Sonic and the Black Knight

No jo. Sonic je zase tady. Tentokrát se v jeho modré kůži ocitnete ve starodávné Anglii. V době, kdy kolem kulatého stolu zasedali chrabří rytíři. Stateční, štědří a loajální chlapíci s pořádným mečem a silným brněním. Magii obstarával slovutný kouzelník Merlin a na vše dohlížel vlídný král Artuš. Něco se ale zvrtlo, a tak přichází náš sympatický hrdina, jenž pomůže v dobách zlých i dobrých. Vždyť má aureolu větší než celý Kamelot dohromady! Podobně roztomilý rychlík řádil už před dvěma lety v Sonic and the Secret Rings, kde se ocitl v pohádkami tisíce a jedné noci opředeném Orientu. Vydařil se jeho přesun z prosluněné Arábie do deštivého Albionu?

Run and stop, run and stop… WTF?

Ke klasickému hopsacímu šílenství tentokrát přibývá podstatný prvek – meč. Ano, Sonic bere do rukou blyštivou zbraň, kterou ovládáte pohyby wiimotu. Naštěstí a na rozdíl od předchozích Tajemných prstenů je podporován také nunchak, jímž určujete směr pohybu. Vše tedy vypadá na první pohled lákavě. Běhání, skákání, šermování, sbírání prstenů a souboje s tunami nepřátel – to musí být super. Bohužel, není. Hratelnost je hodně rozpačitá, zásadně ji ovlivňuje právě mluvící meč. Sonic jeho používáním ztrácí zběsilé tempo, které tak milují jeho ortodoxní fanoušci. Slušnou rychlost sice nabere, jakmile se ale zjeví nepřítel, je po ní. Když je protivník jen jeden, tak to ještě jde, avšak nepřátelé jsou většinou ve větších skupinkách a o správném tempu tak nemůže být řeč.

Wiimote navíc není třeba ovládat nějak speciálně. Po chvíli jsem se přistihl, že s ním třesu absolutně bezmyšlenkovitě, jen abych měl ty proklaté nepřátele za sebou a mohl se zase rozeběhnout. Ovladačem prostě stačí mávat, jak ruka dovolí, a Sonic už nějak bojuje. A obvykle bez problémů vyhraje. Rychlý skok na hlavu místo zbytečného a špatně zpracovaného šermování se zbraní byl mnohem zábavnější. Pokus o oživení zaběhlého konceptu nevyšel.

Bohatým bral a chudým dával

Klasické mise typu „doběhni do konce“ trpí také na délku. Zpravidla stačí maximálně několik minut a máte splněno. Občasné rozptýlení přináší jen specifické úrovně, kde například musíte dělat speciální pohyby, zabít určitý počet nepřátel nebo rozdat vesničanům prsteny. I tady autoři mohli zapojit více invence a vše lépe sladit s příběhem. U některých misí je také nejasné, co máte vlastně přesně udělat. Dalším oživením jsou různí bossové, kde už je využití meče lepší. Někdy musíte wiimote naklánět podle pokynů na obrazovce, jindy zase daleko lépe útoky časovat a krýt se. Tyto bitvy jsou jediným momentem, kdy se pořádně zapotíte a budete level mnohokrát opakovat.

Po stránce architektury jsou lokace zpracovány velmi zajímavě. Hráč si je ale moc neužije. Obvykle stačí s ježkem rovně běžet po připravené dráze (úkrok do strany využijete jen občas, kupříkladu pro sebrání prstenu nebo uhnutí před překážkou), skákat, a když dojde na souboj, tak šermovat s wiimotem. Ježek je jinak šikovný, řádí jako na horské dráze, ale zvládá to s minimálním vlivem hráčem. Často si tak přijdete spíše jako divák obdivující, co rychlík dokáže, než jako pařan. To není moc vydařený přístup.

Sluníčko, vodička a drzý ježeček

Nevyvážené hratelnosti je škoda o to víc, že audiovizuální zpracování se maximálně vydařilo. Na poměry Wiička uvidíte velmi kvalitní grafiku plnou detailů. Lokace víceméně odpovídají zasazení příběhu do středověku. Hrad, les, potůček a další hezké kouty jistě rozradostní oko nejednoho hráče. Ke všemu hraje klasická sonicovská hudba, potěší i zvuky z wiimotu. Nepřekvapí Sonicův přidrzlý a nafoukaný dabing. Náplň mezi levely obstarávají minimálně animované cutscény, které vypadají dosti dětinsky. Navíc mezi obvykle kraťoučkými misemi působí nepatřičně dlouze.

Sonicu, Sonicu…

Za úspěšné plnění jednotlivých levelů jste odměňováni. Tu Sonic dostane další charakter do multiplayeru, tu se naučí jiný pohyb nebo dostane pochoutku v podobě chill dogu. Veskrze ale nic světoborného, co by přidávalo zásadní plusové body. Potřebné zpestření nenacházím ani v multiplayeru, který může poslat až čtyři hráče do společných bojů v menších arénách. Nepříliš záživné módy nedokáží zabavit. Nevěřím, že by u nich někdo vydržel po delší dobu.

Milý Sonicu, co ti to provedli? Takto zaujmeš jen minimum hráčů. Třeba já budu stále se slzičkou nostalgie vzpomínat na tvá nepřekonaná vystoupení na Mega Drive. Chybí mi u tebe tempo, meč tě evidentně zpomaluje a otravuje. Vždyť tak dobře skáčeš a tak rychle běháš! Vývojáři, vraťte se ke kořenům a vraťte nám starého dobrého ježka bez meče – ježka Soníka. Testujete naši trpělivost.