Q&Hrej: Naše nejhorší herní nákupy

Vítáme vás u úplně nového pravidelného formátu! Každou neděli si v redakci položíme a odpovíme ožehavou otázku, tento týden dumáme nad nejhorším nákupem nebo vyhozenými penězmi spojenými se hrami. Samozřejmě jste zváni i vy. V diskuzi se můžete podělit o své odpovědi.

Najít mou nejhorší videoherní investici nebylo vůbec jednoduché. Nepatřím totiž mezi lidi, kteří si spontánně kupují sběratelské edice očekávaných titulů, season passy, které pak nehrají nebo konzole, které nevyužívají. I když jednu takovou doma vlastně přece jen mám a když nad tím tak přemýšlím, asi se skutečně jedná o můj nejnevýhodnější nákup spojený s hrami.

Po šesti odehraných titulech jsem hry rychle prodal a ačkoli mi konzole zůstala, nejsem si jistý, jestli ji ještě vůbec kdy zapnu.

V roce 2016 jsem si za necelých pět tisíc koupil svou první konzoli od Nintenda, konkrétně model NEW 3DS XL. Že nešlo zrovna o přehlídku nejmodernějších technologií mi vůbec nevadilo, kvalita her tento fakt snadno dotáhla. Problém byl ale v jejich ceně. Právě ta totiž zapříčinila rychlý pád mého zájmu. Po šesti odehraných titulech jsem hry rychle prodal a ačkoli mi konzole zůstala, nejsem si jistý, jestli ji ještě vůbec kdy zapnu. Když se totiž i o čtyři roky později podívám na cenu The Legend of Zelda: Majoras Mask, která měla být mou další hrou na této platformě, zjišťuji, že ji ještě dnes ji většina našich eshopů nabízí za více než tisíc korun. A to se vyplatí.

Než do něčeho investuji peníze, dvakrát si to rozmyslím. Impulzivním nákupům nepodléhám, takže se vyhýbám i případnému zklamání z věcí, které jsem vlastně ani nechtěl. Přesto existují předměty, s nimiž jsem ve finále moc času nestrávil, protože mě po chvíli úplně přestaly zajímat. Sem patři i PS Vita.

Po kapesní konzoli jsem toužil už na základní škole, tedy v dobách, kdy náš počítač pomalu dosluhoval. Kdy klasický PlayStation začínal být maličko okoukaný. Hlavně jsem si myslel, že se vyřeší problém s dohledem ze strany rodičů, kteří měli jasnou představu o tom, jak často bych se měl videohrám věnovat. S handheldem bych se mohl pohodlně ztratit z jejich očí.

Na PSP jsem ale nikdy nenašetřil, takže jsem si až teprve nedávno pořídil Vitu. A hned jsem si uvědomil, jak je pro mě zbytečná. Menší tituly mě (až na pár výjimek) za srdíčko nechytly, streamování z PS4 přes funkci remote play moc nefungovalo, protože se obraz výrazně rozpadal. Ani na cestách mě nebavilo krátit si čas právě s Vitou, vlastně ani nechápu, jak někdo může hrát třeba během jízdy autobusem, kdy řidič nevybíravým způsobem korzuje ulicemi města. Asi po dvou týdnech jsem si na Vitu ani nevzpomněl, takže jsem ji zase vypustil do světa. Rozhodně netvrdím, že nešlo o zajímavou hračku, pro mě ale není. Ostatně i se Switchem jsem trávil čas hlavně u televize, hraní na handheldu jsem se příliš nevěnoval. Já zkrátka potřebuju pořádnou bednu!

Přesto, že jsem za celou svoji dosavadní éru hráče počítačových her udělal hromadu kopanců, co se pořizování her týče, jeden z nich převyšuje všechny ostatní. Bohužel nejde o zase tak starou zkušenost, jak by se mohlo zdát, ale o poměrně čerstvou záležitost. Jde o remasterovanou verzi druhých Commandos, na kterou jsem se nevýslovně těšil. Hra byla v tak žalostném stavu, že jsem poprvé využil možnosti refundu, a troufám si říct, že jsem nebyl jediný.

Má nejhorší herní investice se váže k době, kdy jsem ještě pilně studoval na střední škole. Jistě to znáte také, maturita byla daleko, a peněžní příjem se nekompromisně odvíjel od nepříliš dobře placených letních brigád. Jenže přesvědčovat rodiče o tom, že už je po letech čas na nový stroj, nebyla úplně validní cesta – a tak jsem se na vlastní pěst vrhnul do menšího upgradu. Grafika hraní v rozlišení 1280x1024 ještě nějak zvládala, jenže pomalu dosluhujícímu procesoru už přestávala stačit skromná porce RAM paměti, což jsem tehdy správně identifikoval jako nejslabší článek sestavy.

První modré smrti jsem se dočkal za pár desítek minut provozu a druhá na sebe nenechala dlouho čekat.

Pokud jste někdy paměti kupovali, jistě víte, že se jedná o jednu z nejlevnějších komponent. Nebyl bych to ale já, abych se ji nepokusil sehnat ještě levněji, a tak jsem pro ně místo jakéhokoliv seriózního e-shopu přirozeně zamířil na nejmenované čínské online tržiště. A v duchu Čínské lidové republiky jsem byl uvítán opravdu lidovými cenami, za 16 dolarů jsem tedy získal ne jeden, ale dokonce dva 4 GB DDR2 paměťové moduly, které jsem za dva měsíce nadšeně ládoval do mé zlatavé základní desky.

Boot proběhl překvapivě bez problémů, oba moduly dokonce viděl i BIOS, ale mé dojetí nad fantastickým nákupem bohužel netrvalo dlouho. První modré smrti jsem se dočkal za pár desítek minut provozu a druhá na sebe nenechala dlouho čekat. Zbytek dne jsem tedy strávil zoufalým zacvakáváním a vycvakáváním pamětí, díky čemuž jsem odhalil závadu. Asi vás nepřekvapí, že obě paměti byly vadné a putovaly tak přímo do koše. Karma pak navíc způsobila, že do pár týdnů se odporoučel i jeden z původních funkčních (a značkových) modulů, a tak jsem se s 1 GB RAM prokousával hrami tak dlouho, než se mě rodičům zželelo a vybrečel jsem si počítač nový.

Na vlnu impulzivních nákupů jsem se vrhl až nedávno, a překvapivě jsem se zatím spálil málokdy. Jednu historku (vyjma obligátních krádeží Xboxu One a předobjednávky prvních Watch Dogs na Xbox 360) bych ale přece jen měl. Váže se k době, kdy jsem ještě týral svůj první Xbox a užíval si celých dvou funkčních her. Samozřejmě jsem na YouTube mlsně pokukoval po peckách formátu Halo 2 a dumal nad tím, jak ušetřit. Samozřejmě jsem také kápnul na jistý trend nazývaný slovem od "f", který na konzoli umožňoval hrát ne úplně legálně získané hry.

A tak jsem někdy v době, kdy hráči začali vyhlížet oznámení Xboxu One pořídil 8MB (slovy OSM MEGABAJTŮ) paměťovou kartu za absurdních sedm set korun. Pochopitelně jsem ji nikdy nepoužil a nic do ní nenahrál. Ostatně jsem neznal způsob, jak ji zapojit do počítače.

Pokud bych to vzal doslova, tak bych mohl zmínit některé charaktery ve WoW, do kterých jsem investoval mraky času a ve výsledku je nehraju ale...

Přemýšlel jsem dlouho, ale nakonec asi zmíním Watch Dogs. Ne hru jako takovou ale její sběratelky. Já jsem si tehdy před vydáním dvojky strašně nadšeně koupil sběratelku jedničky a pak následně druhý měsíc i dvojky. Ale jak jsem už popisoval v Hpodu, omrzelo mě to takovým způsobem, že jsem hned po dohrání obě sběratelky chtěl prodat. Nikdo je ale nechtěl a já jsem se jich tak moc chtěl zbavit, že jsem je střelil za skutečně zlomek původních cen... A spolu s antologií Assassins Creed na to vzpomínám jako na nejhorší investici.