Dead Space Článek Výprava do hlubin kosmického klišé

Výprava do hlubin kosmického klišé

Dalibor Franta

Dalibor Franta

19. 10. 2008 22:00 14
Reklama

Těch hvězd, těch ras, těch světelných let a možností. Těch příběhů k vyprávění a her k hraní a svěžích přístupů k svěžímu přistupování. A přece… přece to první, co většině hráčů vytane na mysli, řekne-li se vesmírný horor, je ona pramáti všech strašidelných příběhů. Eva všech Vetřelců, Adam všech HALů. Nekonečná šňůra klišé a obehraných žánrových zastavení, jež se tentokráte zauzlila ve své nejnovější inkarnaci jménem Dead Space. I podnikli jsme výpravu do hlubin vesmírných klišé a tohoto jsme v tom kraji bohatém nalezli.

1. Tajemný artefakt

Napříč dějinami vesmíru, vyspělé mimozemské civilizace neměli na práci nic lepšího, než hromadně vymírat. A co udělá vymírající civilizace jako vůbec první? Postaví si obelisk, to dá přece rozum. Nejlíp z černého mramoru. Designově dokonale strohý a nepřístupný – to aby nad ním musela podřadná rasa zvědavých nálezců náležitě dumat. Dříve nebo později obelisk vyhrabe pozemská těžařská společnost a třebaže takový pozemský těžař ví houby, co je černý obelisk na opuštěné planetě zač, začne se v něm – postrádaje základní archeologickou průpravu – hrabat.

2. Posádka zasažená tajemným virem/vetřelcem/psychickou poruchou

S nalezením artefaktu se pojí mnohé nesnáze. Zvědavá posádka má vidiny, kvete ponorková nemoc, raší bezdůvodná agresivita nad malichernostmi a sem tam někdo zmutuje. Moudrý vědec/lékař/technik, poplašen nezvyklými okolnostmi, naléhá na opuštění planety, zarputilý kapitán ostříleného vzezření však trvá na tom, že zajištění mimozemského artefaktu má před druhořadou mutací posádky prioritu – to vše proto, aby mohl následně sám mimořádně bolestivě zmutovat a poskytnout tak hráči důležitou morální lekci. Nikdy neber na palubu cizí artefakty!

3. Nouzové volání ztracené lodi (ultimátní „distress call“)

Ve vesmíru o velikosti… umh… nekonečna, stalo se poměrně běžným zvykem narážet na opuštěné a dávno ztracené lodě. Takové lodě obvykle vysílají na nouzové frekvenci rutinní zprávu v obvyklém znění („Božeeeee! Ježíšiiii! Kristeee paneeee nechoďte seeeem!“), senzory na nich neobjeví známky života a moudrá posádka záchranného plavidla usoudí, že menší přátelská návštěva nemůže uškodit. Záchranný sbor vede obvykle tupý, zbabělý důstojník, jenž má tendenci umírat s prvním krokem na vratké půdě ztraceného plavidla. Hlavní hrdina zůstává odkázán sám na sebe a třebaže zdravý rozum velí po prvním pohledu na střevy vytapetovanou přechodovou komoru zběsilý úprk, žene ho neodbytné nutkání zvědět, co že se to tady vlastně těm milým lidem přihodilo.

4. Deníky posádky

Bývá zvykem každé slušně vychované soon-to-be mrtvoly vést si řádný deníček svých posledních okamžiků. Pečlivě si zaznamenají každého vyhřezlého člena posádky, než začnou sami prchat o život. Zodpovědně zaznamenávají lokace ukrytých zbraní a medikamentů, v rozporu s bezpečnostními předpisy tajnosnubně zapisují přístupová hesla a kódy – jeden nikdy neví, kdy se mu to bude po smrti hodit. Pisatel-mrtvola bývá obvykle dokonale smířen se svým osudem a první zápis začíná slovy: „Jestli někdo čte tyto řádky…“, nebo „Dneska jsem snědl poslední plechovku psího krmení…“. V případě zvukového záznamu nezapomíná zapnout nahrávání v posledních vteřinách své bolestivé a velmi, vskutku velmi hlasité smrti.

5. Centrální řídící systém

Každá loď/základna disponuje centrálním počítačem – mozkem systému, který během neblahých událostí buďto zešílí nebo se přetíží. Třebaže je mnohdy nefunkční či – v horším případě – vražděním posedlý, dbá na udržování umělé gravitace a pohodlného vytápění. Pro úspěšný postup lokací je nezřídka nutné systém zprovoznit/vyřadit, což se nejčastěji děje „přesměrováním energie“. Složitou procedurou „přesměrování energie“ se rozumí mimořádně sofistikované zatažení za páku reaktoru v druhém patře nad jídelnou pro hosty.

6. Hlavní hrdina nemá zbraň

Stalo se nepsaným pravidlem každé záchrany vesmíru/civilizace/světa/posádky začínat s tou nejskromnější možnou výbavou. Ať už je hrdina samozvancem, ultimativním superdrahým vraždícím strojem či výsledkem důkladného výběru napříč nejskvělejšími hrdiny galaxie, vždy je vyslán do akce vyzbrojen dřevěným klackem, co našel na zemi cestou na kosmodrom. „Osud lidstva leží na tvých bedrech, synu. Na – vezmi si tuhle ocelovou tyč a udělej nás pyšnými!“.

7. Parťák je vždycky žena

Dostane-li se hra do bodu, kdy na palubě lodi/stanice zůstanou na živu pouze dva lidé, jedním z nich je žena. Obvykle obléká přiléhavý jednobarevný overal, je bujně vnadná a slyší na obzvlášť sexy exotické jméno. Nezřídka položí svůj vnadný život, aby hlavní hrdina mohl uniknout, případně zničit počítač, případně zabít centrální mozek vetřelců. Nedůležitou ženskou postavu lze snadno identifikovat díky absenci bujných tvarů. Je-li žena mimozemského původu, projeví se tato její „zvláštnost“ nejčastěji absencí vlasů, jež bývají nahrazeny sadou vlasům podobných, fantazii dráždících chapadýlek. Všechny ostatní nezbytné prvky ženskosti zůstávají kupodivu zachovány.

8. Centrální mozek vetřelců

Na rozdíl od kladných mimozemšťanů, záporná mimozemská rasa nebývá humanoidního typu. Záporný mimozemšťan je téměř bez výjimky odporný, slizký, zubatý, chapadlovitý a úskočný mizera. Nehledě na míru technologického a evolučního vývoje, nepřátelská rasa vždy závisí na centrálním mozku – matce plodnosti. Obvykle se jedná o strategicky zcela nevyhovující, nepohyblivou, oteklou a mimořádně nechutnou potvoru, která se ukrývá v nejtemnějším zákoutí lodi, kde v záplavě slizu vrhá na svět nové a nové zubaté mimozemšťánky. Královna matka je neprůstřelná, ale vadou v genetické výbavě má na odulém zadečku tuze citlivou bolístku, jejíž průstřel znamená konečné vítězství.

A co vy? Vzpomenete si na klišé, které nesmí chybět v žádné vesmírné vyvražďovačce?

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama