Komiks a hry

Nechme stranou příběh, psychologii, kresbu – i když se v tomhle odhledu nemusí mainstreamový komiks poslední dobou vůbec stydět a pod kostýmovanýmy superborci jsou podepsaní lidé jako Brian Azzarello, Alan Moore, Grant Morrison, Warren Ellis, Garth Ennis… ale i lidé slavní z jiných oborů jako J. M. Straczynski, Joss Whedon, Orson Scott Card či Kevin Smith, tak superhrdinské komiksy jsou především o síle a obrovské moci. O úderech pěstí, po kterých ten, co schytal ránu, opustí naši sluneční soustavu… o oběhnutí zeměkoule za setinu vteřiny, a tryskovém letu, o svištění mezi mrakodrapy, prostě o scénách, u kterých vytřeštíte oči úžasem.

Dokud u filmu neexistovali počítačové triky, byl komiksový svět jediným vesmírem, který nebyl svázaný žádnými mantinely, ve které mohlo docházet k monumentálním bitvám na cizích planetách, kde řádili dinosauři, létalo se vzduchem, z očí šlehaly laserové paprsky… prostě hájemství čisté fantazie a nedozírných možností. A lehké závisti. Co bychom dali za to, aspoň na chvilku se stát Supermanem či Spider-Manem? Mít jejich sílu a schopnosti. A právě hry tohle měli umožnit a navléknout vám superhrdinský spandex. Jenže…

SUPERHRY?

Ze začátku se s tím nikdo moc nebabral. V té době měli komiksy nárok na hru jen v tom případě, že byli posvěcené filmem… takže pokud jste byli superhrdina a ve filmovém průmyslu jste si neškrtl, měl jste smůlu. Nebo štěstí, záleží na tom, jak to berete. Prostě jste měli Batmana, který pochodoval zleva doprava, do cesty mu skákali bídáci… a on je srážel buď batarangem, nebo ranou pěsti. V těch novějších verzích směl používat i nohy. Prostě, byli to klasické dvourozměrné mlátičky, kde se střídali jen figury a kulisy, ale podstat zůstala stejná – pochoduj, mlať, krč se a vyskakuj. Časem se ale počítačové hry přelomili do třetího rozměru… a s ním do něj vpadli i superhdinové. Ne zrovna moc elegantně. Opět to byli povinné hry k filmům (hlavně těm s Batmanem, ono v té době nic moc jiného nebylo), ve kterých jste kromě mlácení padouchů dostali ještě možnost projet se Batmobilem… a to bylo asi tak všechno. Pestřejší to začalo být, když se objevilo několik her k animovaným seriálům – jak s Batmanem, tak Supermanem. Zatímco Batman jakž takž vyšel… hlavně proto, že temný rytíř žádné extra superschopnosti nemá, takže to mohla být hra klasická bojovka s pár gadgety, tak Superman byl supermalér a ukázal hlavní kámen úrazu počítačových her na komiksové motivy. A sice tu, že máte hrdinu, který může v podstatě dělat cokoliv, a tvůrci se ho zoufale snaží nějak ohraničit, aby dělal jenom to, co potřebují. Superman umí lítat, očima propalovat stěny, je rychlejší než vystřelená kulka, sílu má taky pořádnou, a to nemluvíme o ledovém dechu – takže by v reálu normální hra se Supermanem trvala tak 0.000005 vteřiny.

Aby vám zbylo něco na hraní a hrdina pěkně kráčel všemi těmi vystavěnými koridory a nevzal to zkratkou, znamená to oslabit ho a sebrat mu schopnosti. Takže kupříkladu Superman musel bojovat s padoušskými poskoky, které by normálně odfoukl a vůbec by se s nimi nezatěžoval. Čím víc schopností, tím víc musí výrobce přemýšlet, jak je uplatnit či vyrušit. Proto jsou ve většině komiksových her schopnosti superhrdinů změněny do podobny „speciálních úderů“, které můžou občas použít. Klasickým příkladem je X-Men Legends, kde můžete hrát sice skoro za všechny X-Meny i jejich známé, ale každý z nich má jen pár hmatů, a jediný rozdíl je, jestli po protivníkovi hodí kus ledu nebo ohnivou kouli. Ani John Constantine čili Hellblazer neodstává ve hře možnost své soupeře podrážet, podvádět a štvát je proti sobě – ne, má „magické zbraně“ a tím to suše kosí. Prostě udělat hru se superhrdinským týpkem tak, aby si hráč mohl své schopnosti pořádně vychutnat, je hodně těžké - takže není divu, že většina her je naprostý debakl.

SUPERHRY!

Přesto se ale pár lepších her objevilo. Většina z nich se týkala postav, které mají celkem jasně vymezené schopností spíše bojového rázu. Zatímco teleportující Nightcrawler by se asi ve hře neuhlídal a na bouřím vládnoucí Storm si asi taky nikdo netroufne, tak Spider-Man, který umí v podstatě jen lézt po barácích, houpat se na pavučinách a prát se, je pro hru přímo ideální. Takže není divu, že jednu z prvních kvalitních her měl na svědomí právě on. Pravda, uctívačům realističnosti mohlo trochu vadit, že se pavoučí hrdina dokáže zachytit svými pavučinami i na místech, kde žádné domy nejsou, prostě je jen vystřelí vzhůru do nebes a ony tam drží… ale užili jste si svištění mezi mrakodrapy, boje s padouchy pomocí pavučiny a celkem volný svět na hraní. Tohle všechno se v dalších hrách s tímhle hrdinou víc a víc prohlubovalo a tak byly jeho poslední počiny už vyloženě v duchu GTA, kdy jste mohli plnit spoustu nepovinných misí, zachraňovat padající lakýrníky, zastavovat bandity a odvážet zraněné do nemocnic.

Podobně úspěšně dopadla hra s jiným slavným marvelovským superhrdinou – Hulkem. Což ani není tak překvapivé – Hulkovy schopnosti spočívají především v obrovské síle, takže stačí když dáte hráčům spoustu věci na ničení a budou blaženě vrnět jako nakrmené fretky. Zatímco filmem inspirovaná hra byla spíš průměr, tak druhý pokus na tohle téma nabídl hráčům celé město, možnost šplhat po mradokrapech, provádět obrovské skoky… a ničit všechno, na co se podíváte. Tvůrci věděli, co mají hráči na Hulkovi rádi, takže jim dopřáli takové radosti jako je odpalování nepřátelských vojáků pomocí traverzy, či předělání osobního auta na kovové boxerské rukavice. Zůstaly i všechny oblíbené Hulkovy chmaty, jako je kupříkladu plácnutí obřích dlaní, po kterém v okolí padesáti kilometrů popraskají okenní tabulky a ušní bubínky. Zajímavý pokus, jak dát hráčovi možnost vtělit se do svého oblíbeného hrdiny, byl Batman Begins, ve kterém šlo především o to, jak vehnat strach do srdcí padouchů. Geniální nápad, bohužel zpracování až příliš jednoduché. Žádná volnost, šli jste po jasně nalajnované cestě a pro temného hrdinu byla nepřekonatelná překážka i okenní tabulka. To se pak člověk cítí spíš jako slabý penzista než borec v netopýřím kostýmu. S možnostmi počítačů rostou i možnosti hrdinů.

Možná jednou bude existovat hra, kde budete v roli Spider-Mana používat pavučinu nejen na svazování padouchů, ale dělat z ní v podstatě cokoliv vás napadne – padák nebo Sochu svobody v životní velikosti. Kdy s Hulkem už nebudete ničit jen tanky, auta a autobusové zastávky… ale celá města. Kdy vznikne dokonce i nějaká pořádná hra se Supermanem. Hrdinové jsou „super“ – takže by takové měli být i hry. Ale to si asi budeme muset ještě nějakou chvíli počkat.