energetické náročnosti v případě další generace konzolí. A herním firmám, pokud budou chtít zůstat „in“, nezbude než spolupracovat. Bude to mít za důsledek snížení výkonu? Masivní rozmach digitální distribuce? Nebo jen lepší zacházení se spotřebou energie? To už jsou otázky pro další článek někdy v budoucnu - třeba po mém krátkém záskoku zase od Pavla Dobrovského ;-).