V záři tisíce sluncí
Když se 16. července 1945 okolo půl šesté ráno v Novém Mexiku vznesla obrovská ohnivá koule do výšky 200 metrů, písek se změnil ve sklo a Oppenheimer vyslovil svůj slavný citát o Smrti, Ničiteli světů, všem přítomným bylo jasné, že Země, jak ji dosud znali, se nenávratně změnila. O necelý měsíc později byly na dvě japonská města svrženy bomby o síle 15 a 21 kilotun TNT a totéž si uvědomil celý zbytek lidstva. Pomineme nyní historické ospravedlňování použití jaderných zbraní, jejich význam v rázném ukončení války s Japonskem a morální otázku civilních obětí. Z radioaktivního popela se totiž zrodil celý nový žánr, který začal lidstvo fascinovat tak, jako destrukce sama. A tomu se dnes podíváme na zoubek.
ZÁBLESK A HURÁ POD LAVICI
Knihy a filmy o válkou a lidstvem iniciované apokalypse tu byly ještě dříve, než oko člověka poprvé spatřilo obří hřibovitý mrak. My však začneme v období pro toto téma nebývale bohatém, tedy v 50. letech 20. století. Studená válka začínala ochlazovat mezinárodní vztahy i politiku a když v roce 1949 Spojené státy zjistily, že i Sověti vyvinuli svou vlastní jadernou zbraň, nad obyvateli obou znepřátelených táborů se rozprostřela mračna strachu, který trval přes čtyřicet let. Celá 50. léta v USA jsou tak poznamenána budováním krytů na dvorcích rodinných domů a strategických místech ve městech, černobílými naučnými i propagandistickými filmy na téma „Jak se chovat při jaderném útoku“ (třeba superprovařený Duck and Cover, který vysvětluje školákům, že když uvidí ostrý světelný záblesk, mají se schovat pod lavici a přikrýt si hlavu) a nedůvěrou ke všemu cizímu, co by mohlo pocházet z východu.
I japonská Gojira z roku 1954 je alegorií na použití jaderných zbraní.
V této době také vznikají klíčová literární a filmová díla, která se věnují životu ve světě po jaderném holokaustu. Z těch nejzásadnějších lze doporučit zejména román Alas, Babylon (1959) Pata Franka, skvěle obsazené filmové drama Na břehu (1959) nebo knihu Shadow on the Hearth (1950) od Judith Merril. I japonská Gojira z roku 1954 je alegorií na použití jaderných zbraní, a ukazuje, že se postapokalyptický žánr začíná větvit na realistické ztvárnění pravděpodobných následků totální války a na divácky vděčnější sci-fi, které dává tvůrcům mnohem větší možnosti v kreativním rozletu. Vznikají proto na jedné straně díla jako The War Game (1965) nebo televizní film Vlákna (1984) od BBC, které ukazují počátek, průběh a následky tak razantně a syrově, že ještě dlouho po zhlédnutí budete cítit v ústech nepříjemnou pachuť spálené země. Na straně druhé tu pak máme série, jako jsou Terminátor či Šílený Max. Ale také kultovní díla kinematografie, mezi něž patří Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964), animované When the Wind Blows (1986) nebo Testament (1983).
ČAS ODMĚŘUJE JADERNÝ ARMAGEDON
Zdá se, jako by se realita a fikce proplétaly v jakési hrůzostrašné rovnováze. Čím byly ručičky na Hodinách zkázy blíže půlnoci, tím více žánr pustin a radioaktivního spadu obecenstvo lákal. Mimochodem, nemluvíme o žádném fiktivním vynálezu nebo teoretickém termínu, ale skutečném zařízení. Momentálně se podle něj nacházíme v čase 23.57 - nejhorší pozici od roku 1984. V osmdesátých a devadesátých letech se konečně dostáváme k tomu, co nás všechny zajímá nejvíc - i videohry se vydaly na cestu lemovanou ohořelými telegrafními sloupy. Předzvěstí tomu mohl být snímek Válečné hry z roku 1983, ve kterém se mladý hacker v podání Matthew Brodericka nabourá do vládního superpočítače a myslí si, že to, co vidí na obrazovce, je hra. Není.
Na první zásadní žánrovou hru bylo ale třeba ještě pět let počkat. Wasteland Briana Farga by asi dál odpočíval ve videoherní historii, nebýt jeho mladšího brášky, kterému pomohl na svět Kickstarter. Původní titul situovaný do roku 2087 naplánoval atomovou válku na rok 1998 a okamžitě si právem získal zástupy věrných fanoušků. Perzistentní svět, na svou dobu unikátní herní možnosti a hlavně zasazení, které se inspiruje desítkami filmů i knih a předkládá tak hráči představu zničeného světa, formovanou desetiletími popkulturních odkazů, si Fargo a Interplay zopakovali ještě o něco později. Tušíte správně, řeč je o králi všech ozářených pustin, o Falloutu.
RADIOAKTIVNÍ SPAD ZRODIL LEGENDU
Fallout přišel, viděl a zvítězil. Dalo by se o něm popsat tisíce stránek. Nás dnes bude zajímat především jeho estetika, která přežila 18 let jako mávnutím kouzelného proutku. Inspirace padesátými léty 20. století, které jsem zmiňoval na začátku, dodává hře neopakovatelnou atmosféru. Alternativní časová linka, ve které válka přišla v roce 2077, ale společnost vypadá a funguje jako v roce 1955, je skutečně unikátní. Na jedné straně tu máme nádherná dobová auta, klasické reklamní plakáty a upravené hospodyňky s dokonalými účesy. Na straně druhé je pak patrná fascinace atomovou energií, která je využívána absolutně všude – jako pohon pro zmiňované vozy, bojové obleky nebo roboty do domácnosti. Předválečná společnost ve Falloutu miluje atom tak moc, že i místní cereálie mají tvar bomb. Fallout a jeho pokračování také vynikají v nepřeberném množství různých pomrknutí na své hráče, ať už to je vzhled kožené zbroje, kterou jakoby sem zavála bouře z pustin Šíleného Maxe, nebo nejrůznější náhodná setkání, která si utahují tu z Doctora Who a jindy z Monty Pythonů či fenoménu UFO. Naprosto ikonický je pro tuto sérii i černý humor, který může budit ve hráči dojem, že radioaktivní budoucnost nemusí být až tak hrozná, jak se na první pohled jeví.
Dvě smutné postavy, vezoucí svůj skromný majetek v nákupním vozíku, neprožívají tolik akce jako třeba Tom Hardy v posledním Šíleném Maxovi, ale jejich filozofické rozmluvy působí velmi silným dojmem.
To tvůrci dvojice her Metro, odehrávajících se v tunelech moskevské podzemní dráhy, na humor zanevřeli úplně. Špinavá beznaděj a všudypřítomná tma i nedostatek zásob daleko více připomínají filmy, jakou jsou již zmiňovaná Vlákna (1984) nebo jejich americký ekvivalent nazvaný Den poté (1983). Ty ukazují, že atomová válka nemá vítěze a že přežít neznamená radovat se. Když už zmiňujeme tyto dva filmy, nelze opomenout ani román Cesta od Cormaca McCarthyho a stejnojmennou filmovou adaptaci. Vypráví dojemný příběh Muže a Chlapce, otce a syna, kteří putují zničenou Amerikou v naději, že u oceánu bude život lepší. Dvě smutné postavy, vezoucí svůj skromný majetek v nákupním vozíku, neprožívají tolik akce jako třeba Tom Hardy v posledním Šíleném Maxovi, ale jejich filozofické rozmluvy a otcova touha přiblížit chlapci svět před katastrofou a vštípit mu základní morální zásady, které se z mrtvého světa rychle vytratily, působí velmi silným dojmem. V kombinaci s šedivým depresivním prostředím vás příběh pohltí a budete mít dlouho o čem přemýšlet.
NUKLEÁRNÍ PŘITOMNOST
To Max Rockatansky raději naopak moc nepřemýšlí, aby se ještě více nezbláznil. Letošní hit nesoucí podtitul Zběsilá cesta na první pohled asi nejvíce zaujme strhující akcí a úchvatnou kamerou. Zrovna tak pozoruhodné ale je, jak si tvůrci poradili s vyobrazením lidské společnosti. Láska ke všemu, co má motor a místo vzácné vody chlemtá benál z Ropanova, pozvedla apokalyptický automobilový průmysl na roveň Olympu. Hromadné skandování „V8! V8!“ a vize posmrtného života ve formě věčné jízdy ve Valhalle, lesklé a chromované jen podtrhuje bezcennost lidského života v porovnání s pořádně nadupanou károu. I nedávno vydané herní zpracování si udrželo tento koncept, bohužel jej zdůraznilo do té míry, že v autě je hra božská, mimo něj podle většiny hráčů spíš průměrná.
Her, filmů, knih nebo komiksů na téma života v postnukleární budoucnosti vzniklo nepřeberné množství. Ty, o nichž jsme se zmínili v tomto tématu, můžete brát jako malé doporučení, kam příště sáhnout, až se vám bude stýskat po atomovém holokaustu. Koneckonců, pošmourný podzim je tedy, a to je ideální příležitost zalézt s kakaem pod deku a sledovat hemžení beznaděje - ať už na stránkách dobré knihy, nebo na obrazovce. Když se do nového Falloutu pustíte až poté, co dokoukáte několikrát zmíněný snímek Vlákna, můžete nám věřit, že už se nikdy na jeho svět nebudete dívat stejně.
