UCC: hrajte si se hrou
User Created Content (UCC) doslova znamená „obsah vytvářený uživatelem“ a v nějaké podobě se s ním setkal již každý, třeba v klipech zmodifikovaných her na Youtube nebo v modech pro oblíbené FPS hry. Pro potřebu tohoto článku půjde o virtuální předměty, které upravují nebo vytvářejí sami hráči a vkládají/sdílejí je v herním světě s ostatními hráči. Jde o prvky, se kterými původní autoři hry nemuseli při vydávání počítat. Můžeme mluvit o zbrusu nových předmětech nebo jen vylepšování statistik těch existujících nebo pouze texturování či modelování – tak či onak je UCC termín, na který se již několik let zvesela mlátí jako na loretánské zvony, ovšem jako by ryčný zvuk nikoho neburcoval. Tradiční obvyklí podezřelí jako Second Life nebo The Sims, kde UCC podmiňuje a udržuje hratelnost, vynechme a spočítejme, kolik ostatních her uživatelské zásahy cíleně podporuje.
...
Ano.
Problém, proč UCC zůstává převážně v poli teorie, je náročné tvoření uživatelských editorů, jeho nesnadná implementace společně s právní problematikou, kdo vlastní vytvořené virtuální předměty a problémem zaručení morální kvality produktu. Jakmile hráči mohou ovlivňovat herní svět jinak, než podle předem daných pravidel, může se namáhavě vyvážený systém zhroutit natolik, že se ze hry stane frustrující zážitek, vulgární stoka a potažmo komerční propadák. Je to, jako byste dovolili čtenářům, aby slova v nové Vieweghově knize přeskládali a knihu pak znovu přečetli. Nedalo by se to číst. Byl by to průšvih.
Upřímně řečeno, nedá se najít dokonalá paralela v jiném kulturním proudu. Forma a obsah kulturních produktů je vždy ostře hlídána autory nebo jejich zástupci a narušováním zajetých hranic se zabývá jen malá část avantgardních umělců – ať už divadelníků, hudebníků, filmařů nebo sochařů nebo těch, kteří jsou neradi škatulkováni a vytvářejí přesahové instalace. Historie nám říká, že hodnotné jsou jen ta díla, která mají jasný obsah a nadčasové poselství, jiná, že nepřežijí a zhroutí se sama do sebe. Proto zavedení UCC do kulturních produktů – do her – znamená do značné míry myšlenkovou revoluci v hlavách samotných autorů her. Mnohem více, než předchozí várka vývojářů, věří ti postmoderní, že publikum má z pasivní přejít do fáze aktivní a zapojit se do herního světa mnohem osobitěji. Modifikovat dílo tak, aby stále dávalo smysl, stát se vlastně novým autorem.
Udělat hru s UCC tak, aby byla zároveň extrémně hratelná a vyvážená, je těžkým oříškem, se kterým se potýká řada vývojářů. Otazník visí zejména nad otázkou: jak dovolit lidem modifikace hry a zároveň zaručit kvalitu hry? To, že se něčeho podobného dosahuje jen stěží je důvod, proč hry s UCC nevídáme mnohem častěji. Pár let totiž trvá, než se taková hra udělá a vypustí do světa – vzhledem k tomu, že trend je poměrně mladý, začnou se hry podporující plnohodnotné UCC objevovat teprve letos a příští rok. Již před dvěma roky byl o nutnosti prosadit UCC na PS3 přesvědčen Phil Harrison. Ačkoliv ovoce svého uvažování v LittleBigPlanet již jako zaměstnanec Sony nesklidí, může ho těšit, že se stejně jako v jiných svých vizích trefil poměrně do černého. Ano, LittleBigPlanet na PlayStation 3 je dobrým příkladem konzolového startu UCC a na počítačích s Windows pak najdeme Spore, kde jednotlivé editory dovolí vybudovat snad i hodinky s vodotryskem, které budou mít nožičky, oči a budou býložravé.
Otázka, na kterou se zřejmě ptáte je: co je nám, jako hráčům, po nějakém vlastním vytvářeném obsahu? Lidé, kteří nejraději hrají RPGčka, adventury, nebo obecně hry pevně svázané pravidly a předem daným vývojem, zřejmě z UCC skákat do vzduchu nebudou. Oproti tomu jiná sorta lidí, která se dostávala do extatického stavu při stavění mašinárií v The Incredible Machines, se zřejmě zaraduje a nebude pro ně existovat lepšího produktu, než je Spore, LittleBigPlanet nebo v současnosti Second Life a The Sims. Hry jim dají do rukou možnost aktivně vstoupit do podoby herního světa a nezůstávat jen v konkrétní předem definované roli. S UCC přichází nový druh hratelnostní svobody: kreativní hratelnost, hračičkovství a zábava z vytváření. A tím se do herního rybníka přidává další žánr, nový aspekt v hodnocení her a čerstvá krev. Před deseti lety by nás nenapadlo, že něco podobného vůbec bude možné – neříkejme proto, že se hry už nikam nevyvíjí. Jen změny nepřichází z roku na rok.
