Finále olympijského běhu na sto metrů z Londýna byla událost, kterou prý sledovala půlka planety. Z toho usuzuji, že člověk ze všeho nejvíc miluje obskuritu. Miluje závod, který za deset vteřin skončí studováním cílové fotografie, kdo že vlastně vyhrál to krásné zlato, nic moc stříbro a ostudný bronz, a kdo kterou medaili za půl roku po pozitivních testech na doping vrátí.
-
ScreenshotyScreenshoty
Deset vteřin slávy viděli tedy de facto všichni, kteří mohli, včetně těch nejvěrnějších, kteří neváhali zaplatit v přepočtu dvacet tisíc korun za exkluzivní vstupenku, aby mohli sedět „co by láhví dohodil“ ke startovním blokům.
Ten slavný závod jsem viděl i já, ale pak si zase rychle sedl k počítači. Měl jsem tam sedmadvacet let starou hru, kde se také běhá. Jmenuje se Track & Field...
Do bloků
Track & Field je hra, která olympijský sport včetně oné stovky zpopularizovala pro hráče videoher. Stalo se to v době, kdy si olympiádu v automatových hernách a u domácích konzolí nikdo nedokázal ani představit. V červnu 1985 byla olympijská hra mezi vesmírnými střílečkami a útočnými skrolovačkami skutečné zjevení. Existovalo jen pár víceméně neznámých výjimek, například activisionovský Decathlon, ale i tak byli hráči dosud zvyklí bojovat téměř výhradně proti skutečným nepřátelům. Branky, body a vteřiny za soupeře zatím nikdo nepovažoval.
Track & Field vstoupilo do dějin jako první nenásilná hra, která dosáhla skutečně masové obliby a pokud obšírněji píši o nějaké legendě, měl bych se samozřejmě podělit o své dojmy z autentického hraní. Takže čtěte dál, Track & Field je… katastrofa! A důkaz, že statické obrázky starých her mohou být velmi zrádné.
Jako milovník historie a retra většinou o dané látce smýšlíte lépe, než si doopravdy zaslouží Track & Field je přesně ten případ. V pohybu je hra mnohem horší, než se na obrázcích zdá. Tahle arkádka sice nabízí hned několik tradičních olympijských disciplín, nezapomíná například na onen stometrový sprint, na skok do písku, střelbu do terče či hod oštěpem, ale po hratelnostní stránce je Track & Field hodně nepříjemná srážka s realitou.
Srážka s realitou
Track & Field jsem si vybral kvůli olympijskému tématu, které se sem pořád ještě hodí a nikoliv proto, abych neférově setřel starou hru, která se prsí v muzejních vitrínách. Zároveň chci ale připomenout, že ne všechno, co je oslavované retro, je oslavováno objektivně. Je dobré občas procitnout. Proto narovinu sděluji, že chcete-li si s televizním Londýnem v zádech zahrát něco olympijského a ne zrovna aktuálního, Track & Field zvolte jen ze studijních důvodů. Pověst totiž tentokrát předchází hratelnost.
Na základě zkušeností s rack & Field a ještě s několika podobnými hrami z osmdesátých let si troufám tvrdit, že olympijský sport byl ve svých začátcích na videoherních obrazovkám opomíjen právem. Z hlediska kvality totiž opravdu nešlo o nic atraktivního. Track & Field je ve skutečnosti až legračně nehratelnou sportovní skrolovačkou a to na svoji dobu. Špatná tahle hra musela být už v roce 1985, protože vedle Ice Climber, prvního Mária nebo Excite Bike a jiných stejně starých arkádovek má mnohem méně citlivé ovládání a trestuhodně nepřesné animace pohybu.
Právě kvůli špatnému ovládání váš panáček (všichni sportovci mají kdovíproč knírek) skáče na místech, kde nechcete aby skákal a odhazuje náčiní v momentě, kdy nechcete aby jej házel. Zkuste si Track & Field na vlastní kůži, ať poznáte jak chutná sportovní herní středověk. Nejlépe to udělejte přes emulátor Nestopia, na Windows 7 a mainstreamové sestavě se mi osvědčil jako nejrychlejší a nejspolehlivější.
Smash button
A samozřejme hrajte na gamepadu (jakémkoliv, Nestopia je výborně konfigurovatelná), abyste se vžili do staré. Necitlivé ovládání Track & Field totži kritizuji hlavně proto, že je doslova alfou a omegou celého sportovního žánru, jenž Track & Field zpopularizovalo. Pokud znáte Winter nebo Summer Games, tedy pověstné olympiády od Accolade, víte o co jde. Track & Field byla jednou z prvních her, kde výkon hlavní postavy určuje právě frekvence mačkání jednoho jediného tlačítka, bylo tedy jednou z prvních populárních „smash button“ her, ve kterých jste lepší a rychlejší jenom díky tomu, že rychleji nebo silněji bušíte do čudlíku.
Smyslem sportovních her, do kterých se „buší“, však paradoxně není jenom v mučení jednoho jediného tlačítka. Už v samotném Track & Field je nutné v některých disciplínách projevit svoji zručnost a cit pro správné zmáčknutí ještě druhého akčního tlačítka. To panáčka pošle co nejdál po pískoviště nebo s ním co nejpřesněji vystřelí. Je škoda, že právě na přesnost většina sportovních her včetně Track & Field vždy doplácela.
Profesionalita na scénu
„Smash button“ hry se od osmdesátých let velmi rychle rozvíjely. Jejich trumfem byl i přes špatné ovládání přirozený pacifismus a celkově velká tématická odlišnost od zbytku herní nabídky. Přeci jen zahrát si občas Summer Games, nebo hezkou a neformální pračlověčí Caveman Ugh-lympics, bylo příjemným únikem z herního stereotypu. Právě Caveman si díky vtipnému námětu zaslouží vaši pozornost hned, co dokončíte Track & Field.
Od roku 1992, kdy US Gold získal poprvé v historii licenci k použití olympijských symbolů, se produkce sportovních her stala známým tržním artiklem. Nahoru šla jak jejich grafická úroveň, tak i prezentace a počet zpracovaných disciplín. Sportovní olympijská hra se v podstatě stala nedílnou součástí merchandisingu skutečných olympiád. Na druhou stranu to však neznamenalo vzestup herní kvality. Olympijské hraní se nikdy nevymanilo ze základního problému, že některé soutěže prostě zábavně nasimulovat nejde.
Za nejlépe zpracovanou olympiádu tedy zatím považujeme tu pekingskou. Beijing 2008 přinesl solidní nextgen grafiku a k obvyklému ničení čudlíků také simulaci sportovních pohybů přes analogové páčky. Hra u nás sice získala jen průměrné hodnocení, leč vzhledem k průměrnosti celého žánru je i recenzentská pětka solidní úspěch. Souhlasíte, herní olympionici?
orik (centrum.cz) napsal 12. 8. 2012 v 11.37
Zrovna předevčírem jsem oprášil 8-bitovou konzoli Dendi (ruská kopie Famicomu od Nintenda) a zahrál jsem si olympiádu. Ruka mě pomalu bolí ještě teď =D
Je zajímavé. že tak stará hra mě osloví víc než dnešní vystylované tituly. Hold v jednoduchosti je krása.