Eric a Dylan nezabili 12 studentů, jednoho učitele a dalších 24 lidí těžce nezranili z náhlého impulsu. Masakr v Columbine High School byl dlouho připravovanou pomstou na společnosti. Už od roku 1996 se dala vysledovat první špatná znamení z blogu na webové stránce prvního z dvojice (původně web nabízel Ericovy levely pro Doom). Až koncem roku následujícího překročil Harris hranici – rodiče jeho bývalého kamaráda Brookse Browna, těžce nesli výhrůžky smrtí, jež se v blogu pravidelně objevovaly. Eric a Dylan se v té době učili nakládat se zbraněmi a dávali dohromady vražedné plány. Ránu jim zasadila policie: v lednu 1998 byli přistiženi, když se pokoušeli vykrást bílou dodávku s počítačovým vybavením. Soud je umístil do psychiatrického zařízení, odkud se dostali ven v dubnu. Zhruba tehdy přestala dvojice ventilovat své plány veřejně, o to aktivnější ale Eric s Dylanem byli. Svůj neustále rostoucí arzenál smrtících nástrojů zaznamenávali na dobře ukryté videokazety a do Harrisova papírového deníčku.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

20. duben 1999 se pro ně stal dnem D. Vyzbrojeni upilovanými brokovnicemi a 9mm poloautomatickými puškami přijedou každým svým autem na parkoviště do školy. Je 11:10. Harris a Klebold procházejí až do jídelny, kde umisťují velké propanové bomby, menší pak nastaví ve svých vozech. V 11:16 se přesunou k východnímu vchodu do školy a čekají. Nálože v jídelně však kvůli špatnému nastavení neexplodují. V 11:18 dochází útočníkům trpělivost. Vytáhnou zbraně a začnou střílet. První obětí se stane Rachel Scottová, jen o vlásek unikne její kamarád Richard. Eric s Dylanem se nechají zmást jeho předstíranou smrtí a běží k hlavnímu vchodu. Jejich kulky najdou Anne-Marie Hochhalterovou, která zůstane do smrti paralyzována. Dylan křičí: "This is what we always wanted to do. This is awesome!" Později zahyne jediný duchapřítomný učitel Dave Sanders (zachránil životy mnoha studentům, kteří byli v tu dobu v jídelně) a Harris s Kleboldem provedou strašlivý masakr v knihovně, kde přijde o život 10 lidí a 12 je vážně zraněno. Pak se oba neúspěšně snaží odpálit velkou bombu v jídelně. Když se jim to nepodaří, vrací se okolo dvanácté opět do knihovny. Vymění si několik výstřelů okny s policisty a ve 12:08 spáchají sebevraždu, každý jedním výstřelem do spánku.

Policejní vyšetřování krátce po tragédii neukáže ničí pochybení. Zbraně, které měli vrazi k dispozici, byly legálně zakoupené. Rodiče nic nevěděli a jen málo tušili. Potrestáni nejsou ani členové Trenchcoat Mafia, ozbrojené party, s níž se Eric a Dylan scházeli. V roce 2006 jsou zveřejněny dohromady víc než 1000stránkové deníky, audio a video nahrávky zůstávají v archívu. Masakr má obrovský dopad na americkou společnost. Pohřbu se zúčastní stovky lidí, v magazínu TIME vychází rozsáhlý článek The Monsters Next Door a začíná mnohdy hysterická debata o právech držení zbraně, násilí na školách – a také počítačových hrách, protože oba vrahové se netajili náklonností k Wolfensteinu a zejména Doomu (stejně tak se terčem kritiky stává i hudba Marilina Mansona). O Columbine byly složeny desítky písní (například známá Columbine: Friend of Mine) a natočeno několik filmů (v čele s Bowling for Columbine M. Moora). A v roce 2005 vytvořil Danny Ledonne s pomocí RPG Makeru, volně šířitelných spritů a dokumentárních fotografií hru Super Columbine Massacre RPG.

Ledonnova hra se brzy dostala do širšího povědomí. Informace o ní se šířily po blozích, na jaře minulého roku proběhlo několik rozhovorů s jejím prvním recenzentem Ianem Bogostem a mediální lavina se mohla spustit ze svahu. Mezi články o tom, jak SCMRPG trivializuje a shazuje tragickou událost se docela ztratilo vyjádření podpory autorovi z úst Richarda Castalda, přeživšího z Columbine. Nejhůř ovšem autorovi bylo v září minulého roku. 13. 9. 2006 se v jídelně Dawson College v kanadském Montrealu objevil muž v černém vojenském oblečení. Psychopat Kilveer Gill kolem sebe začal zuřivě střílet, zabil jednu dívku, desítky dalších zranil (mnohé vážně) a nakonec obrátil zbraň proti sobě. Řada novinářů vyrazila na křížovou výpravu proti SCMRPG na základě projekce, že hra pomohla Gillovi získat inspiraci, odvahu, popíchla ho na vražedné cestě. Uprostřed druhé vlny mediálního zájmu o Ledonnovu hru, kdy se diskuse přesunula k obecnějšímu tématu vlivu násilí v počítačových hrách na hráče, přišla pozvánka na festival nezávislých filmů Slamdance, v jehož rámci probíhá i soutěž Guerilla Gamemaker Competition. SCMRPG vybrala porota mezi finalisty, do společnosti her jako flOw, Cultivation, Steam Brigade nebo Toblo. Šest týdnů nato byla hra ale ze soutěže vyřazena. Tím se debata o SCMRPG přesunula zase na úplně jinou platformu. Stále se řešila povaha hry samotné, ale nová významná otázka, která se tímto zvedla, zněla: "Proč pořád hry nejsou brány vážně, jako umělecká platforma rovnocenná s ostatními?" Začalo být zřejmé, že averze ke hře vyplývá z velké části ne z toho, že jde o hru o Columbine, ale že jde o hru o Columbine. Šest dalších finalistů se ze Slamdance odhlásilo (Toblo pak bylo přihlášeno zpět fakultou Digipen) a předávání cen bylo značně narušeno jejich neúčastí. Danny Ledonne ale na Slamdance 2007 nechyběl. Přivezl si i kameru a točil. Patrick Dugan v tématickém článku na Gamasutře popisuje, jak spolu s Ledonnem sledovali a zaznamenávali reakce hráčky, jež se s SCMRPG setkává poprvé. Snímek ještě není na světě, bude ale rozhodně mimořádně zajímavý...

Reakce na SCMRPG jsou leckdy neskutečně přehnané. Nejčastěji jednoznačné soudy vyslovují lidé, kteří vůbec Ledonnovu hru nehráli. O co v ní doopravdy jde? Hráči se chopí ovládání dvojice vrahů. V první polovině hry procházejí události velmi přesně podle toho, co se stalo ve skutečnosti, až k závěrečné sebevraždě. Druhá část se odehrává v pekle a Eric s Dylanem se v ní postaví i samotnému Satanovi. Většina SCMRPG se odehrává v top-down pohledu ve stylu starších konzolových RPG, příběh se odvíjí lineárně s občasnými přerušeními v podobě stylizovaných flashback sekvencí. V některých scénách pak Ledonne využívá fotografií, textů a zvukových záznamů. Ve vysvětlujícím textu na webu hry Ledonne říká, že se chtěl pokusit o něco jiného, než další fiktivní příběh z nějakého fantasy světa – chtěl vytvořit hru, která má význam a nabídne jeden pohled na nejčastěji pokládanou otázku: Proč? Přitom SCMRPG mělo být co možná nejpřesnější, pokud jde o rekonstrukci událostí, Ledonne se nechtěl zaplétat do žádných spekulací. Jeho hra ale zdaleka není jen dokumentem – zároveň je společenskou kritikou, provokativní pobídkou k diskusi a v neposlední řadě i výsměškem některým herním stereotypům.

Řada lidí se pozastavuje už nad názvem. Super Columbine Massacre RPG je samozřejmě cynické pojmenování. Znevažuje ale hru jako takovou? Možná – je to ale zároveň rýpnutí do často podobně směšných a generických názvů (nejen na nezávislé scéně) a zároveň titulek funguje i jako vykřičník, poutá větší pozornost, než kdyby se hra jmenovala Columbine Game nebo Eric and Dylan. Když dojde na hodnocení samotného obsahu, často padá logická výtka: něco je špatně na tom, že hráč ovládá právě oba vrahy, díky interaktivitě dané podstatou počítačového hraní tak vlastně sám provádí to, co Harris a Klebolde. Oba to navíc glosují stejně jako ve skutečnosti a na místě jsou obavy z identifikace hráče s těmito hrdiny. Na obranu SCMRPG lze dodat dvě věci: když hráči masově vraždí v Call of Duty nebo jiné střílečce, vadí to málokomu. Jakmile mají ale vrazi a oběti jména, jde o něco zvrhlého. To není neprůstřelný argument, spíš jen škodolibá poznámka. S lepší obhajobou Ledonna přichází známý herní novinář Kieron Gillen. Ten říká: pointa SCMRPG je to, že jeho hraní není zábava. U filmů o holocaustu se také člověk nebaví, mrazí ho v zádech, bojí se, nebo pociťuje odpor. Stejné pocity se daří vyvolat i hře – ona doopravdy nenabízí žádnou zábavu. Vysmívá se japonským RPG, když nechá hrdiny bojovat v desítkách "náhodně generovaných bitev" – jejich protivníci se ale nebrání. Hráči s nízkou úrovní empatie pociťují zoufalou nudu a frustraci nad nedostatkem motivace pro pokračování ve hře, jiným se podobné "boje" logicky hnusí. SCMRPG je zlá hra, je docela normální ji rozehrát a po pár minutách zhnuseně ukončit, odinstalovat a smazat.

Hra, kterou dohrát, znamená vlastně prohrát – je to ale nezpochybnitelný zážitek, to je Super Columbine Massacre RPG. 2D hříčka v RPG Makeru, která to dotáhla do odborných univezitních prací a natřikrát spustila mediální přestřelky a diskuse o počítačových hrách jako takových, si zaslouží pozornost. Pokud jste ji vy sami ještě nehráli, udělejte to. Teď.