Sprcha v notebookové lázni zlosti

Samozřejmě, že bych mohl v byznysu psát o potenciálním vlivu nové Zeldy 3DS na růst akcií Nintenda ve třetím kvartálu, ale kdo by to chtěl na deseti odstavcích číst? Pojďme se bavit o normálních selských věcech. Hrajete rádi? A berete si hry s sebou do batohu? Určitě měl každý z vás někdy na cestách vlka, co sbírá vajíčka, nejen tedy toho kolem švu u zadní strany kalhot. A já taky. Míval jsem Vlka a později třeba i vietnamský modrozelený tetris do vlaku, co se jmenoval Brick Twin. Byla s ním velká zábava do té doby, než moje teta zjistila, že to, co mi vždycky tak otravně píská v dlaních, je docela zábava a sebrala mi to. A jednou jsem také viděl Nokiu N-Gage. A pak si koupil DS, u kterého jsem asi tři roky zůstal.

Ale o handheldech tenhle článek není. Je o noteboocích. Co si o nich myslíte? Já samozřejmě jeden také jeden mám. Je to firemní pracant, - je to můj osobní erektik zloby a vznětlivosti, což ve zkratce znamená, že mě ráno ještě klidného začne postupně vytáčet svojí leností ve všem, co na něm dělám, od spuštění outlooku až po práci v redakčním systému. A k obědu již obvykle pro hlen v krvi sípu a mžourám. Kdysi jsem na tomhle notebooku hrával Railroad Tycoon 2 a Duke Nukem. Ne, že bych byl fanatický staromilec, ale do ničeho modernějšího jsem se strojem, co horko těžko bojuje s Vistami, nechtěl jít. Přitom ale žiji ve světě, kde lidé na noteboocích naprosto běžně hrají. Proč to dělají?

Nehrú, Nehrú

Mobilnímu gamingu na drahých, a co si budeme povídat, takřka nemobilních strojích, co váží přes čtyři kilogramy, hučí, kvílí, topí a to vše přitom v zátěži stačí bez elektrické sítě tropit sotva dvě hodiny, říkám štědrý byznys s kompromisem. Herní notebook je totiž velmi speciální kategorie mobilní techniky. Není o hraní na cestách, není o hráčově svobodě, je překvapivě hlavně o kompromisech. A o tom byznysu. Nejde o to, že prodej a následný servis notebooků je u nás dosud zlatým dolem (a také záchranou kamenných prodejen) pro několik málo lidí, kteří v tom jedou ve velkém. Je to štědrý byznys v tom smyslu, že vy si za pětatřicet tisíc korun koupíte stroj zbytečně naddimenzovaný pro práci s facebookem; a přitom objektivně stále ještě nestačí v oboru, pro který byl inzerován. V moderních hrách. Přesto lidé takové věci kupují.

Omlouvám se všem, kteří mají doma přenosný počítač, který považují za vhodný ke hraní nejnovějších her, ale v mých očích má notebook s dobrým hraním stále společného asi tolik, co Sázavský klášter s rádiem Krokodýl. Tvrdím to i po četných zkušenostech se stroji z poslední doby, které již naprosto objektivně smazávají notebookům ten nehezký a nepraný cejch strojů, co trhají i zvuk empétrojkám. Uznávám, že doba pokročila, a když jsem například loni viděl v akci Clevo D900F, uznal jsem, že existuje malý přístroj, co dokáže na plné detaily a ve vysokém frameratu přelouskat Crysis. Jenže abych to dokončil i z té druhé strany – to Clevo muselo být dotaženo z Německa a jeho cena se v (téměř) maximální konfiguraci skvěla exkluzivní cenovkou atakující osmdesát tisíc korun.

Navíc to byla spíše špičková pracovní stanice jen mimochodem také vhodná pro hraní her, protože měla grafickou kartu GTX 480M, jenž se výkonem ani dnes neztratí mezi mainstreamovými grafikami v desktopech. Clevo vlastně byl takový přenosný desktop se špičkovým výkonem pro grafiky, designéry či pracovníky DTP jenže nevhodným na nic jiného, než ho z místa A převést v autě (váha sedm kilo a výška sedm centimetrů) na místo B, kde ho znovu zapojit do sítě (mobilní výdrž v zátěži hodina dvacet).

Trochu zábavy od korunky

Klidně můžete namítnout, že čistě herní notebook (už tahle kategorizace je nesmyslná – buď je prostě výkonný, anebo není) se dá sehnat i za třicet tisíc korun. Ano dá. A také jsem ho zkusil. Bylo to aktuální MSI GT663 za třicet tisíc korun, tedy typický představitel kategorie, která láká „úžasným“ poměrem cena/výkon a jsem upřímně rád, že jsem se s tímto notebookem (ale jeho kategorií obecně) viděl jen v rámci nezávazné zkoušky. MSI GT663 bylo jako automobilový hot-hatch. Stejně jako motoprcek s upraveným podvozkem a silným motorem tvrdí, že malá auta nejsou jenom pro ženy, tak GT hlásilo do světa, že notebooky dnes nepoužíváme jenom na Word. Jenže u MSI jsem narazil. Uvědomil jsem si klasické pravidlo ekonomického zákona této kategorie – abyste na notebooku dosáhli výkonového ekvivalentu desktopového PC, bude muset být přibližně dvakrát, až dvaapůlkrát dražší. Jednoduše řečeno - pokud si za třicet tisíc korun koupíte notebook, bude ve hrách výkonově odpovídat stolnímu písíčku od deseti do patnáct tisíc korun. Tedy vyššímu lowendu, anebo nižší střední třídě, jak chcete. A dá se na takovém stroji hrát? Ano dá. Ale zatímco si nemajetný, leč rozumný, hráč vybere v levnému desktopu monitor s odpovídajícím rozlišením, u MSI dostane člověk povinně full HD rozlišení, aby byl sice zpočátku lacině ohromen, ale později zklamán tím, že mu na takové úrovni naprostá většina her klesá frameratem do nižších hladin, neboť nároky na grafickou kartu NV 460M jsou v tomto případě zkrátka neadekvátní.

Prostě jsem se znovu utvrdil v tom, že herní notebooky jsou stroje, na kterých se ve většině případů kvalitně hrát nedá. Jsou i přes pokrok v technologiích tou nejkontroverznější položkou na výpočetním trhu. Ano, dražší notebooky za pětačtyřicet tisíc korun, které obsahují například téměř neupravené deriváty silných desktopových procesorů a mobilní grafické karty v duálním spojení, které si s moderními hrami poradí v podstatě stejně jako mainstreamová PC, ale cenou za výkonový dostih jsou u nich vysoké tepelné ztráty a výdrž o něco málo vyšší než PC jedoucí na záložní UPS. Nemluvně o rozměrech a hmotnostech. A levnější kompakty? Ty jsou jako MSI GT663 hráčsky atraktivní pouze v reklamních brožurách. A jsme opět u těch kompromisů. Ideální herní notebook totiž neexistuje. Byť může mít na víku třeba nesmyslné, leč marketingově účinné, logo lamborghini.

Většina důležitých výrobců ale herní notebooky nabízí. Je to pro ně segment, který i přes veškeré kompromisy prodává. Já netuším, proč. Hraji dvacet let, vlastně od základní školy, a herní notebook jsem si nikdy nekoupil, protože jsem ho nikdy nepotřeboval. V dětství jsem jezdil na chalupu řádit do přírody a teď cestuji za prací bez toho, abych hardwarově silnoumobilní strojovnu potřeboval. A to cestuji vlakem, autem, letadlem, navštěvují herní muzea, setkávám se s lidmi z herních studií a kupuji si hry často mimo svůj domov… Ale herní notebook jsem vždycky jen zkusil, nikdy nevlastnil. I když je nejsilnější mobilní GeForce GTX 485M dnes ekvivalentem pro stolní GTX 460, jež byla ještě nedávno králem mainstreamu, nezajímá mne. Není nakonec lepší si do toho vlaku vzít ten Brick Twin? K čemu vlastně potřebujeme herní notebooky? V diskuzi klidně řekněte, jak se jednou týdně vypravujete taškou na lanpárty, jak vám jede Bad Company 2 na „skvělých“45 fps s propady někam k patnácti, anebo souhlaste se mnou. Herní notebook je kaňka herního byznysu.