USG Ishimura: fantazie nebo blízká realita?

Asteroid 433 Eros změnil oběžnou dráhu kolem Slunce. Rotuje nyní kolem vnitřní osy a pomalu uniká ze Sluneční soustavy směrem k souhvězdí Lodní zádě. Nitro Erosu je kulovitě vydlabané a uprostřed něj visí další koule, tentokrát z ultrapevného plastu. Ke stěnám je přichycena šesti nosníky. Uvnitř sedí velitel mise HD 69830, která je mezi lidmi označována hovorově jako „mise Štěně.“ Velitel je první z generací velitelů, kteří budou Eros obývat na pouti ke hvězdě, jejíž trojčlenný planetární systém možná skrývá obyvatelnou oběžnici. Pomalá rotace asteroidu zajišťuje vnitřní gravitaci a s pomocí trysek a gravitačních praků jiných planet se rychlost pohybu brzy zvýší – ovšem nikoliv natolik, aby Eros překonal pouť jednačtyřiceti světelných let (387 889 949 375 812,8 kilometrů)  během několika hodin. Tisícovky let budou obyvatelé Erosu těžit suroviny z jeho masy, chráněni zároveň tou samou masou před srážkami s menšími tělesy. Tisícovky let se budou rodit děti, aby nastoupily na pracovní pozice svých rodičů, kteří jsou nyní prvními průkopníky mezihvězdného dobývání. Tisíce let si budou všichni osadníci přát, aby na Zemi někdo nevymyslel pohon schopný překonat rychlost světla.

Tak zní jedna z teoretických možností, jak překonat velké vzdálenosti ve vesmíru za pomoci technologie současnosti a blízké budoucnosti. Jde o teorii „vydlabaného asteroidu“ a spíše než k realistickým patří do oboru vědecké fantastiky, kde o ní psal Harry Harrison v novele Captive Universe před více jak třiceti lety. Vydlabaný asteroid, případně kometa, je nicméně brán v úvahu, pakliže by se lidstvo mělo jednou pokusit doletět ekologicky k jinému systému a využít ho pro kolonizaci nebo hledání inteligentního života. Jde o neohrabaný vehikl, který s USG Ishimurou ze hry Dead Space nemá mnoho společného, ale dobře ilustruje, k jakým alternativám jsme schopni sáhnout při řešení otázky „jak se dostat dál.“ V tomto článku se dozvíte, jaké další teorie přicházejí v úvahu, když odhlédneme od problematiky konkrétních orbitálních stanic a přesuneme pozornost na vesmírné lodi.

Základním problémem mezihvězdných expedic jsou vzdálenosti mezi hvězdami. Jeden světelný rok se dá přepočítat na přibližně jeden trilión kilometrů. Země má přitom rovníkový průměr 6378 kilometrů – obejít rodnou hroudu po rovníku je tedy v porovnání s vesmírnými vzdálenostmi pouhou odpolední procházkou. Dalším problémem jsou zdroje, které expedice nutně potřebuje pro svojí funkčnost. Předpokládejme, že by se podařilo vyřešit problém energetiky – napájení systémů udržujících podporu života, pohonu lodi – ovšem zbývají ještě zdroje potravinové a chemické pro osadníky a samozřejmě nerostné pro výrobu dílů na opravu zařízení. Zdánlivě nepřekonatelným faktorem může být i délka lidského života, který je příliš krátký. Podle antropologa Johna H. Moora by populace o 180 jedincích dokázala za dva tisíce let vytvořit až osmdesát generací, což je dost dlouho na to, aby se ztratil smysl celé výpravy, o spojení se Zemí nemluvě. V neposlední řadě jde o technologii samotnou, která dnes na postavení lodi jako Ishimura prostě a jednoduše nemá. Vědecká fantastika podobné otázky obvykle neřeší, NASA a další vesmírné agentury ano – a nejsou příliš nadšené.

Vydlabaný asteroid se také blíží dlouho známému konceptu mezihvězdné Archy. Jde o vesmírné plavidlo, jehož rozměry jsou čistě závislé na schopnosti něco takového postavit – může na něm žít od tisíců lidí až po milióny. V původním návrhu fyzika Gerarda K. O'Neilla jde o soustavu rotujících prstenců s maximálním průměrem tří kilometrů. Rotace zajistí gravitaci, pohon pak bude celou strukturu přemísťovat v prostoru. Dalších podobných výkresů byla vypracována celá řada, ovšem jde spíše o vesmírnou stanici schopnou pomalého pohybu, než přímo kolonizační loď. Rozměrnost struktury navíc vyžaduje konstrukci na oběžné dráze, kde má momentálně Mezinárodní vesmírná stanice svých problémů více než dost a nezdá se, že by se její inženýři chystali udělat z ní orbitální továrnu. Mezihvězdná Archa má ovšem své výhody – je v ní dost místa, aby byl mezi obyvateli udržen reprodukční cyklus, dokud se někam nedostanou. Kde ovšem vzít potřebné zdroje pro udržení života a techniky? To je v hlavách architektů-optimistů mezihvězdných letů jednoduché: lidé v lodi nebudou aktivní, ale budou v ní přebývat!

Lidští kolonizátoři budou během letu udržováni v hibernaci nebo bude chod jejich orgánů zpomalen chladem a chemikáliemi natolik, že nebudou několik desítek let vyžadovat žádnou péči. Teorie se nazývá „loď spáčů,“ ale zřejmě jí nikomu, kdo se pohybuje v oboru počítačových her a sci-fi filmů nebo knih, není třeba představovat. Autoři fikce skrz hibernaci často řeší dlouhé cesty, aniž by si sami sobě podtrhávali nohy. Prostě to tak jde. Tečka. Jak to bude fungovat, už neví. Je možné, že k technologii hibernace jednou civilizace dospěje, ale to my všichni už budeme vypadat jako kosmonautka, které hibernační rakev v Planetě opic nefungovala. Nadstavbou teorie lodi spáčů je vysílání menších a rychlejších lodí osazených roboty, kteří se po doletu na místo určení začnou věnovat zmraženým lidských embryím anebo budou schopni z DNA vyklonovat lidské bytosti. Co se s chudinkami novými lidmi pak stane teorie příliš neřeší, rozhodně má však daleko k vizi Ishimury.

Pakliže všechny pokusy shrneme, narazíme na společného jmenovatele: bariéra rychlosti. Pro to, aby se loď jako Ishimura mohla vydat ke hvězdám, je zapotřebí nejen konstrukční zázemí, obnovitelné zdroje a hrozně moc lidí na palubě, ale především něco, co je všechny přesune velmi rychle. V minulosti (konec padesátých let minulého století) existovaly návrhy na jaderný pohon, který by byl schopen vyslat loď rychlostí až deset tisíc kilometrů za sekundu, což je zrychlení, které by efektivně a zřejmě i efektně zabilo jakoukoliv lidskou posádku. Proto by zrychlení muselo probíhat fázovaně, aby lidský organizmus vydržel tlak přetížení. Lodě takto poháněné jsou nazývány Orion a jejich největším – čistě hypotetickým zástupcem je Super Orion s masou osmi miliónů tun. Mimochodem, sonda Voygaer 1 vyslaná roku 1977 se pohybuje rychlostí 17 kilometrů za sekundu a je teprve na okraji Sluneční soustavy, nějakých šestnáct miliard kilometrů daleko. Mnohem ideálnější se zdá být již v praxi ozkoušený ionový pohon. Lodě jím vybavené pohání svazek urychlených ionů a jsou schopné dosáhnout takové rychlosti, že by se daly využít pro dosažení nejbližších objektů ve Sluneční soustavě v horizontu lidského života. Pohon byl úspěšně ozkoušen sondami Deep Space 1 a 2 (NASA) a japonskou Hayabusa, která přistála na asteroidu Itokawa a za dva roky s přistane se vzorky na Zemi. Jen pro srovnání: Hayabusa se na cestu vydala roku 2003 a k Itokawě urazil přibližně sto patnáct miliónů kilometrů. Stále nic moc pro Ishimuru, protože zrychlení závislé na ionovém pohonu probíhá velmi pomalu a je náročné na energii.

A tak to stojí černé na bílém. Když odhlédneme od nedostatku výrobních kapacit a logistických problémů, pak zjistíme, že pozemská technologie ještě zdaleka není připravena k tomu, aby poháněla lodě jako USG Ishimura. Budeme rádi, když se dostaneme k nejbližší planetě, o hlubokém vesmíru pro jistotu zatím moc reálně neuvažujeme. Ishimury a další zůstávají pouze ve fikci, zůstávají nadějí světlých zítřků, že se jednou tam nahoru a dál dostaneme a podaří se nám kolonizovat a využít i ten nejhlubší vesmír. Možná tam potkáme inteligentní mimozemšťany, možná hororové zrůdy, možná nenajdeme nic. Jedno je jisté: pakliže do dáli odletí vehikl obydlený desítkami až tisícovkami lidí, pak si bez ohledu na technologii odvezeme do vesmíru i svoje vlastní problémy, které mohou dospět do situací, o kterých čteme, které hrajeme, které sledujeme. Nakonec celá vědecká fantastika je také o tom, že dokážeme být lidmi i na těch nejvzdálenějších místech a prožívat stejně svoje trápení a radosti, jako dnes. A proto se namísto čtení nezáživného textu nechte vtáhnout do Dead Space a s Isaacem Clarkem nějaké to trápení poražte.