Vybrané zajímavosti k původní Mafii
Možná i u vašich dveří zazvoní v pátek pošťačka s fofrtaškou a předá vám očekávaný remake první Mafie. Pokud ano, patrně patříte mezi velké fanoušky a na moderní předělávku se zcela upřímně těšíte. Pro tuzemské hráče jde vskutku o sváteční okamžik. Byla by škoda odbýt historický moment „pouhou“ recenzí, i když je nám jasné, že právě ta vás asi bude zajímat ze všeho nejvíce.
Je zkrátka čas ohlédnout se zpět do roku 2002 a připomenout si původní dílo z produkce Illusion Softworks. Vybrali jsme několik zajímavostí, které se pojí s legendární videohrou, na níž se u nás i po dlouhých osmnácti letech s radostí vzpomíná.
Na hře se začalo pracovat už začátkem roku 1998, kdy tužka v ruce Daniela Vávry načrtla základní koncept hry. Tehdy ještě v Illusion Softworks pracoval jako grafik na Hidden & Dangerous. Tvorba textur ho ale za srdíčko příliš nechytla, což je asi dobře, protože se v rámci nového projektu dopracoval až na pozici hlavního designéra. Těžko říct, co by se stalo, kdyby Dan do grafického designu zabrousil o něco více a u řemesla zůstal. Možná by nevznikla ani Mafia, ani Kingdom Come: Deliverence.
Hra zasazená do středověku byla ovšem už tehdy jednou z možností, o níž se během přemítání nad dalším projektem uvažovalo. Horkým kandidátem byla i postapokalyptická akce ala Mad Max. Mafiáni ale dostali přednost. Šlo zároveň o jeden z původních pracovních názvů, více se ale používalo označení Mobsters nebo Gangsters.
Až časem se autoři dopracovali k názvu Mafia: The City of Lost Heaven. Malou zajímavostí je, že distributor zvažoval změnu podtitulu pro publikum za velkou louží. Označení La Cosa Nostra ale nakonec neprošlo, i v Americe tedy byl použit originální název.
Zajímavé jsou také myšlenky z prvního konceptu. Kdyby vše klaplo dle původního plánu, Mafia by se od finální podoby maličko lišila. Původně se například počítalo s tím, že bude město od první chvíle otevřené. Hlavní hrdina měl mít možnost navštívit některou z hospůdek, případně muzeum, pokud by snad zatoužil po kultuře. Cestovat mohl pěšky, nebo automobilem.
Pro pokračování v hlavní dějové lince musel hráč nejprve najít postavu, od níž se dočkal dalšího úkolu. A hned zpočátku si také mohl přivydělávat kradením cizích vehiklů. Potřebné zboží se dalo sehnat v barech, případně u překupníků.
Jako předloha posloužily bijáky z mafiánského prostředí, například Mafiáni od režiséra Martina Scorseseho.
Hráč měl také dbát na zevnějšek svého gangstera. Navlečením do drahého obleku mohl udělat ten správný dojem. A pokud naopak udělal dojem špatný a během přestřelky došlo na zranění, musel vyhledat péči doktora. Tedy pokud by se tyto rané myšlenky skutečně podařilo do hry propašovat.
Kompromisy jsou zkrátka součástí herního vývoje. I Dan Vávra se musel smířit s tím, že se na některé nápady nedostalo.
Už z původního konceptu vyplývá, že chtěl Dan vytvořit uvěřitelnou hru. Jednou z podmínek byl například realistický jízdní model, tedy prvek, který v moderních městských akcích není příliš běžný. Že historická kára sotva vyjede kopec? Takhle to tehdy zkrátka bylo, nedá se nic dělat. V remaku autoři motory vozidel maličko „načipovali“, aby vyhověli dnešnímu publiku.
Ani pokuty za překročení rychlosti ostatně nejsou v podobných titulech často k vidění. A omezovač rychlosti? Ten by dnes začínajícímu designérovi asi neprošel vůbec. Právě tyto prvky nicméně udělaly z Mafie naprosto unikátní záležitost.
Dan už ale nedokázal prosadit přítomnost finančních prostředků. Ve studiu panovala obava, že by do hry kvůli „chechtákům” prosákly RPG prvky a ty by následně narušovaly akční hratelnost. Když se pak dolary objevily v GTA III, bylo jasné, že peníze tempo hry nijak neomezují.
Obětí kompromisů se stal i multiplayerový režim. Vývojáři chtěli přes internet spojit až 16 hráčů, v přípravě měli dokonce sedm různých režimů, mezi nimiž byl i deathmatch nebo boj o vlajky.
Vývojáři také chtěli zapracovat na interiérech automobilů a opatřit si oficiální licence k jednotlivým značkám, což by však bylo finančně i časově nákladné. Pozornost tedy raději soustředili trochu jiným směrem.
Třeba na příběh. Ten byl totiž na svou dobu nadstandardní. Dlouhé dialogy a pokročilé animace se vymykaly zažitým představám o tom, jak by asi měla vypadat videohra. Scénář navíc působí dojmem, že byl vytvořen pro natáčení celovečerního filmu, nebo spíše seriálu.
Vývojáři přitom tehdy žádné velké zkušenosti s kinematografií neměli. Vše se učili za běhu, mezery doháněli v odborné literatuře a sami se naučili pracovat s kamerou. Jako předloha posloužily bijáky z mafiánského prostředí, například Mafiáni (Goodfellas) od režiséra Martina Scorseseho, čemuž by odpovídal i jeden z výše uvedených pracovních názvů.
Filmovost zajisté podtrhuje také dabing. O tom českém asi není potřeba vyprávět. Povedl se ale i ten americký. Není se ostatně čemu divit. I zde se totiž spolupracovalo se špičkovými herci. Někteří si dokonce střihli roli v notoricky známém mafiánském seriálu Rodina Sopránů (The Sopranos), takže měli skvělou průpravu pro Mafii (například William DeMeo nebo Matt Servitto).
Obětí kompromisů se stal i multiplayerový režim, který byl původně také v plánu. Vývojáři chtěli přes internet spojit až 16 hráčů, v přípravě měli dokonce sedm různých režimů, mezi nimiž byl i deathmatch nebo boj o vlajky, což si lze jen těžko představit.
Online radovánky se ale do hry nedostaly. Jak se vývoj Mafie blížil ke konci, bylo autorům jasné, že není šance avizované režimy stihnout. Dan Vávra tedy přislíbil, že po vydání dodají alespoň multiplayerové závody prostřednictvím chystaného patche. Ani na ně ale bohužel nedošlo.
Multiplayer tedy zůstal na bedrech tvořivé komunity. Za ta léta se objevilo hned několik pokusů, ať už od zahraničních moderů, nebo od českých nadšenců. A objevují se dodnes. Jeden z posledních pokusů je třeba projekt pod vedením Romana Dobiáše. S pomocí přátel zapracoval na jednoduché projížďce městem. Sice se nepodařilo zachovat civilisty a ostatní automobily, jízda samotná navíc také není zrovna dvakrát plynulá, snaha se ale cení.
Místo multiplayeru měli v Illusion Softworks už trochu jiné cíle. Bylo potřeba co nejdříve odbavit port na konzole, což nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Svědčí o tom už jenom skutečnost, že se Mafia podívala na Xbox a PlayStation 2 až začátkem roku 2004.
Značné zpoždění ale nebyl jediný problém. Oproti počítačové verzi se konzolový port rozhodně nemohl pochlubit pěknou grafikou, došlo dokonce na osekání obsahu. Policejní hlídky totiž zcela rezignovaly na svou každodenní rutinu, v ulicích Lost Heaven tedy neposlušné řidiče nikdo nepokutoval.
Na prodejích ale malé pihy na kráse vůbec nebyly znát a konzolové verze byly zhruba stejně úspěšné, jako originál na PC. Celkově se podařilo prodat přes dva miliony kusů.
Česká senzace maličko narazila při cestě za hranice. Například v Itálii měli čelní političtí představitelé velký problém s násilnou povahou hry. Bylo zde podezření, že je Mafie jakýmsi návodem k trestné činnosti, kvůli čemuž ji chtěli zcela zakázat. K tomu ale naštěstí nedošlo a do hry se tedy mohli zamilovat také Italové.
Německo je zase dobře známé kvůli tendenci cenzurovat vše, co se maličko vymyká normálu. Tomu se nevyhnul ani český počin, v němž provokovaly především krvavé cákance. Ze hry tedy musely být odstraněny. Zvláštní ale je, že zůstaly v cutscénách. V německé verzi také není možné přejet chodce. I Němci se zřejmě báli, že by Mafia mohla posloužit jako inspirace k nežádoucímu chování.
Dan Vávra nijak neskrývá svou náklonnost k tvrdší hudbě, pravidelně například navštěvuje hudební festival Brutal Assault. Snad i právě z toho důvodu obsadil oblíbené hudebníky do role závodníků. Na výsledné tabuli se objevují slavná jména jako Peter Tätgren, frontman deathmetalové skupiny Hypocrisy, Chris Barnes, zpěvák z kapely Six Feet Under, Bill Steer, kytarista z Carcass nebo David Vincent, zpěvák a baskytarista z Morbid Angel. Hudební znalci určitě poznají i další jména.
Optikou dnešní doby je velmi vtipné přečíst si minimální hardwarové požadavky pro spuštění 18 let staré městské akce. Dan Vávra krátce před vydáním líčil, že mu Mafia obstojně frčí na 600 MHz procesoru, pro ideální zážitek ale doporučoval 800 MHz a k tomu alespoň 128 MB RAM.
Oficiální minimální požadavky informace od Dana potvrdily a zmínily také grafickou kartu s pamětí 16 MB, samozřejmě kompatibilní s Direct X 8.1, operační systém Windows 98, ME, 2000 nebo XP a 2 GB volného místa na disku.
No nebyla to krásná doba? A teď si požadavky srovnejte s remakem.
Na závěr jsem si nechal povedenou zajímavost, která už spadá někam mezi mýty a legendy. Nepravdivých povídaček kolem prvního dílu bylo habaděj. Šlo ostatně také o výše zmíněné závody v multiplayerovém režimu. Že na ně nezbyl čas? S tím se náruživí závodníci zkrátka odmítali smířit a neúnavně po nich pátrali, ať už vytrvalým ježděním po Central Islandu, nebo brouzdáním po internetu.
Mezi hráči taktéž kolovaly zvěsti o skrytém kasinu. Hazard jde přece s životem gangstera ruku v ruce, dávalo tedy smysl, že se někde v Lost Heaven nachází ukrytá herna. Jen vědět kde. I zde se hráči pouštěli do hledání, ale marně. Posléze alespoň doufali, že se kasino zpřístupní teprve s chystaným patchem. Ani to se bohužel nestalo. Po dlouhých šesti letech si výstavbu vzali na starost modeři. Vrhli se na rekonstrukci Salieriho baru, kasino vybudovali v prvním patře.
Je až neuvěřitelné, kolik zajímavostí s sebou první Mafie přinesla. Ať už se jedná o vývoj, nebývale vysoké kvality, kontroverze v podobě konzolových portů a chybějících herních režimů, nekonečné řady easter eggů a nebo záhadami opředené mýty. Mafia zkrátka pro mnoho hráčů představuje ty nejkrásnější herní zážitky, na něž i téměř po dvou dekádách se slzou v oku vzpomínají. Nezbývá než doufat, že remake zážitky s českou legendou důstojně a na úrovni připomene.
