Medal of Honor Vanguard Recenze Medal of Honor: Vanguard

Medal of Honor: Vanguard

Luke

Luke

9. 5. 2007 22:47 1
Reklama

A už jsou tu zase. Chlapci z druhé světové. Chtějí zničit německé nacisty a zavézt do Evropy kapitalistický a demokratický model života. Jde o prima kluky z dvaaosmdesáté divize výsadkářů, kteří s písní na rtech seskočí do francouzské vesničky a pak se probíjí směrem vpřed. Potkají spoustu nacistů, kteří musejí zemřít. Přestřelky! Křik parťáků! Obětování! A tak dále. Vzrušující – to je to poslední, čím by tento příběh zaváněl. Děj je jako vystřižený z poučné knihy Druhá světová ve hrách pro zelenáče a protože se v druhé světové nedělalo moc jiných věcí, než že se stříleli nacisti, tak ani tentokrát nejsme uchráněni před řadou nezajímavých přestřelek a chlapáckých výkonů kluků z dvaaosmdesátky.

Není moc jasné, proč lidé válečné hry ještě hrají, když už nacisty porazili tolikrát, a stejně tak není patrné, proč vývojáři nedělají něco trochu – alespoň trošičku! - inovativnějšího. Samozřejmě, pro majitele Wii je každá hra se proslaveným názvem požehnáním, dokud se udržuje ve fázi „produkce“. Následná fáze „realita po zakoupení“ bolí. U Call of Duty 3 jsme byli po právu nadšení a odpustili jsme hře chyby, které pionýrské tituly doprovázejí s prorockým: „Ostatní se poučí a bude lépe.“

Zatímco u Call of Duty 3 bylo důležité, jak první akční hra na Wii využívá pohybového ovládání, u Medal of Honor je nutné zaměřit se na to, kde došlo ke zlepšení herních mechanismů a kde ke zhoršení. Na pomyslném grafu kvalitní hry a ovladatelnosti jde Vanguard ke dnu díky nadužívání pohybových prvků a veskrze hroznému míření. Pro každý pohyb, ať už nabíjení zásobníku nebo pokrčení a plazení či skok je jiné škubnutí nunčakem a tímpádem často v zápalu boje zničeho nic voják leží na zemi nebo se snaží přeskočit nepřeskočitelnou překážku. Úplně zoufalé je házení granátu, při kterém máte pocit, že jste opilý dirigent před stejně intoxikovaným orchestrem. Míření pak aspiruje na zenový zážitek – malý zaměřovací kříž vybízí k vyrovnanému pohybu, zatímco nepřátelé do vás střílí stejně často jako v akční hře na PC a častokrát se otřesete díky zásahu granátem – tímpádem dochází ke ztrátě kontroly nad zaměřováním. Jakmile to do někoho úspěšně nakouříte, máte pocit nezvykle velkého štěstí. A pak v zenovém pocitu zemřete. Nacista totiž není jen jeden a jeho dvacet devět kamarádů za sudy a krabicemi se rozhodně chce pomstít. Nepostřílíte, prostě nepostřílíte je tak rychle, jak byste chtěli. Přitom se dá představit několik verzí střílení, například automatické zamknutí cíle nebo pomalejší rytmus akce, nebo – nedejbože – propracované minihry s Wiimotem. Vlastně, ano, ovládáte tam skok s padákem. Ale je to dost neovladatelné, takže do Francie spíše sletíte jako brambora, než abyste civilizovaně přistáli.

Architektura jednotlivých úrovní se neliší od ostatních válečných stříleček: v omezeném prostoru je hráč veden za ručičku, aby náhodou neodbíhal někam, kde jsou dvaceti centimetrové nepřeskočitelné bedny a za nimi prázdný horizont. Postup skrze mise znamená spoléhání na parťáky (zaplaťpánbůh za to! Sami byste to fakt neustříleli) a pravidelné „dramatické“ vložky, kdy kapitán johnwayneovským hlasem hřímá taktické povely. „Rozdělíme se! Jedna část půjde doprava, druhá doleva!“ Případně: „Máme důležitý úkol, chlapi! Musíme vystřílet ty nacistický zvířata v prvním patře!“ Zkrátka podnětné a originální věty schopné okořenit atmosféru dávkou správňáckého chlapáctví.... No, dobře, nebudu lhát: je to příšerná frustrace a nuda! Starý Doom byl vypravěčsky více vzrušující, než přes kopírku sjeté příběhové předěly z druhé světové.

Od pohledu je také jasné, že Vanguard grafickou prezentací neosloví. Při pohledu na nevýrazné barvy a evidentně downscalované textury má hráč zvyklý na PS2 verzi stejný pocit, jako majitel GameCube při pohledu na PC verzi Resident Evil 4. Modely postav a jejich animace vypadá nemotorně a schopnosti Nintendo Wii uráží, protože z něj dělá konzoli z roku 1998. Ne. Ne. A ne.

Medal of Honor: Vanguard ukazuje, kudy by se žádné vývojářské studio nemělo vydat, pakliže si cení svého dobrého jména. Prostá portace bez citu pro ovládání wiimotem a nunčakem dělá z hry velké „never more“. Všichni majitelé Wii by proto měli stále s nadějí očekávat Metroid Prime 3: Corruption, která je ve vývoji již dlouhou dobu a na prezentacích s hratelnou demoverzí sklízí kladné ohlasy. Třeba to bude konečně pořádná 3D akční hra na Wii.

Medal of Honor Vanguard
PlayStation PlayStation 2
Wii Wii

Verdikt

Existuje jen málo důvodů, proč si nepovedenou hru koupit. Ty tři bodíky získává za snahu, možný, ale nepravděpodobný appeal milovníkům druhé světové a za solidní soundtrack.

Co se nám líbí a nelíbí?

Výrazným plusem by bylo, kdyby hra nevyšla. Jakmile se o ní dozví emzáci s lasery, tak nás odsoudí jako naprosté blbečky a zničí celou Zemi.
Od settingu, příběhu, přes střelbu a Cvičme s Wiimotem až po hnusnou grafiku vše.
Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama