Sonic and the Secret Rings

Bylo nebylo, dávno tomu, žila v daleké zemi zapomenutých herních konzolí kultovní postavička. Běhala rychleji než gepard, byla mrštná jako opice a silná jako tygr. Její zbraní byly modré bodliny a věčný úsměv na tváři. Jmenovala se Sonic a prožila spoustu báječných dobrodružství s kamarády Tailsem, Amy, či Knucklesem. Poslechni si nyní, můj pane, příběh posledního z nich, příběh Sonica a sedmi čarovných prstenů...

Dr. Eggman v Orientu

Dějová linie Sonic and the Secret Rings spojuje dva zdánlivě velmi nesourodé světy. Postavy z předchozích dobrodružství legendárního modrého ježka byly umístěny do světa pohádek tisíce a jedné noci. V něm se nepříjemně rozmáhá zlý džin Erazor, zloduch, jak se sluší a patří. Nesnaží se o nic menšího, než vymazání všech příběhů, čímž absorbuje moc v nich ukrytou – a ta mu ve výsledku umožní i invazi za hranice pohádkové knížky. Spasitelem Alibaby, Sindibáda či Aladdina se může stát už jedině Sonic. Ani pro věčně sebevědomého a dokonale drzého hrdinu ovšem cesta za sedmi kouzelnými prsteny a závěrečná bitva s Erazorem nebude jednoduchá – a už vůbec ne krátká.

Na co arkáda, kde nejde o víc než hopsání, hromadění prstýnků a porcování nepřátel, potřebuje příběh? Možná na nic, ale aspoň mají rozmanité levely v sedmi krásných prostředích smysl a roztomilých komiksových vsuvek, v nichž Sonic poznává v pohádkových postavách své staré známé, vede nabubřelé řeči, vtipkuje, nebo se připravuje na nejbližší boss-fight, by byla věčná škoda. Krátké dějové animačky by mohly mít důstojnější formu, než několik přes sebe nalepených artworků, nelze jim ale upřít humor a švih.

Jeden prsten vládne všem?

Posedlost prsteny byla vždycky sonicovým poznávacím znamením. Ve hře, která je podle nich dokonce pojmenovaná, se neprojevuje jenom občasnými narážkami na nejmenovanou fantasy. Prstýnky se najdou snad na každé obrazovce StSR – fungují jako power-upy v úrovních, zastřešují RPG systém a zároveň mají klíčovou roli v zápletce. Ne všechny levely jsou ale jenom o nich. Úkoly se v průběhu singleplayerové kampaně různí: tu je potřeba proběhnout přichystanou opičí dráhu v předepsaném čase, tu zase zlikvidovat určitý počet nepřátel. Někdy stačí "jen" dojít k cílové pásce, jindy je nutnou podmínkou výhry nezemřít. Velmi náročné jsou "head to head" výzvy, kdy musí hráč porazit v přímém rychlostním souboji éterickou modrou kuličku (bohužel zatraceně rychlou a obratnou), nechybí souboje s obřími monstry a každé prostředí nabídne ještě několik specifických speciálních stáží. Postup vpřed je poměrně přímočarý: každý dokončený level sebou nese odměnu. Ta má podobu otevření nových úrovní, schopností, příběhových sekvencí a sem tam i zbrusu nového světa. Z orientálního ladění poněkud vybočuje roztomilý dinosauří svět, naopak plně mu vyhovuje sultánský palác nebo paluby pirátských lodí.

V plném běhu

Obrovská, neskutečná rychlost byla vždycky poznávacím znamením ježka Sonica. Ani tentokrát Sega žaludky a zraky hráčů nešetří: úrovně se odehrávají povětšinou v divokém tempu, modrý ježek uhání, až se mu za patami práší, probíhá loopingy, křivolakými dráhami, odráží se od zdí, až už ani ti s nejlepším postřehem netuší, kde je nahoře, kde dole (a mají-li tyhle pojmy vůbec nějaký smysl). Ačkoliv jsou Secret Rings 3D arkádou, většinou je jejich hraní striktně lineární. Vpřed vede jediná cesta a úrovně mají leckdy charakter závodního okruhu. Ostatně: pro ovládání pouze pomocí wiimote by jiný asi nebyl možný. Přesto lze jejich design jedině chválit. Léta zkuišeností jsou znát: Sega dobře ví, co sonic potřebuje, a nepřestává hráče ohromovat. Divoký běh po zářící kouzelné dráze za kamenným drakem nutí tajit dech ještě víc než jízdy po laně, přeskakování mezi palubami potápějících se lodí, či šplhání se vzhůru vysokými věžemi. V rámci speciálních úkolů je Sonic nucen sbírat dinosauří vejce nebo vyhýbat se drahocenným vázám – a tak se hráč nikdy nenudí. Je jen obrovská škoda, že podobnou zručnost neprojevili designeři multiplayerového party módu. V něm mohou až čtyři hráči soutěžit v různých minihrách, jenže ty jsou buď příliš zdlouhavé, nebo hloupé (chytrolína, který přišel s originální myšlenkou "hráči se střídají v nafukování balónu, komu praskne, prohrál", by měli oběsit na vlastních fuseklích). Wario Ware je mnohem dál, stejně tak Rayman Raving Rabbids (a to měly obě hry v multiplayeru výrazné rezervy).

Čtyři tváře ježka Sonica

Co by dělaly v arkádě rychlé jako děcko po prvním karí RPG prvky? Případná otázka, Sonic and the Secret Rings ale jejich implementaci zvládnou s grácií zkušeného karížrouta s balením tablet na trávení. Čím lépe hráč dokončí vybranou úroveň (a hraje se na rychlost, počet sesbíraných prstýnků, zabité nepřátele či počet kontaktů s nebezpečnými objekty), tím více zkušenostních bodů získá. Sonic na jejich základě leveluje, což provází pravidelné injekce skill points. Ty lze investovat do řady speciálních schopností. Mezi ně patří urychlení pohybu, prodloužení skoků, účinnější útoky a celá řada různých specialit (například raketový start do úrovně či boost po dopadu z dlouhého skoku). To umožňuje provádět líbivou akrobacii – klouzat se po různých hranách a římsách (tak trochu jako v Tony Hawkovi), ďábelskou rychlostí létat mezi skokánky, vraždit nepřátele po desítkách. A když se přímo v levelu daří sbírat prstýnky a malá světélka, dojde i na dvě Sonicovy implicitní dovednosti: dočasné turbo-urychlení pohybu a naopak zpomalení běhu času. RPG systém v sobě skrývá i nutnost taktického uvažování. K dispozici jsou čtyři prsteny schopností. V každém z nich si lze vybrat libovolné dovednosti (s omezeními danými aktuálním počtem skill bodů). Protože jich je dohromady výrazně víc, než kolik má hráč k dispozici bodů, vyplatí se jeden prsten věnovat například dovednostem rychlostním, další bojovým, jiný třeba skokanským atp. Před každou úrovní si pak už hráč jen vybere, který prsten se mu bude hodit nejvíce – a ten si nasadí.

Na vlastní nebezpečí

I když má své nesporné kvality, je Sonic and the Secret Rings značně frustrující hra. Nejde ani tak o vysokou obtížnost, která nutí k perfekcionalismu při probíhání levelů. Problémem je nevyladěné ovládání. Pohyb do stran pomocí naklápění wiimote je překvapivě necitlivý, což je zvlášť ve velkých rychlostech znát. Levely, které vyžadují přesnost (třeba hned úvodní "nerozbij žádnou vázu"), se tak mění v urputný boj s perspektivou a neposlušným ježkem. Impulzivnější jedinci by si měli minimálně nasadit pásek na zápěstí – wiimote rozsekaný v návalu vzteku o rám křesla je pořád lepší, než wiimote zapíchnutý v obrazovce zánovní televize. Těžko říct, proč autoři nenabídli aspoň alternativní ovládání s využitím nunchaku, analogová páčka by problémy s pohybem mohla snadno vyřešit.

Ale nakonec – kdo by si přál proběhnout za pár hodin celou hru bez jediného záseku? Novému Sonicovi se podařily dvě věci: nabídnout variabilní hratelnost se spoustou překvapení a vystihnout, o čem sonicovky vždycky byly – o skákání, sbírání prstýnků a likvidování nepřátel v obrovské rychlosti, která se zdá nezvladatelná, nakonec ale není.

Nesmělé paprsky ranního slunce už opět dávají měděným střechám jejich lesk. Město otvírá své brány, žebráci začali své litanie, bazar zavoněl čerstvým kořením a ve vysoké věži svého paláce sultán pořád ještě visí Šeherezádě na rtech. Další noc minula a princezna popravena nebude...