Resident Evil - 23 let zla, část druhá
V úvodní části našeho putování po cestách osudu herní značky Resident Evil jsme si zrekapitulovali první léta života zombie legendy, která do značné míry ovlivnila herní průmysl konce devadesátých let. Jen co jsme se ale přehoupli přes přelom tisíciletí, první kapitolu uzavřel čas změny. Poslední “velké” pokračování s podtitulem Zero totiž i přes své nesporné kvality a pozitivní přijetí u kritiků propadlo prodejně. A co víc, stárnoucí pátou generací konzolí vystřídala nažhavená šestá s našlapaným hardwarem. Samozřejmě lze namítnout, že už Zero bylo hrou primárně vyvíjenou pro moderní Nintendo GameCube, skutečným přelomem byl ale až kultovní čtvrtý díl.
VESNIČKO MÁ
Pro většinu hráčů (možná až dosud) je zřejmě absolutním vrcholem série právě Resident Evil 4. Asi nikoho nepřekvapí, že po problematických osudech jeho předchůdce se ani čtyřka nerodila zrovna snadno. Právě naopak, od prvních plánů v roce 1999 se podoba hry diametrálně změnila hned několikrát. Jeden z prvních konceptů prý zahrnoval neporazitelného protagonistu, který postupně přicházel na kloub původu svých schopností v mírně gotické vizi světa. Tým kolem Hideki Kamiji ale později zjistil, že tyto myšlenky pod jménem Resident Evil úplně nefungovaly, nakonec se tedy na projekt nalepil nový název a brzy vznikl kult úplně nový, Devil May Cry.
Do zdárného konce dotáhl celý projekt po řadě restartů až praotec značky, Šindži Mikami. V roce 2005 vyšla hra, která od základu změnila podobu Resident Evil. Pryč byla tradiční kamera v prostoru, pryč byly hutné prvky hororu a skromné skupinky nepřátelsky naladěných zombií, pryč bylo město Racoon City. Návrativší se Leon se vypravil do Španělska, kde měl za úkol zachránit ze spárů děsivého kultu prezidentovu dceru Ashley a v cestě mu stála armáda parazitem ovládaných vesničanů. To s sebou přinášelo razantní změnu hratelnosti, především příklon k dravější akci, dnes tradiční prvek v podobě kamery dýchající na týl hrdiny nebo větší důraz na střelbu.
Metascore 96 je hodnotou, před kterou se nemusí klanět jen málokterý titul herní historie. Resident Evil 4 na našem webu v dobové recenzi Petra Bulíře fasoval perfektní desítku, o významu hry hovoří i fakt, že v roce 2007 (čili v době vydání PC verze) Daniel Vlach zpracoval kompletní návod, který v několika dílech taktéž zdobil stránky Hrej. Dynamická a drsná hratelnost byla prostě trefou do černého a jasně předznamenala směr, kterým se měly vydat další RE. Jen ten úspěch, ten se už zopakovat nepodařilo.
I BLESS THE RAINS…
Následovalo nejsušší období od vydání druhého dílu. V letech 2006 až 2008 vyšla pouze obskurní on-rail střílečka Umbrella Chronicles pro Nintendo Wii, to ale kdovíjaká bomba nebyla. Skutečná bomba dopadla až v roce 2009, a ne úplně dle plánů Capcomu. Pokud čtyřka odbočila svou hratelností z cesty svých předchůdců, Resident Evil 5 udělal doslova obrat o 180 stupňů. Šindži Mikami už se na projektu nepodílel vůbec, naopak současné herní trendy a nová generace konzolí v čele s Xboxem 360 a PlayStation 3 dále prosazovaly mechanismy čistokrevné TPS. Chris Redfield v doprovodu nové tváře Shevy Alomar dobýval slumy fiktivního afrického regionu Kijuju se svými zmutovanými obyvateli, to nicméně přineslo ne úplně žádoucí publicitu. První trailer s Chrisem kosícím davy černých nepřátel rozlítil citlivější kritiky. Ani pozdější odhalení, že nepřátelé jsou o něco “barevnější” a po boku Chrise bude stát domorodá agentka tento škraloup z tváře hry úplně nesmazalo.
Pátý Resident Evil přitom nebyl špatnou hrou. Novinky v podobě detailnějšího, prosvětlenějšího prostředí, kooperativního režimu a čistokrevné akční hratelnosti vynesly hře veskrze pozitivní hodnocení ze všech koutů světa. Resident Evil 5 se dokonce stal nejprodávanějším dílem celé série. Začínaly se však objevovat pochybnosti nad tím, zda je skutečně dobrý nápad roubovat zbrusu nové mechanismy na ty původní, notně archaické. Asi nejzářnějším příkladem těchto nedostatků byla nemožnost střílení za běhu. Chris byl sice perfektně vycvičený speciální agent, nicméně aby mohl zombákovi vyprázdnit pistolí mozkovnu, musel si prostě na moment vydechnout.
SILNÝ ROČNÍK
Dalším významným rokem pro IP byl až apokalyptický letopočet 2012. Projevila se sestupná tendence kvality značky, všechny tři vycházející hry totiž nepatřily k těm nejlepším. Paradoxně nejlépe na tom byl handheldový spin-off Revelations, který se pyšnil 3D efekty na revoluční konzoli Nintendo 3DS. Námořní příspěvek mírně zpomalil, skromnější technické možnosti konzole autorům nedovolovaly rozpoutat výbušné peklo a hře to jen prospělo. V hlavní roli se vrátila Jill Valentine, nepřátelé byli pořádně slizcí a děsiví a poprvé po letech nebylo úplně moudré zuřivě plýtvat municí.
čtveřice kritiků uznávaného Famitsu se naopak shodla na bombastických 39 z 40
O něco hůře dopadla regulérní šestka. Resident Evil 6 opět vzal jádro hry a překopal ho k nepoznání. Čtyři hlavní hrdinové ve čtyřech různých scénářích plní své vlastní úkoly, hlavním lákadlem byly tentokrát jejich odlišnosti a z nich plynoucí pestrost hry. I hratelnost konečně nepřipomínala olympionika přivázaného ke kolečkovému křeslu. Capcom přesto některým kritikům ani hráčům dech nevyrazil. Přijetí z celého světa bylo nesmírně rozporuplné. Zatímco web Destructoid novinku ostře sepsul a vysloužila si silně podprůměrnou trojku, čtveřice kritiků uznávaného Famitsu se naopak shodla na bombastických 39 z 40. I přes nepříliš pozitivní přijetí odborné a laické veřejnost se z RE6 stal prodejní úspěch.
AŽ NA DNO
Nejzoufalejším příspěvem série pro rok 2012 se ale stal experiment jménem Operation Raccoon City. Divoký kooperativní mišmaš, příběhově zapadající někam mezi druhý a třetí díl, nabízel alternativní realitu žoldáků hasících katastrofu v Raccoon City, spoustu dějových zápletek a možnost popravit oblíbené hrdiny série, hodnocení kritiků byla ale neúprosná. Ani nízká hodnocení nezabránila Raccoon City v slušných prodejích. Zdá se, že jen prosté jméno Resident Evil táhne, nehledě na kvalitu výsledného produktu.
Skutečná nestvůrnost, kterou nezachránil ani cejch univerza Resident Evil, však vznikla o čtyři roky později. Umbrella Corps pokračovaly v partii rozehrané Operation Raccoon City, kvalitativně mu ale přinejlepším sekundovaly. Nepříliš domyšlený koncept celého projektu potápěla ke dnu špatná designová rozhodnutí a příliš frenetická akce, především tenhle guláš ale nebyla vůbec zábava hrát. Capcom se sice snažil zavděčit úplně jiné sortě hráčů, než bývali původní fanoušci značky, svět esportu se i přes to mohl Umbrella Corps jen škodolibě vysmát a dál se rochnit ve svých osvědčených titulech. Jediné plusové body Capcom získává za to, že se špetkou soudnosti zbavil hru, alespoň na západě, samotného jména Resident Evil.
Nehledě na to vše si na Famitsu Umbrella Corps odnesly vysoce nadprůměrné hodnocení 36/40. Asi jsme na západě moc zhýčkaní.
TAKOVÁ MODERNÍ RODINKA
Ještě před Umbrella Corps spatřilo světlo světa celkem povedené pokračování Revelations s novým epizodickým formátem, my se ale přesouváme na poslední zastávku našeho retrospektivního putování. A díkybohu takovou, která zklamaným fanouškům série vrátila naději. Resident Evil 7 na začátku roku 2017 odzbrojil svět kritiků i hráčů a úspěšně sbíral různá herní ocenění. A nebylo se čemu divit. Nový RE engine (na kterém běží i aktuální remake druhého dílu) umožnil Capcomu stvořit skutečně působivý grafický kabátek. Rozhodnutí zmuchlat a zahodit rozporuplnou akční hratelnost se ukázala být tou nejlepší možnou cestou. Úplnou novinkou v rámci ságy se stal pohled z první osoby.
Originální příběhová zápletka postavila hráče do role Ethana, muže zoufale hledajícího svou ztracenou manželku Miu. Pátrání v opuštěném domě se postupně zvrhne v boj o přežití lidstva a ke slovu se dostane i bioterorismus, hráčům se však stejně do paměti nejhlouběji zaryla přátelská rodina Bakerů, která místo odpoledního sledování Indycar holduje mučení nebohých návštěvníků. Ano, nebyla to nejlepší hra roku ani série samotné, vrátila ale skomírající značce šmrnc
DO DNŮ PŘÍŠTÍCH
Po dvaceti třech letech už nám toho Capcom ukázal skutečně hodně. Viděli jsme hry, které se zapsaly zlatým písmem do fondů herního průmyslu a vynalezly spoustu běžně užívaných prvků, viděli jsme ale i hry, za které by se měli v Ósace stydět. Zároveň jde o značku, kterou písky času omlely téměř k nepoznání, která se snažila navázat na snad každý trend uplynulých let a ne vždy se jí to vyplatilo. Ve výsledku lze ale říct, že je Resident Evil (společně s Šindži Mikamim) po právu považován za jedno ze stěžejních jmen herní historie.
