Ze světa flashového - Daniel Benmergui
Ač se náš freeware archiv pyšní více jak pětitisícovou zásobou volně šiřitelných titulů, nelze mu nevytknout jednu věc – poněkud trestuhodně opomíjíme hry flashové, jež jsou povětšinou publikovány na webu. Důvod je prostý, chceme čtenářům nabídnout to, co si mohou vyzkoušet po stažení prakticky kdykoli, bez nutnosti připojení k internetu. Ale abychom vás neošidili o zajímavé tituly, rozhodli jsme se v novém občasníku tu a tam vypíchnout několik opravdu zajímavých kousků, jež rozhodně stojí za vyzkoušení. Dnes se podíváme na zoubek půltuctu her, které vznikly díky jedinému muži, jímž je Daniel Benmergui. Tento argentinský nezávislý vývojář v loňském roce překvapil ne snad geniální hratelností jeho výtvorů, ale parádním psychologickým podtextem a také širokou škálou zakončení, která se přímo odvíjí od postupu ve hře.
A začneme pěkně zostra, nejaktuálnějším titulem, jehož finální verze spatřila světlo světa šestého máje letošního roku, se nazývá Today I Die. Tento poněkud morbidní název skrývá parádní atmosférickou hříčku, v níž se hráč musí postarat o osud mrtvé (?) dívky či ženy, jejíž tělo se bezvládně pohybuje ve vodě. Každá obrazovka přitom obsahuje krátký, většinou téměř poetický komentář o situaci, v níž se momentálně dívka nachází. Samotný děj se dá vysvětlit několika způsoby, může jít o záchranu tonoucí dívky před smrtí, strastiplná cesta na onen svět či cokoli dalšího, to už záleží pouze a jen na vaší představivosti. Skvělá atmosféra je v Today I Die dokreslována nejen líbeznou, lehce retro střiženou grafikou, ale také parádním soundtrackem. Stejně jako ve většině dalších her v tomto článku se i zde dočkáme několika různých zakončení, já objevil dvě, najde někdo z vás další?
Na vlně romantiky a zamilovanosti se nese další titul,I Wish I Were The Moon. Při jeho tvorbě se Daniel nechal inspirovat italským spisovatelem z dvacátého století Italo Calvinem, konkrétně pak jeho dílem Vzdálenost Luny, jež popisuje zapeklitý milostný trojúhelník. Samotná hra přitom probíhá opět zcela netradičně, hráč si vezme do ruky nástroj, který mu umožní udělat výřez v určité části obrazovky a přesunout jej někam jinam. Může tak přenést oba zamilované k sobě, nechat je utonout ve vodě, atp., což opět závisí pouze a jen na hráčově dobrovůli či zlovůli. Nutno podotknout, že I Wish I Were The Moon obsahuje oficiálně patero zakončení, neoficiální zdroje uvádějí rovných devět. Nač troškařit, že… :-)
Lásku, přátelství, ale i smutek a zoufalství, to vše nalezneme ve třetí hříčce, Night Raveler and the Heartbroken Uruguayans. V ní se hráč vžije do role jakéhosi Amorka, který rozhoduje, zda ten či onen vztah a přátelství vydrží nebo ne. Na počátku se totiž mezi obyvateli sídliště vztahy nejeví nikterak pevně, spíš naopak – malý impuls symbolizovaný přestřihnutím pomyslné nitky mezi postavami dokáže spálit veškeré naděje na další společné soužití. Úkolem přitom je během noci odstranit tolik znesvářených dvojic, aby si následně našly partnery nové, lepší a krásnější :-). Jenže k tomu, aby nakonec byli všichni šťastni, je potřeba také správný odhad situace – při rychlém rozpadu několika vztahů následuje všudypřítomná deprese, jež nalézání nových protějšků rozhodně nepřidá. Přílišná rozvážnost přitom způsobí prošvihnutí termínu, je tak nutné postupovat velmi opatrně a s rozmyslem…
Do čtvrtice všeho dobrého, dle mého názoru asi nejlepší Danielův titul nese název StoryTeller. Z určitého úhlu pohledu by se dalo říct, že se vlastně ani nejedná o hru, protože nemá žádný začátek ani konec, ale to by bylo dosti krátkozraké zaškatulkování. StoryTeller totiž vypráví příběh trojice lidí, dvou mužů a jedné ženy, kteří se jednoho krásného dne potkali a když dospěli, prodělali mezi sebou určitý konflikt, jenž ovlivnil celý zbytek jejich života. Herní pole je rozděleno do tří obrazovek, kdy každá z nich reprezentuje jeden časový úsek. Na hráči přitom je, aby rozhodl, kterak se ta či ona postava zachová – zda se vydá na stranu zla, zda v dospívání bude bojovat na život a na smrt apod. Za nejzajímavější část celého dílka přitom lze zcela nepochybně označit konec, který hráč nemůže ovlivnit přímo, ale pouze prostřednictvím předchozích událostí. Ani nemusím prozrazovat, že se opět dočkáme nepřeberného množství alternativních zakončení příběhu.
Do slibovaného půltuctu nám schází dvojice her, která ale bohužel nedosahuje takových kvalit jako výše uvedená čtveřice, za zmínku ale rozhodně stojí. Taktická akce Starwave staví hráče před úkol zabránit smrtícímu náletu na strategickou základnu. Poloha a směr pohybu nepřátel je přitom předem znám, a tak stačí „jen“ správně postavit obranu z dostupných prvků. Ke zdárnému zvládnutí Starwave je tak nutné se vyzbrojit nejen důvtipem a logikou, ale také předvídáním, co se stane během postupu nepřátelských jednotek skrze vaše pole, což mu dodává zajímavý rozměr. Naproti tomu Secret of Software 64, který se mimochodem zúčastnil soutěže VGNG Competition blogu TIGSource, by se dal zaškatulkovat jakožto adventura bez NPC postav. V tomto nejslabším článku tvorby Daniela Benmerguia jde totiž pouze o přesouvání předmětů v rámci obrazovky, žádný hlubší smysl jsem ale ani po pečlivém bádání nenalezl. Škoda.
Nenechte se ale odradit poslední uvedenou hrou, minimálně první čtveřice stojí za řádné otestování, přičemž objevování nových a nových zakončení několikanásobně prodlužuje herní dobu. Nebojte se tedy a ponořte se do atmosférického světa emocí, nebudete litovat. U dalšího pokračování výběru z nezávislých flashovek se někdy v budoucnu opět těšíme na viděnou.
