Komentář: Ušetřete Wolfenstein kudrlinek

První črty jménem "Wolfenstein: The New Order" kreslí na zpravodajský skicák švédští vývojáři z MachineHead. Je pro ně prý čest pracovat na novém dílu značky, která před dvaceti lety popohnala na svět pravé 3D akce. Na preview nového Wolfensteina si ale ještě počkejte. Zatím se spokoje s konstatováním, že Třetí říše bez ohledu na intervenci B. J. Blazkowicze v minulých dílech vyhraje druhou světovou válku a během dvaceti let změní svět k obrazu svému. Hráč se proto dostane do alternativní minulosti, ovládané druhou generací nacistů a pokusí se jim zničit nové tajné zbraně. Jistě, příběh je to jako z nosu alergika po procházce jarní loukou. Ovšem MachineHead aspoň slibují zajímavé kulisy smyšlené historie a typickou wolfensteinovskou akci prý doplní také o adventurní prvky. Bude to stačit?

Žádné questování

Ještě než se o Wolfensteinovi dozvíme víc, dopřejeme si luxus a navrhněme si ho podle vlastních představ. Jak by hra reprezentující známou značku s rodokmenem měla vypadat a co by jí naopak mohlo uškodit? Tvoříme si Wolfensteina 2013!

Nejdřív je třeba se poučit z tristní minulosti. Leveldesign v akčních hrách bohužel občas propadá fetišismu pod heslem: "více úkolů - více ze hry" a slepuje singleplayerové kampaně z RPG questů. Že je tento způsob mixování žánrů nežádoucí, potvrdil už Wolfenstein reinkarnovaný v roce 2009 . Tradičně pojatá akce byla tehdy zpomalena, znuděna a zpovrchněna úmorným běháním od domu k domu, za jejichž dveřmi hráč konzumoval špatně vyargumentované a nemotivující úkoly. Moderní Wolfenstein tím hodně ztratil, především pak spád a zábavu. Záškodnickou atmosféru ála městečko z Haló Haló se rozhodně nepodařilo vykreslit, takže žádné bokovky, milí Švédi!

Rychlost, přímočarost, pestrost

K akční hře se prostě musí přistupovat co nejjednodušeji, řekl bych, s bernardovsky čistou hlavou. Pointa klasických 3D akcí, ke kterým se snad nový Wolfenstein zase přihlásí, totiž spočívá v přímočarosti. Ukázal to již před sedmi lety Übersoldier - tato podceňovaná budgetovka vznikla v době, kdy se akční žánr převalil z historie do válečné moderny a Übersoldier čelil faktu, že s přelomem žánru odešla i bezstarostnost herního designu, kterou sám grandiózně předváděl.

Übersoldier sesbíral nevalná hodnocení, protože nic nekomplikoval. Postavil singleplayerové mapy bez zákysů a přemýšlení, poslal na hráče vojáky z jednoduchých skriptů a když bylo třeba, sevřel hratelnost v těsné zaprášené továrně, nebo naopak na smrdutém vzduchu volného prostranství. Übersoldier měl své chyby, ale nedostižný byl právě v tom, jak dokázal design prostředí ladně střídat, přičemž hráče ušetřil rádoby důležitých zlomů, nad kterými by hra přebírala kontrolu. Například s pomocí in-game videí.

Žádné filmování

Ano, i přehnaná filmovost moderním střílečkám škodí. Vývojáři dnes bez vkládaného videa a naskriptovaných animací vlastně neumí vyprávět příběh ani správně poutat pozornost. Proto se často dostáváme do situací, kdy hra hraje za nás a sundává nám ruce z ovladačů. Těch situací je v každé hře bezpočet, namátkou si raději vzpomenu jen na automatické zastřelení vojáka v Call of Duty, aby byla vidět efektně letící kulka ze sniperky.

Snaha vodit hráče za ruku a otáčet mu hlavu za věcmi, které musí vidět, je otevřený nežid moderního leveldesignu. A Wolfenstein by se mu měl vyvarovat. Není nic jednoduššího, než si zase vzít příklad z minulosti - sundával snad někdo ruku z klávesnice v Unrealu, když na stropě zhasly zářivky a došlo k šokujícímu setkání třetího druhu? Ty ruce jsem tam možná nechal i při fofru na hajzlík. Však si to připomeňme...

Atmosféru dobrou nejen pro dýchání

Unrealu stříkala atmosféra z uší a to je bez debaty vlastnost, která hrám prodlužuje život. Především poté, co jsou odloženy do archivu. Atmosférická hra si jednoduše udělá své místo v síni slávy, a to aniž byste si museli pamatovat podrobnosti. Stačí jen obecná vzpomínka na dobrý pocit z hraní. Nebo snad vyjmenujete jednotlivé mise třeba z Operace Flashpoint? Já tedy ne, ale vybavuji si „Táto Medvěde, jsem tu sám“, nebo plánování přesunu podle hvězd na noční obloze. Netvrdím, že nový Wolfenstein musí budit strach nebo pocity soběstačnosti, ale akční hry by opravdu měly vyvolávat nějaké emoce, protože jen tak si je lidé zapamatují. A to je pro herní značku to nejcennější. MOH: Allied Assault mělo své vylodění v Normandii a původní Call of Duty atmosférický příjezd do Stalingradu. Avšak co zbylo z jejich mladších následníků jménem Medal of Honor 2010 či Modern Warfare? Nic.

Žádný multipalyer a přitom více ze hry

Nic, protože jsou to běhačky mezi skripty se střelbou na živé terče. Zkrátka jen herní kostry. Bez obalu. Moderním válečným hrám sice nelze upřít snahu o efekt, nicméně vám z nich v hlavě dohromady nezůstane nic, protože jsou povrchní. Zbude možná jen dočasná šmouha, která se překryje dalším dílem v obvyklém podzimním termínu.

Chyba moderních herních válek spočívá v tom, že se v nich jako ve válce necítíte. Nemáte zodpovědnost ani za sebe a ani za své spolubojovníky, a to ponejvíce proto, že kvůli naprogramované kooperaci nikdo v příběhu nesmí zemřít a když přece ano, stane se tak dle předem naplánované scény, od které zase dáváte ruce pryč. Válečný singleplayer v posledních letech skutečně hodně degradoval. Příčinou je snaha autorů připoutat lidi k výdělečnému multiplayeru a ze samostatné kampaně se stává trpěný přívěsek, jen obyčejný cvičák s bezpohlavním průletem koridoru, ve kterým vás za ruku chytí nesmrtelný pardál s podmanivým tónem v hlase, drsným tetováním a schopností vidět všechno o chlup dřív a do všeho kecat.

Jestli je tedy pravda, že se MachineHead na mutliplayer k novému Wolfensteinovi vykašlali, je to ta nejlepší zpráva, s jakou se v předvečer nových informací k Wolfensteinovi 2013 můžeme rozloučit. Tak tedy: "Achtung, Achtung, amerikanischer Spion!.."