Slavné momenty 3D akcí - 1. část
Napětí, strach, tíseň a úžas. To jsou emoce, které dokáží i z průměrných her udělat hity. Vtip je v tom, že průměrná herní díla takové esence většinou neobsahují, a tak se exkluzivní koření míchá obvykle jen se špičkami žánrů.
Zamysleme se nad tím, co dnes vlastně dělá dobrou hru hrou. Je to vysoký rozpočet a reklama? Anebo ona věčná a základní schopnost intenzivně pobavit, mít styl a sršit neopakovatelnými nápady bez ohledu na všechno ostatní... Odpovězte si sami a pak se můžete dohadovat, na co se současná mainstreamová produkce zaměřuje víc.
Já chci každopádně dokázat, že mainstreamové hry se v toku času nemusely vždy zpronevěřovat základním pravidlům hratelnosti a vždycky vznikaly i mnohamilionové hity s velkou dávkou originality a nezaměnitelnosti. Vybral jsem osm příkladů, osm stěžejních momentů z mainstreamové herní historie, které jednou pro vždy nastavily kurz a změnily vnímání her přinejmenším v rámci jednoho konkrétního žánru - 3D akce. Na čtyři z nich se podíváme dnes, na zbylou čtveřici zítra. Akční hry jsem navíc zvolil naprosto záměrně, protože jde od nejexponovanější žánr, o kterém se vždycky říkalo, že udává tempo pouze v technickém pokroku. To však samozřejmě není celá pravda...
Níže si přečtete a možná i sami připomenete první čtveřici extra zvláštních a revolučních momentů z akčních her napříč dobou. Jsou to momenty, které až na jednu zajímavou výjimku dokonale potvrdily vysokou kvalitu svých her a daly vzniknout řadě podobných pokusů, které však vinou neustálého opakování logicky přišly o svůj genius loci. Možná se na slavných momentech shodneme,možná ne. Každopádně své vlastní tipy můžete klidně vepsat do diskuze. Bude určitě zajímavé vědět, co v 3D akčních hrách ovlivnilo vás.
Já vím, že je studená, ale všichni ven!
Medal of Honor: Allied Assault - vylodění
Kde vás může zavazování tkaničky stát život? Samozřejmě na Omaha Beach. Pokud se tedy ohlédneme do minulosti a to rovnou do druhé světové války.
Jak rychle a zběsile kličkovat mezi sprchou olověných poslů smrti, ve hrách dosud nejlépe zpracovalo studio s názvem "2015". Stalo se to v roce 2002 a ve hře Medal of Honor: Allied Assault. Vylodění na Omaha Beach zůstalo dodnes nepřekonáno. Pustit hráče na nejkrvavějším místo severní Francie při dni D bylo jednoznačnou herní revolucí a přelomem v tvorbě singleplayerových akcí. Mise se záhy stala mustrem pro rojnici velice podobných herních pokusů v čele se sérií Call of Duty. Vlastně není náhodou, že ve studiu 2015 pracovali Vince Zampella a Jason West, kteří později založili Infinity Ward....
Medal of Honor: Allied Assault je hra s výrazným rukopisem Stevena Spielberga a mise na Omaha Beach je bezesporu jejím vrcholem. Právě tento level nejlépe ukázal, v čem je síla skriptu - tehdejší novinky v leveldesignu. Do té doby ve hrách neexistovalo nic, co by dávalo člověku tak intenzivní pocity, že se kolem něj pořád něco děje.
Hra přitom byla v dnešním měřítku zpracována ještě pořád přísně řemeslným až zastaralým způsobem. Hráč například musel hledat lékárničky k zahojení ran a zároveň se hra obešla téměř bez jakéhokoliv cinematického videa, takže v člověku kvetl dojem, že je strůjcem všeho dění.
Dnes by vylodění na Omaha Beach vypadalo nejspíš úplně jinak. Na Allied Assaultu je vlastně nejlépe vidět, jak se žánr skriptovaných akcí, který kdysi tahle hra definovala, za posledních deset let proměnil. Dnes by na herní Omaze muselo být vyhloubeno asi tak dvojnásobek děr, aby měl hráč kde provozovat autoheal a polovina sprintů se sprškou kulek v zádech by se odbyla nekontrolovatelným videem. Hry se mění a hráči s nimi...
P.S.: Uhodnete, co v misi není vůbec vidět? Mívá to červenou barvu...
Kdo to po nás uklidí?
Call of Duty - Stalingrad
Call of Duty bylo ve svém prvním díle z roku 2003 dokonalou kopií Allied Assaultu, A když píši dokonalou, myslím to v dobrém slova smyslu. Sice se od něj inspirovalo natolik (a to i graficky), že si dnes obě hry můžeme snadno splést, ale co obšlehlo, to vždycky alespoň mírně vylepšilo. První díl Call of Duty proto překypoval hutnou atmosférou, nešetřil doslova filmových momenty a to všechno balil do příjemně svižné hratelnosti.
Nevýraznějším bodem kampaně je dodnes bezesporu mise ve Stalingradu. Připlutí po řece k břehům města si pamatuje spousta hráčů, protože v sobě mělo až dekadentní náboj. Bylo to, jako když do Benátek přivandrují obchodníci se smrtí, ale ten tlampač s ruskou propagandou a nálet štuk vás vrátil do reality.
Kulisy Stalingradu daly prvnímu Call of Duty punc výjimečnosti, neboť hry, které by zoufalý boj v ruských ruinách zpracovaly, bylo do té doby úplné minimum. Přitom šlo o jasný plagiát teprve rok staré Omahy - hráč připlul, vylezl a hnal se do děravého kopce šlehán jako magnet naprogramovanými kulkami. Jen bylo všechno větší a uřvanější.
Protože mělo Call of Duty celkově o něco kvalitnější skripty a lepší multiplayer než Allied Assault, hráči mu časem dali přednost, což zavdalo doslova erupci nových dílů a z původní sympatické kopírky jako by se vylil toner. Dnes sérii zůstal už jen tradičně zábavný multiplayer. Activision ,i věnuje maximální pozornost a ta na druhé straně musí chybět při tvorbě zbytku. Call of Duty je vlastně důkaz, že skripty samy o sobě vůbec nic neznamenají, pokud se skriptuje nuda.
Jsem tu sám
Operation Flashpoint - šestá mise
"Táto Medvěde, jsem tu sám," zní notoricky známá věta jedné z nejtěžších misí Operace Flashpoint, která na hráče paradoxně vybafla hned na začátku slavného příběhu o studené válce.
A těžká mise znamená v Operaci Flashpoint skutečný zážitek. Byl to právě Flashpoint, který s misí zvanou „Po Montignacu“ převrátil naruby pravidla akčních her. Už nešlo o to, aby hráč zasypal kulkami nepřátele, ale aby se co nejdéle vyhýbal těm cizím. Válka dostala ve hrách smysl.
Mise, při které zůstanete sami v lese, a máte se evakuovat na velmi vzdálený meeting point nasadila novému stylu korunu. V lese „po Montignacu“ existovalo snad třicet různých řešení úkolu, ale všechna mohla nespolehlivě končit rychlou smrtí. Mně kdysi pomohl úprk ve zrychleném čase, ale než jsem využil tohoto bugu, vytrpěl jsem si ty nejděsivější pocity vojáka, který pozoruje blížící se nepřátelskou rojnici a jako pštros si tiskne hlavu k zemi v bláhové víře, že nebude vidět.
Jak nesmírně bezvýchodná, zoufalá, ale zároveň geniálně pojatá a úctyhodná je mise Po Montignacu, nejlépe ilustruje tenhle citát z návodu: "...Po louce jezdí dva tanky a jsou tam i vojáci. Když si to přeberete, máte dvě možnosti. Buď postřílíte vojáky a budete sprintovat do lesa a modlit se, že vás netrefí tanky, anebo budete sprintovat do lesa a modlit se, že vás netrefí ani vojáci, ani tanky...." Montignac jednou provždy změnil válečné videohry.
Mír je lepší uzavřít před válkou než po ní
Darkest of Days - koncentrák
Silné momenty se objevují i ve hrách, ve kterých byste to nečekali. Darkest of Days je právě ta výjimka, o které byla řeč v úvodu článku. Tahle hra nebyla ani tak mainstream, jako spíš budget a to ještě neprávem opomíjený.
Neprávem proto, že v jedné misi dokázala sugestivně vyjevit náladu koncentračního tábora. Darkest of Days v nestřežený okamžik zvolnilo tempo, nasadilo temnou hudbu, obléklo hráče do pruhovaného a vyhnalo ho na mráz mezi ostnaté ploty, odkud se už lidé obvykle živí nevracejí.
Vše, co do té doby bylo ve válečných hrách na táborové témat zobrazeno, se před pochodem smrti v Darkest of Days muselo sklonit. Těch pár minut deprese v chladném blátě se štěkajícími psy v zádech a jizev od bachařů na nich stojí za koupi celé hry. Tentokrát nepřipojuji video, ale jen fotografii, na které atmosféra levelu vynikne lépe. Nejlepší je ovšem zažít tu depresi osobně. Tuhle misi si zkrátka musíte projít na vlastní šlápoty. Samozřejmě jen z bezpečí a tepla domova...
