Taktika z gauče

Základním argumentem proč nemohou real-time strategie na konzolích fungovat vždy byla absence komfortního ovládání. Sice už od dob SNESu (a ještě dříve) je klasická myš součástí nabídky periférií prakticky ke všem konzolím, jenže málokomu se chce si ji pořizovat vedle joypadu. Problém s ovládáním je však částečně jen výmluva: jinak by nevznikalo takové množství klonů her z PC, které si sice občas pomohou lehkou úpravou (třeba průhledný hlavní panel v prvním Command & Conquer pro PSX a Saturn, nebo o trochu tupější umělá inteligence v posledním C&C: Tiberian Wars), ale většinou se svému počítačovému souputníkovi podobají jako vejce vejci. A ačkoliv s joypadem nemůžete provádět takové psí kusy jako s myší (hlavním problémem je především rychlost, s jakou ovládáte kurzor, i když i to lze díky funkčním čudlíkům zčásti eliminovat), jedná se o ovládání naprosto postačující k vyrobení jednotek, jejich označení a následnému vyslání vstříc soupeřově základně.

Jde to i jinak...

Jenže několik chytrých mozků dalo své hlavy dohromady a zkusili se zamyslet i nad tím, jak by se dal takový joypad využít efektivněji, než jako pouhá náhražka za myš. A s tím šlo ruku v ruce i posunování žánru real-time strategií směrem k akčnějšímu pojetí. Ovšem ne v tom smyslu, v jakém akci chápala klasická hra Z od Bitmap Brothers, ale třeba ve stylu Wargames: Defcon 1. Na PC se jednalo o klasickou strategii, verze pro PS One umožnila přímé ovládání všech jednotek, které ze všeho nejvíce připomínalo obyčejnou akční střílečku. I když šlo o jednu z prvních (a velmi osamocených) vlaštovek, získávala si srdce hráčů i vysoká hodnocení nejen za svou originalitu, ale i za velmi dobrou hratelnost. O podobně akční styl se pokoušel i titul pro Nintendo 64 - Battlezone: Rise of the Black Dogs. V něm jste bojovali v uniformách buď USA, nebo Sovětského svazu na Měsíci a to rovnou ve třech různých módech. Buď klasicky arkádovitě rozšmelcovávat jednoho nepřítele za druhým, nebo se ponořit do kampaně, kde vám nadřízení určovali, koho zničit teď a koho až potom. Nejzajímavějším však byl poslední, strategický mód, v němž jste sami stavěli jednotky a na taktické mapě je posílali na nepřítele. Pokud bitva neprobíhala podle vašich představ, tak jste se opět mohli přepnout přímo do kokpitu vznášedla a ukázat letkám nepřítele, zač je toho antigravitační pohon.

Revoluční uchopení základů realtimových strategií však přišlo až s novou generací konzolí. Hrou se slibnou budoucností byl Kessen na PS2. Hlavní designér, Koh Shibusawa v několika rozhovorech podotkl, že se snažil se svým týmem vytvořit z Kessenu interaktivní válečný film, a to se mu doopravdy povedlo. Bitvy probíhaly samozřejmě v reálném čase a vy jste dávali povely ostatním velitelům, kteří vedli své oddíly do boje. Přirovnání k válečnému filmu bylo navíc umocněno tím, že ony povely a různé důležité akce byly znázorněny v dynamických animovaných sekvencích. Elegantně vyřešené ovládání bylo rovněž ve hře Magic: The Gathering – Battlegrounds, která v sobě navíc kombinovala klasickou realtime strategii a pevné základy nejznámější karetní hry na světě.

Všechno je to o přístupu

Téměř samostatnou kapitolou je série Pikmin. Dvojice her, která vyšla pro konzoli Nintendo GameCube, je dodnes dávána za vzor všem budoucím konzolovým realtimovým strategiím. Díky velice jednoduchému a okamžitě pochopitelnému ovládání (které snad bude ještě umocněno, až oba Pikmini vyjdou během několika měsíců jako remake pro Nintendo Wii v rámci série New Play Control) si člověk ani nepřipadal, že hraje „obyčejnou“ RTS. Od pohledu Pikmin připomíná spíše známého Overlorda, ale k akční rubačce má opravdu hodně daleko. Stejně tak strategii Full Spectrum Warrior (která je mimochodem ve verzi pro PC k dispozici zcela zdarma) jste si mohli z obrázků splést třeba s Ghost Recon: Advanced Warfighter, ovšem díky tomu, že jste nemohli žádného z vojáků ovládat přímo, ale pouze prostřednictvím povelů, se z FSW stala opravdová hardcore taktická hra v reálném čase se vším všudy. Navíc se opět jednalo o znatelný posun kupředu ve vývoji real-time strategií pro konzole. Díky velmi akčnímu pojetí a dynamické hratelnosti si i hráči, kteří by se jinak strategie nedotkli ani metr dlouhou větví, mohli přijít na své a opět si vlastně ani nevšimli, že při hraní musí taktizovat a přemýšlet.

Dalším zcela původním strategickým titulem, který jste si nemohli zahrát nikde jinde než na konzolích, byla hra Aliens Versus Predator: Extinction. Ta se lišila od her, jako je Pikmin nebo Kessen, v tom, že se jednalo o naprosto krystalicky čistou realtimovou strategii, která si co do komplexnosti ani náhodou nezadala s těmi nejlepšími kousky, určenými pouze pro PC. Stavění budov, upgradování zbraní, výroba jednotek, postupné ničení nepřátelských základen, to vše a mnohem více mohla AVP: Extinction nabídnout. I když jejím hlavním tahákem samozřejmě byla filmová licence, nejeden recenzent si liboval nad množstvím protaktizovaných hodin a známky se vznášely vysoko na obláčcích nadprůměru.

Vyhlídky do budoucna

Ačkoliv jsme se mohli v poslední době často setkat s klasickými porty z PC (viz Command & Conquer 3), které sice na joypadu mohou fungovat bezproblémově, ale je z nich cítit, že by se kurzor mohl ladněji pohybovat díky myši, vypadá to, že se opět začíná blýskat na časy. Nejlepším důkazem je nedávné vydání Tom Clancy’s EndWar, v níž je zahrnut velmi inovační prvek hlasového ovládání, díky kterému se můžete jednak mnohem lépe vžít do dění na obrazovce a za druhé je to velmi efektivní (a zároveň efektní) náhrada za rychlou myš. Je jasné, že se takovémuto prvku musí podřídit spousta herních faktorů – například množství jednotek, které můžete mít pod kontrolou, nesmí být příliš vysoké, povely nesmí být příliš složité a bitvy spíše než takticky promyšlené raději rychlé a velmi akční. To ovšem není výtka, ale naopak pochvala za to, že se někdo opět podíval se na celou problematiku jinak než doposud. Možná právě tohle je směr, kterým by se strategie na konzolích mohly ubírat do budoucna.