Recenze filmu: The Gamechangers

Jestli něco snímek The Gamechangers z produkce britské veřejnoprávní televize BBC dokazuje, tak je to jednoznačně absence chytlavých příběhů v herním světě, které by stály za zfilmování. Ne snad, že by neexistovaly. Zcela jistě se během vývoje her pravidelně odehrávají velká lidská dramata, jen o nich veřejnost ví tak málo, že je zkrátka problém z nich stvořit dostatečně silný příběh, který funguje i pro nezainteresovaného diváka. Poutavě se dá vyprávět o lecčem – o vzniku Facebooku, o vzniku baseballového týmu, čistě teoreticky by tedy měl fungovat i vývoj počítačové hry. V tomhle případě to, bohužel, tak úplně neplatí.

DĚJOVÉ POZADÍ

The Gamechangers mapuje období přibližně dvou let, ohraničené vydáním hry Grand Theft Auto: Vice City na jedné straně a koncem soudní pře, vyvolané aférou Hot Coffee na straně druhé. Hlavními protagonisty jsou Sam Houser (Daniel Radcliffe), šéf studia Rockstar North, a Jack Thompson (Bill Paxton), právník, brojící proti násilným počítačovým hrám. Nutno hned na začátek dodat, že nejde o hodinu a půl trvající souboj mozků – obě dvě postavy se střetnou jen na velmi malou chvíli až v samotném závěru – nýbrž o dva rovnoměrně plynoucí děje, které se ovlivňují jen velmi sporadicky a nepřímo. Děj velmi rámcově kopíruje to, co se tehdy objevovalo v herních médiích, sem tam odkáže na tehdejší popkulturní fenomény, ale ze všeho nejvíc vychází z přepisů soudních pří, které absolvovali jak Thompson, tak, prostřednictvím právních zástupců firmy Take-Two, i Hauser.

Jak vám je sděleno na samotném začátku, jde o zdramatizované převyprávění historie, které neposvětili ani tvůrci série Grand Theft Auto, ani Jack Thompson. S vědomím tohoto omezení je takřka obdivuhodné, že se BBC povedlo (až na několik vyloženě divných pasáží) udržet balanc mezi fikcí a realitou, kdy divák nezpochybňuje znázorňovaný děj. Ano, v některých případech bylo nuceně využito scénáristických zkratek a, i vzhledem k televizní stopáži devadesáti minut (stejně jako třeba v případě minisérie Sherlock z téže produkce), tak může film působit lehce zmatečně a uspěchaně. Pro člověka, který netuší co je to za postavy a možná někdy matně slyšel o GTA, ovšem jde o zajímavý vhled do světa, kterému nerozumí, nikdy mu rozumět nebude, ale minimálně bude chápat motivace obou hlavních představitelů. Jakkoliv odchýlené od reality nakonec mohou být...

VELKOLEPÁ VÝPRAVA

Jestli je něco třeba skutečně pochválit, pak je to zcela jistě výprava a casting. Ačkoliv ani Radcliffe, ani Paxton nejsou svým reálným předobrazům téměř v ničem podobní, dovedou svěřenou roli zahrát přesvědčivě a bez trapných momentů, u kterých by si hráči chtěli vypíchnout oči. Ostatní herci jsou českému divákovi sice zcela neznámí, ale rozhodně podávají tisíckrát lepší výkon než ochotníci z Růžové zahrady. Na interiérech i exteriérech je znát, že rozhodně nešlo o levnou produkci a vhodně „utlumená“ kamera zase evokuje styl Davida Finchera. Ne náhodou.

Všechny postavy jsou děsní hráči, protože jak by ne, když to mají VŠICHNI na tričku.

Najdou se ale bohužel i nedostatky, mezi něž se řadí až příliš velký důraz na „herní kulturu“ tak, jak si ji představují lidé, kterým hry zřejmě příliš neříkají. Během scén z vývojářského studia se na tričkách všech herců postupně objeví kompletní line-up her v podobě log a maskotů (ano, včetně takových obskurností jako Trasher: Skate & Destroy), což má zřejmě evokovat, že všechny postavy jsou děsní hráči, protože jak by ne, když to mají VŠICHNI na tričku. Mezi dnes už klasické nedostatky pak patří rádoby futuristické animace, které se objevují na počítačích během scén, kdy některá z postav „kóduje“ a jakože přímo vytváří hru, které se realitou nemají moc společného. Korunu všemu bohužel nasazuje hodně špatná kopie GTA, která se tu a tam objevuje na obrazovce pro zvýšení dramatického efektu, případně proto, aby mohl přijít ten nejhorší závěr, který mohli tvůrci vymyslet.

DŮLEŽITÉ MYŠLENKY

Veškeré produkční kvality stranou, film ve skutečnosti říká poměrně závažné věci a otevírá ožehavá témata v podobě ratingu her, toho, co je přípustné zobrazovat a kreativní svobody. Co naplat, že ve většině případů jenom klouže po povrchu, i to se v tomto případě počítá. Bohužel, kompletně všechny povzbudivé myšlenky jsou nenávratně pohřbeny poslední minutou, která prakticky celý děj s ďábelským úsměvem popře a odfrčí směrem k zapadajícímu slunci. Doslova. Člověk má pak skoro chuť sympatizovat spíše s postavou Jacka Thompsona, který proti násilným hrám bojuje nikoliv vždy košer prostředky, ale divák jeho postoj minimálně chápe. A pokud se snad mělo jednat o synonymum pro eskapismus a snahu uniknout z reality, ne, ani v tomto případě nelze závěr plně pochopit.

Herních filmů jsme tu již několik měli, ale na poli filmů o samotném vývoji jde o ojedinělý počin.

Byla by však chyba zavrhnout celý film kvůli zpackané poslední minutě a nevidět to pozitivní. Totiž fakt, že se britská veřejnoprávní televize pokusila, jakkoliv neobratně, vyprávět zajímavý příběh, nalila do něj nemalé prostředky a neodsoudila ho předem k zániku postojem „však to jsou jenom hry“. The Gamechangers nemá rovnocenného soupeře. Herních filmů jsme tu již několik měli, ale na poli filmů o samotném vývoji jde o ojedinělý počin. Je proto složité hledat kontext, neboť v rámci žánru docudrama jde přinejlepším o průměr. A možná poslouží i jako inspirace pro ostatní televize, tu Českou nevyjímaje, aby se při hledání zajímavých námětů porozhlédly i v herním světě. Takové počátky Petra Vochozky by se daly využít více než dobře. Jen, prosím, příště i s posvěcením zainteresovaných lidí.