Apokalypsa podle moderní kosmologie

Článek původně vyšel v Levelu č. 166.

Výhled do budoucnosti je, dle moderní kosmologie, mnohem černější, než kdy jaké náboženství dokázalo přinést, vedle něj vypadá křesťanské i islámské peklo jako zábavní park plný atrakcí. Scénář budoucnosti dle moderní vědy vypadá ve zkratce asi takto: Během dalších 500–800 milionů let se bude sluneční aktivita stále zvyšovat, až se oceány na Zemi vyvaří, voda v atmosféře se rozloží na vodík a kyslík a sluneční vítr vodík odfoukne. Bez vody veškerý život na Zemi zanikne. Tato doba vypadá jako velká, ale jinak řečeno to znamená, že 90 % času, který byl pro život na Zemi příznivý, už vypršel – zbývá pouhá desetina. Pokud se nám podaří zničit složitější formy života včetně sebe, už budou mít problém vyvinout se znovu, protože na to bude poměrně málo času. Už v onom okamžiku bude třeba sbalit si kufry a pláchnout alespoň na Mars, který by mohl být teplejší a životu příznivější, než je tomu teď. Tam by se dalo nějaký ten pátek (asi 4 miliardy let) zůstat.

Ve Slunci během dalších pěti až šesti miliard let pozvolna vyhoří vodík a začne se spalovat helium, což způsobí, že se změní na červeného obra. Jakmile k tomu dojde, nafukování Slunce bude velice rychlé. Během pěti milionů let se zvětší natolik, že jeho povrch dosáhne orbity Merkura. Během dalších 130 milionů let se zvětší dále natolik, že dosáhne téměř až oběžné dráhy Marsu, a potom se změní ve slabě svítícího maličkého bílého trpaslíka. Červený obr je velmi řídký a rychle ztrácí hmotu, jeho gravitace slábne, takže se Země začne vzdalovat, a to až na vzdálenost 1,5 AU (astronomické jednotky, 1 AU = naše současná vzdálenost od Slunce). Expanze Slunce bude ale rychlejší, než bude vzdalování Země od Slunce, takže se Země (nebo přesněji řečeno ten roztavený kus kamene, co z ní zbude) ocitne uvnitř jeho atmosféry, zbrzdí se a spirálovitě začne klesat směrem k jádru červeného obra. Určitý smutný fakt je v tom, že by stačilo, aby Země byla nyní jenom o 15 % dále od Slunce na to, aby ji Slunce nespolklo. Existuje určitá šance, že by putování horkou sluneční atmosférou nějaké zbytky Země mohly přežít, ale spíše ne. Už tato situace spolehlivě vyhladí jakékoliv zbytky života, které by na planetě mohly zbýt, a také vše, co kdy jaká civilizace vytvořila.

Lidstvo (nebo nějaká inteligentní forma života, která ho nahradí) by se ovšem mohlo přestěhovat dál a nemuselo by to být ani daleko, protože při expanzi Slunce by mohly být obyvatelné jak Jupiterovy měsíce, tak možná i Pluto. Po 130 milionů let, kdy se Slunce bude nacházet v podobě červeného obra, by tato místa mohla být celkem příjemná. Tento čas je příliš krátký pro vznik života, ale těm, kteří by se přestěhovali ze Země, by to mohlo stačit na to, aby se vydali ke hvězdám. Až ona zářivá party skončí, vše, co nebylo Sluncem spáleno, definitivně zamrzne a náš systém bude zcela neobyvatelný.

Ale i kdyby se civilizace stala vpravdě galaktickou a vyřešila drobnosti jako vlastní smrtelnost a nekonečně dlouhé cesty mezi hvězdami, osud ji dohoní tak jako tak. Hvězdy totiž stárnou a s tím, jak se jich rodí méně, by civilizace hledaly útočiště u slabě zářících, ale dlouhověkých červených trpaslíků, kde by se dalo žít až 100 miliard let. Je však velmi pravděpodobné, že i ty nejpokročilejší civilizace by nedokázaly dosáhnout jiné galaxie. Rychlost expanze vesmíru se stále zvyšuje a s ní i relativní rychlost vzdalování jiných galaxií. Za 150 miliard let se tato rychlost zvýší natolik, že nebude možné pozorovat světlo z žádných objektů s výjimkou místní skupiny galaxií. Ty se vlivem gravitace sloučí, takže budoucímu pozorovateli se bude zdát, že celý vesmír je tvořený jenom jednou velkou galaxií, která je obklopena naprostou prázdnotou. Jiné galaxie nebude ani vidět, ani do nich nebude možné nijak cestovat.

Za 10^14 let vyhoří většina svítících hvězd a zbudou jenom černé díry, hnědí trpaslíci, neutronové hvězdy a podobný hvězdný popel. V této době zaniknou patrně poslední zbytky života ve vesmíru. Za 10^20 let vyhoří poslední, nejslabší a nejdéle svítící hvězdy a ani nejodolnější civilizace nebudou mít z čeho čerpat energii. Rozklad ale bude pokračovat dál, do 10^40 let se rozpadnou (dle některých teorií) všechny protony, takže zbudou jenom černé díry a subatomární částice. Mimo to už nezůstane ve vesmíru žádná normální hmota. Jediný zdroj světla v tomto temném, pustém a prázdném vesmíru bude občasný záblesk vypařující se černé díry. Do 10^100 let se ovšem vypaří i ty největší – a zůstane jenom neustále se zvětšující temná prázdnota.

Četl jsem několik velmi extrémních fyzikálních studií, které se zabývaly otázkou, zda je v principu možné, aby nějaká inteligence mohla existovat věčně. Například dle Dysonova konceptu věčné inteligence je možné, že by byla vytvořena nějaká forma stroje, jenž by využíval rozdílu energie okolí oproti absolutní nule a fungoval by třeba tak, že jak by se energie ve vesmíru vytrácela, neustále by zpomaloval svůj chod. Protože energie okolí nuly nikdy nedosáhne, mohl by takový stroj teoreticky „myslet“ napořád, problém je ale v tom, že by měl jenom omezený počet stavů, takže by v podstatě mohl „myslet“ jenom na stále stejné věci dokola. Žádný neomezený pokrok, jenom opakování – a to je jen hypotetická konstrukce, nezabývající se drobnostmi jako např. z čeho takovou věc udělat, když nebude žádná normální hmota.

Dle moderní kosmologie tedy neexistuje žádná možnost, jak by život mohl přetrvat, dokonce ani žádná možnost, jak by mohly přetrvat jakékoliv stopy naší činnosti. Cokoliv, co učiníme, je marné, protože ať je to dobré, nebo špatné, nakonec se to ponoří do tmy a nebude nikdo, aby se nad našimi skutky byť jen pozastavil. Neexistuje žádný způsob, jak tomu uniknout, a dokonce ani jak to byť jenom ovlivnit. V tomto popisu budoucnosti založeném na fyzikálních výpočtech je na jednu stranu něco děsivě nihilistického, na stranu druhou i něco mírně buddhistického – nemá smysl za ničím chvátat, protože z tohoto hlediska není ani úspěch, ani neúspěch. Tváří v tvář tomuto modelu budoucnosti lze zcela pochopit, že člověk, který věří v pokrok, budoucnost, své děti, historický vývoj, spasení, bod omega a podobné věci; ve smysl svého snažení či odříkání, musí tento pohled odmítnout nebo ho vytlačit ze svého vědomí. Ve srovnání s nekonečnou, bezživotnou, neustále se vyprazdňující černou pustinou vypadá Beckfordovo líčení mohamedánského pekla jako vcelku povedená party...