Silent Hunter 4: Wolves of the Pacific Recenze Silent Hunter 4: Wolves of the Pacific

Silent Hunter 4: Wolves of the Pacific

Jaromír Möwald

Jaromír Möwald

5. 4. 2007 22:52 3
Reklama

Život v ocelové plechovce, která se klidně několik měsíců bezcílně pohupuje na mořských proudech není žádný med. O ženskou tam nezavadíte, sluneční svit se k vám dostane leda skrz okuláry periskopu a kolegy v kajutě za chvilku nemůžete vystát. Mnohem lepší je zalézt si do ponorky, tedy pokud to není ta žlutá, ve virtuální realitě. Polepit klávesnici papírky s hotkeys, na hlavu nasadit dědečkovu čepici z dob, kdy dělal strojvedoucího, odmyslet si blýštící se frčky a před monitor postavit akvárium. Bez rybiček, samozřejmě. I tak by se dal popsat člověk, který si bude chtít zahrát dnes recenzovaný titul: Silent Hunter – Wolves of the Pacific (dále jen SH4).

Veteráni vítáni, ostatní jen na vlastní nebezpečí

Hned na začátku si musíme ujasnit jednu věc. Tahle hra není pro ty, kterým se líbil kabát Seana Conneryho v Honu na Rudý Říjen. Občasní hráči, kteří netráví večery studiem válečných map v Guadalcanalu a pročítáním tlustých bichlí, ve kterých se to hemží odbornými výrazy, se prostě nechytají. Ve hře je sice možnost projít si tutorialem pro začátečníky. Ten je však natolik strohý (avšak plně funkční!), že u něj nadšenec – amatér pravděpodobně dříve usne, než aby se naučil ovládání svěřené americké ponorky. Na rozdíl od minulého dílu, ve kterém jsme se plavili s německými U-boaty křížem krážem Atlantikem a potápěli jednu spojeneckou loď za druhou, se v SH4 pokusíme rozšířit japonské obzory v Tichém oceánu několika dobře mířenými torpédy.

V základním menu je na výběr spousta možností. Od již zmíněného tutorialu, přes kariéru protřelého námořního vlka, válečné patroly, kdy dostanete k dispozici určitý sektor na moři, který máte hlídat. A buďte si jisti, že prostor to rozhodně nebude skoupý na nepřátelské stroje. Nebo je libo rychlé (pár desítek minut, až pár hodin) akce, kde vaším primárním úkolem je čistit dočista do čista? Komu by nestačil ani takto pestrý výběr, může změřit síly s živými protivníky v mutiplayeru (LAN, nebo internet přes Ubi.com). Velikým kladem je kooperace, díky které můžete přes internet ve čtyřech, přes lokální síť dokonce v osmi lidech potápět nepřátelské škunery. Je tedy možné se rozdělit na týmy, kdy jedna skupinka bude mít pod palcem systémy v jedné ponorce a druhá zase kooperovat akce japonských lodí na hladině. Potenciál zábavy je tedy vysoký. Poslední možností je projít si muzeum veškeré techniky, která je ve hře vymodelována.

Strýček Sam Tě potřebuje!

Nejzajímavější volbou však rozhodně zůstává kariéra, kterou můžete začít v libovolném roce války, samozřejmě až od doby, kdy byl Pearl Harbor rozmetán na cucky. Stejně tak si můžete vybrat i typ ponorky, kterou samozřejmě s postupujícím časem vyměníte za lepší a smrtonosnější. Kampaň sice není tak dynamická, jako například v minulém dílu, iluze války je ale stejně takřka dokonalá. I když víte, že v daný moment se na herní ploše vyskytujete pouze vy a vaši protivníci, tak stejně rádiem dostáváte doplňující informace o průběhu celého konfliktu. Hlášení typu „Midway hlásí těžké ztráty“ dodávají hře ten správný feeling, kdy se ani při půl hodinové cestě po klidném moři, doprovázené pouze hlukem ze strojovny, nenudíte. Nepřátelské lodě se vám neobjevují náhodně za vysunutým periskopem, rovněž pravidelné trasy zásobovacích lodí jsou započítány. Pokud jste zpozorováni, nebo vás odhalí sonarový impulz, nespustí se zběsilá palba, doprovázená dramatickým žbluňkáním všude okolo. Naopak se vás umělá inteligence bude snažit vmanévrovat do takové pozice, odkud bude mít lepší možnost zasáhnout vaši ponorku. Hnidopichové by možná našli lecjakou chybku v taktice, ovšem z pohledu laika musím konstatovat, že leckdy na první pohled vyhranou bitvu si nakonec užívala moje posádka podobně, jako nešťastníci z ponorky Kursk.

V ponorce se nekouří

To, co by mohlo přilákat k obrazovkám spoustu čumilů je jednoznačně grafické zpracování a nejrůznější líbivé efekty. Takové vykouknutí periskopem na rozbouřené moře, které bičují blesky, přičemž se vám vlny neustále rozbíjejí o hledí, zanechávajíce za sebou skvěle vypadající „šmouhy od vody“, působí naprosto skvěle. Rovněž exploze nezůstávají pozadu a jejich četnost a síla je samozřejmě ovlivněna i místem zásahu. K totálnímu vychutnání však potřebujete odpovídající hardware. Je jedno, zda se zrovna rozhlížíte po velitelském můstku a sledujete vaše podřízené při zadané práci, nebo kroužíte kolem bitevní vřavy s maximálním přiblížením. Stejně budete potřebovat minimálně jeden, lépe však dva gigabyty paměti. Pocit, který se dostaví při vynoření na rudým sluncem zalitém Pacifiku po dlouhé odpolední bitvě, je však k nezaplacení. Ruku v ruce s kvalitní grafikou jde i ozvučení. Nezřídka se stane, že se ocitnete v klasických „filmových“ scénách, kdy se potichoučku jako myšky budete snažit proklouznout s motory na minimální výkon pod nepřátelskou letadlovou lodí. V takové chvíli je každé bouchnutí dveří (v reálném světě) takřka jistou jízdenkou na resuscitační oddělení. Rovněž venkovní prostředí nad hladinou zvučí tak jak má (tzn. šumí). Nevyskytují se zde žádné rušivé momenty, vše je děláno v duchu absolutní realističnosti.

Ta voda je moc vodová, kyselo moc kyselý

Bohužel ani SH4 se nevyvaroval několika chyb a nedodělků. Nejhorším, na který jsem během hraní narazil je jednoznačně poměrně nízká stabilita hry. Tento problém byl sice částečně opraven v prvním patchi, ale i tak se vám může stát, že po několika dlouhých hodinách pachtění přes celou mapu celá obrazovka prostě zčerná a vy se můžete jít leda tak klouzat. Rovněž nepotěší skutečnost známá spíše z first-person stříleček, kdy nepřítel spustí palbu ještě předtím, než vás zaregistruje na radaru. A ani s onou skvělou grafikou to nebude tak horké, protože textury jsou neměnitelně nastaveny na 1024*768 a jakékoliv vyšší rozlišení tak spíš zhorší celkový dojem.

Nejmenší chybou, která vlastně ani nedostatkem být nemůže, je relativně malá uživatelská přítulnost vůči nováčkům. Ti, kteří nehráli žádný z předchozích dílů, možná hru znechuceně odloží, aniž by vypálili jediné torpédo, otrlejší možná budou jen tak zbůhdarma střílet do vzduchu palubním protileteckým kanónem. Ale jak už jsem řekl na začátku, tohle není akční střílečka, ale propracovaný simulátor, kterých se v současné době na trhu rozhodně nevyskytují kvanta. Autoři však rozhodně nehřeší na to, že jsou prakticky jediní, kdo se zabývá touto tématikou. Silent Hunter 4 je vysoce nadprůměrným titulem, jež si svého hráče najde.

Silent Hunter 4: Wolves of the Pacific
Windows PC

Verdikt

Totální nářez pro všechny milovníky simulátorů, kteří si mohou k hodnocení připočíst libovolný počet bodů. Většinu ostatních hráčů však nechá chladnými.

Co se nám líbí a nelíbí?

pěkná grafika, maximální přiblížení k realitě, historická přesnost, hutná atmosféra
nevhodné pro začátečníky a občasné hráče, občas nestabilní (což snad spraví patche), relativně vysoké hardwarové nároky
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama