Tom Clancy - hry podle knihy
Osmdesátá léta minulého století byla neskutečně výživnou půdou pro nejrůznější špionážní techno-thrillery všeho druhu. Ledovce Studené války sice pozvolna začínaly roztávat, ale stále tu byla přítomna vše obklopující nejistota politického souboje dvou největších světových mocností, které disponovaly jaderným arzenálem, jenž by byl schopen vymazat naši rodnou hroudu ze soustavy planet hned několikrát. Spousta spisovatelů využívala tohoto období jako kulisy pro své knihy, ale jen málokomu se povedlo dotáhnout to dál než do výprodeje, v lepším případě do zlevněné edice. V té době téměř čtyřicátník Tom Clancy, do té doby nezávislý pojišťovák z Marylandu, vydává svou prvotinu, Hon na Rudý Říjen (The Hunt for the Red October) a aniž by aspiroval na Pullitzera, tak svým detailním technickým popisem a strhující, tíživou atmosférou prostředí tajných služeb donutil miliony nadšených čtenářů (v čele s tehdejším prezidentem USA, Ronaldem Reaganem) k ataku knihkupectví.
Rudý Říjen byl prvním z dlouhého portfolia titulů, kde hlavní roli hraje specialista CIA Jack Ryan – takzvaných Ryanverse. Do dnešních dní tato mini-série čítá dvanáct „dílů,“ mezi nimiž je i několik zfilmovaných děl: již zmiňovaný Rudý Říjen, dále pak Vysoká Hra Patriotů, Jasné Nebezpečí a Nejhorší Obavy. V polovině devadesátých let však začaly být boty filmového a literárního průmyslu Clancymu příliš malé. Správně vycítil, že náměty jeho knih jsou jako dělané pro převedení na monitory. Předběhla ho však firma Simon&Schuster Ent., která přesvědčila Clancyho k tomu, aby působil jako konzultant při vývoji ponorkové simulace Tom Clancy’s SSN. Kvalita však nebyla nijak valná a dnes jde spíše o sběratelskou kuriozitu, než o „gamesu na kterou se nezapomíná.“ Možná i tento neúspěch uspíšil založení týmu Red Storm Rising, ve kterém měl už spisovatel hlavní slovo. A hned svojí prvotinou (zapomeneme-li na propadák Politika) se výrazně zapsal do povědomí milionů hráčů po celém světě, soudě podle prodejních čísel.
Duhová šestka
Jednalo se samozřejmě o taktickou akční hru Rainbow Six, ve které jste dostali pod palec několik po zuby ozbrojených jednotek, speciálně vycvičených pro rychlý boj na jakémkoliv místě na světě. Oproti dosavadnímu (mluvíme o roku 1997) trendu jednoduchých stříleček vytasila s perfektně zvládnutým taktickým plánovačem, ve kterém jste si mohli rozvrhnout ještě před samotnou misí pohyb svých jednotek, jejich reakce a načasování jejich akcí. V praxi to znamenalo, že jste strávili dvě hodiny v plánovacím režimu, nastavovali cestu svých jednotek (a jejich chování v případě kontaktu s nepřítelem, či jinou neočekávanou skutečností, např. zavřenými dveřmi), přiřazovali klávesové zkratky jednotlivým akcím a kochali se svým důmyslným plánem. Až když jste byli naprosto spokojeni se svými rozkazy, jste odklikli start, převtělili se do velitele jednoho z komand (mise se účastnilo vždy více týmů, přičemž vy jste měli pod kontrolou vždy jen jedno, ostatní se přesně řídily vašimi pokyny z taktického rozhraní) a skrze klávesové zkratky řídili koordinaci akcí všech týmů. Pokud něco, lidově řečeno, kiksne, tak zde ještě byla možnost chopit pažby a pokusit se zašít chyby v taktice na vlastní pěst.
Úspěch to byl obrovský. Kromě toho, že přinesl na účet Toma Clancyho ne zrovna malou částku peněz, tak také přivedl spousty hráčů k jeho literatuře. Druhý díl na sebe nenechal dlouho čekat. Jmenoval se Rogue Spear a oproti jedničce se odlišoval ve třech základních věcech. Za prvé to byl mnohem větší důraz, který byl kladen na nenápadnost a tichost provedení veškerých vašich akcí. Tlumiče nasazené za všech případů a spíše osvědčené paklíče, než „céčtyřka,“ přilepená na zámek kanceláře tu jasně hrály prim. Další odlišností, která byla jednoznačně ve prospěch hratelnosti byl přechod na lepší engine, takže akce se mohly odehrávat na mnohem větším prostoru (přičemž rozloha jednotlivých misí se právě od druhého dílu až do aktuálního Lockdown příliš neměnila) a za třetí to bylo vylepšení inteligence (hlavně nepřátel, kteří přestali připomínat kachničky na střelnici v maringotce). V úspěšně nastoleném konceptu se pokračovalo jak v excelentní trojce (Rainbow Six 3: Raven Shield), tak v předloňské, lehce rozporuplné čtyřce (Rainbow Six 4: Lockdown), kde už bylo jasně cítit, že odklon od taktické akce k adrenalinové střílečce s taktickými prvky je nevyhnutelný. Skvělý pátý díl s podtitulem Vegas tento přerod dokonal tak dobře, že si na taktickou mapu z prvního dílu nikdo ani nevzpomněl.
Sam Fisher zasahuje!
Zařazovat herní sérii Splinter Cell do portfolia „her od Clancyho“ je přinejmenším sporné. Nevznikla totiž na motivy žádného jeho románu. Vývojáři z firmy UbiSoft nejdříve vytvořili základní koncept agenta tajné služby, který předhodili Clancymu. Tomu se námět zalíbil, doladil příběh, aby byl podle jeho gusta (a hlavně v duchu jeho dosavadní práce) a celkově v průběhu vývoje vždy zasazoval poslední dílek skládačky takřka u všech důležitých prvků. Vznikla tak jedna z nejlepších a nejúspěšnějších herních sérií nového tisíciletí, která si doposavad uchovávala vzácnou vyrovnanost v kvalitě jednotlivých dílů, kdy následující vždy překoná ten předchozí. U prvního dílu se Sam Fisher samozřejmě nemohl vyhnout srovnání s jiným supertajným agentem – Solidem Snakem z konkurenčního Metal Gear Solid. Jednoznačného vítěze určit nešlo, protože jednotlivé série se od sebe odlišují víc, než by se mohlo zdát. Sam Fisher používá spoustu nejrůznějších hi-tech vychytávek k dosažení svého cíle (nejčastěji eliminace nějakého nepřítele, nebo získání informací). Pod dveřmi podstrčíme optický kabel, chvění okenní tabule při řeči dvou teroristů zaznamená laserový mikrofon a z podvěsného nastřelovače čehokoli, upevněného na pušce vylétává jedna diverzni kamerka za druhou.
Jak postupoval čas (a přibývaly číslice u názvu), učil se agent Fisher stále nové a nové pohyby (např. efektní a mohutně propagovaná roznožka, která se ale dala smysluplně využít jen na pár místech), dostával čím dál tím vychytanější „gadgety,“ přitom se ale všechny díly Splinter Cellu výborně hrají, mají osobitou atmosféru osamoceného vojáka proti ohromné přesile, kterou musíte obelstít především mozkem, ačkoliv se vám na zádech pohupuje pořádný kanón. Klíčovým elementem byla hlavně hra světla a stínu, která, krom toho, že byla díky skvělé grafice hodně efektní byla také reálně využitelná. Stačilo pár výstřelů do žárovek a pokud strážci neměli brýle s nočním viděním, tak byli namydlení. Jako přídavek k už tak skvělé hratelnosti se od druhého dílu začal objevovat (kooperativní) multiplayer, který svou atmosféričností a jednoduchým ovládáním polapil každého, kdo ho okusil. S novým dílem Convictions se ale očekává odklon od dosavadního hi-tech pojetí s důrazem na využití okolního prostředí. Více si můžete přečíst v našem preview.
Ghost Recon
Série Ghost Recon se od začátku vyvíjela jako protipól taktickým akcím v uzavřených prostorech, které reprezentovaly hry s Duhovou Šestkou v názvu. Operace malých jednotek na území Ruska probíhaly opět v malých týmech, jehož členy jste si mohli před každou misí libovolně prohazovat. Díky získávaným zkušenostem z každé úspěšné mise jste si však rychle našli své oblíbence, se kterými jste bok po boku prošli celou kampaní. Tím pádem bylo ve vašem zájmu, aby ke kýženému konci došli všichni vojáci v pořádku, bez otravných průstřelů hlavy, či nepříjemnému rozšmelcování na padrť. Důraz byl kladen převážně na akci, žádného plánování před misí jsme se zkrátka nedočkali. Jen krátký briefing a šup do akce. Nejednalo se však o žádnou doom-like hru, ale stále jste museli postupovat takticky a opatrně našlapovat na každém metru, přičemž oči vám kmitaly přes nejbližší houští, zda se z něj náhodou nevyloupne šílenec s kalašnikovem, schopný poslat celou vaši rotu do kolonky „ztracená.“
Čert (respektive UbiSoft) ví, proč se druhého dílu dočkali pouze majitelé PS2, Gamecube a Xboxu. Byla na něm však jasně vidět ještě větší jednoduchost, kdy jste ovládali jediného vojáka, přičemž ostatní byli odkázáni na umělou inteligenci. Ne zřídka se tak stávalo, že z celého týmu jste zbyli sami, přičemž ostatní se váleli za rohem v kalužích krve. To třetí díl s podtitulem Advanced Warfighter byl jiné kafe. Fotorealistická grafika, supervyspělá technická udělátka, která vám pomáhají v adrenalinovém boji proti nepřátelům v ulicích Mexico City roku 2013. Stala se jednou z vlajkových lodí konzole Xbox 360 a i přes poměrně vysokou obtížnost, chybky v inteligenci a lehce přemrštěné nároky na hardware (u PC verze) si získala velikou oblibu u širokého spektra hráčů. I proto byl druhý díl velice očekávaným titulem. Teď je ale tu a vy si můžete v dnešní recenzi přečíst jak nakonec dopadl.
Jak vidíte, her z univerza Toma Clancyho je slušná kopa, a to jsme opomněli tunu datadisků a nešetrně přehlédli první pokus na poli real-time strategií – EndWar. Jisté však je, že příval her se slavným spisovatelem v názvu se ještě zdaleka nevyčerpal. Do budoucna se můžeme těšit hned na několik titulů – ať už pokračování Rainbow Six s názvem Critical Hour, netrpělivě očekávaný Splinter Cell: Conviction, nebo takřka jistý třetí díl Advanced Warfightera. O kvalitu se ale jistojistě obávat nemusíme.
