Name: The Godfather: Blackhand Edition
Item: The Godfather: Blackhand Edition
Rating: 7
Author: Tomáš Krajča

The Godfather: Blackhand Edition

Reklama

Vážně – intuitivní pěstní souboje, bezvadná práce s kamerou, ideální tempo akce a k tomu navíc mimořádně atraktivní dějová linie vzestupu a pádu rodiny Corleone, Marlon Brando (či jeho zručný imitátor), nezapomenutelná filmová hudba... The Godfather je předurčen uspět. Stejně o něm před časem smýšleli PC i konzoloví hráči. Ve srovnání s Mafií přesto působil rozpačitě. A to je hlavní zádrhel dnes recenzované Blackhand Edition. Otázka dne totiž zní: "Může dobře implementované ovládání zastřít něco z rozporuplných herních kvalit?"

Může, jistěže, chtělo by se říct. Dokonalými spasiteli ale wiimote s nunchakem budou jenom stěží.

Rodinná pouta

Povinnost velí alespoň stručně shrnout, o co v Godfatherovi jde. O rodinu, jistě. Taky to hra v mnoha melodramatických cut-scénách připomene. Děj sleduje příběh knihy Maria Puza a filmu Francise Forda Coppoly. Hlavní hrdina je přijat mezi Corleony jako jejich poslíček a posluhovač na nejnižší úrovni, i proto, aby mohl realizovat svou pomstu na mafiánech, kteří zavraždili jeho otce. Postupem času stoupá v hierarchii plněním úkolů a získáváním vlivu v newyorských ulicích – a během toho může sledovat, jak je zavražděn Luca Brassi, postřelen samotný don Vito, Paulie bolestně zradí... a tak dále. Do určité míry otevřená hratelnost ve stylu GTA nutí prozkoumávat ulice města, objevovat obchody různého druhu, hotely či jiné podniky, vymáhat výpalné na jejich majitelích, vést přestřelky s gangstery ze znepřátelených rodin a při tom všem se vypořádat s všetečnou policií, které se ne a ne líbit, že se v New Yorku kradou auta, že po chodnících běhají chlapíci se samopaly pod kabátem, nebo že pomalu na každém rohu najdou ještě teplou mrtvolu.

Otevřený herní systém nabízí i zábavné RPG prvky, jež byly proti původnímu Godfatherovi mírně rozšířeny. Hlavní hrdina leveluje a odměnou jsou dovednostní body. Ty lze utrácet za bonusy k vlastnostem bojovým i strategickým (rychlejší vyjednávání, větší přesnost střelby, bonus k výpalnému) a postupem času si otevřít i mocné perky typu nekonečného množství munice do zbraní. Cesta Enforcera či Operatora, dvou dostupných "povolání", se liší sice v detailech, jsou to ale detaily podstatné. Spojení příběhu s nepovinnými úkoly a získáváním moci funguje vcelku dobře, i když logicky slábne soustředění na hlavní zápletku a ta tak nedonutí hráče prožívat stejné emoce jako při sledování filmu. Už původní Godfather ale ztrácí jinde: v kontextu aktuální nabídky je vizuální provedení zastaralé, špatná jsou zejména auta i se svým fyzikálním modelem a doskakování textur i celých objektů působí až trapně. Druhým nedostatkem je určitý stereotyp, a to grafický i herní. Jednotlivé části města se od sebe na pohled dost málo liší, a tím jen podporují monotónnost některých úkolů (opakované přesvědčování obchodníků, aby platili výpalné).

Skutečná mafiánská nálož

Dobrý dojem v úvodních hodinách hry rozhodně posiluje Wii-specialita, ovládání pomocí senzorů pohybu. Implementace wiimote a nunchaku je doopravdy bezvadná. Analogová páčka slouží logicky k navigací hlavního hrdiny, směrový kříž na wiimotu zase otáčí kamerou, jež se ale i sama od sebe celkem schopně kolem postavy otáčí. Na mnoha místech se nabízí krytí za překážky a s pomocí kamerové korekce tak lze vyhlížet zpoza rohů, plížit se, nebo utíkat a zároveň mít přehled o pronásledovatelích. To pravé ořechové ale přichází až v soubojích, a to jak střeleckých, tak i pěstních. Ty byly už v PC a PS2 verzi velkou devízou Godfathera, Blackhand Edition tenhle dojem ještě zvýrazní. Stisk Z na nunchaku soustředí pohyby hrdiny na vybraného blízkého nepřítele, načež hráč zcela intuitivně máchá ovladači buď dopředu pro rychlé, anebo ze stran pro rozmáchlé a tvrdší údery pěstmi, stiskem tlačítek může soupeře chytit a následně odhodit nebo srazit na zem, povede-li se nasadit kravatu zezadu, stejně snadno lze znepřátelého gangstera uškrtit.

Jedna radost je i střelba. V přestřelkách je zase možné zaměřit nepřátele po jednom, větší zábava je ale s volným režimem, kdy wiimote slouží jako světelná pistole (tlačítko B je jako spoušť logicky navrženo). Hra poměrně přesně vyhodnocuje místo zásahu, a tak lze nepřátele odzbrojit, když hráč trefí ruku, anebo znehybnit střelou do kolene. Poněkud nereálně působí životaschopnost hlavného hrdiny, který přežije i několik zásahů, nicméně příliš realistický model by byl v tomto případě zřejmě velmi frustrující.

Kmotr ještě nespí s rybami

Wii konverze Kmotra je příjemným překvapením vzhledem k nižším očekáváním. Nelze jí bohužel připsat nějakou obzvláštní vizuální přitažlivost. Stále trápí hráče podivným jízdním modelem, malým počtem automobilů, stereotypním prostředím a zdaleka ne dokonalým využitím bezchybného dějového materiálu k vybudování atmosféry. Zároveň se ale předvádí jako nejlépe ovladatelná a v mnoha momentech nejadrenalinovější z verzí pro různé platformy – a potěší i jako o maličko komplexnější RPG. Vyplivnout nějaké hodnocení je tedy obtížné. Kolik si může zasloužit výborná konverze už-ne-tak-výborné hry?

Sedmička bude k pěkné mafiánské akci fér. I když si vládu nad ulicemi nintendovského bílého města nevydobyl, Kmotr stále ještě nespí s rybami.

Verdikt

Výtečná konverze, která trpí jen chybami, jež trápily už originál. The Godfather: Blackhand Edition lze ale wiičkařům jednoznačně doporučit jako chytlavou a trvanlivou mafiánskou akci.